ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2613.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2613/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. O. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 152/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č.j. 39 Co 445/2013 - 100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2013, č.j. 23 C 152/2011-74, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 105.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 26. února 2014, č.j. 39 Co 445/2013-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož škoda ještě neexistuje a žaloba byla uplatněna předčasně a poškozenému navíc nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil v občanskoprávním řízení namísto řízení adhezního a své názory podepřel judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadal rozsudek odvolacího stupně v celém rozsahu a podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel uvedl ve svém podání, že za nesprávný právní názor považuje názor odvolacího soudu, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Stát je totiž povinen vést trestní řízení v souladu s právním řádem, k odložení trestní věci došlo jen v důsledku chybného postupu a samotné orgány v trestním řízení označily sdělení o obvinění za nulitní. Dovolatel dále namítá, že zde je zřetelná příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním orgánů v trestním řízení. Dovolatel má za to, že by dovolací soud měl jasně vymezit, zda je pro něho prioritní spravedlivé uspořádání nebo akademické vyřešení problému, které však potlačuje naději občanů, kteří si platí i jeho složky. Nakonec dovolatel uvádí, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že trestní řízení bylo nulitní ještě neznamená, že nulitním je i adhezní řízení. Dovolatel se domnívá, že adhezní řízení nemůže mít samostatný osud a přimyká k trestnímu řízení. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1.1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Dovolatelova první námitka směřuje k posouzení, zda došlo v jeho věci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Dovolací soud poukazuje na to, že jestliže v posuzované věci došlo, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla věc podle §159a odst. 2 tr. řádu odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat jen taková pochybení a nedostatky, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, nebo se v obsahu vydaného rozhodnutí bezprostředně neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Dovolatelem namítaný nesprávný postup policejního orgánu se však bezprostředně odrazil ve vydání rozhodnutí o odložení věci. Namítat nezákonnost sdělení obvinění by mohli toliko podezřelí v posuzovaném řízení, poškozeným tímto úkonem žádná újma vzniknout nemohla, neboť v té době ještě nebyli účastníky řízení. Nezákonnost rozhodnutí o odložení věci mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, v takovém případě by však musela být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, která v posuzované věci splněna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k poškozeným nebyl naplněn odpovědností titul státu spočívající v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu. Jak správně uvedl odvolací soud, skutečnost, že trestní věc skončila odložením, ještě nebránila poškozeným domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou.
Druhá námitka dovolatele směřuje proti názoru odvolacího soudu, že mohl podat občanskoprávní žalobu, dovolatel se domnívá, že taková myšlenka je naivní a nereflektuje realitu právnického prostředí a finanční náročnost obdobných sporů. Dovolací soud již judikoval, že neuplatnil-li žalobce svůj nárok v občanskoprávním řízení, byť z jakéhokoli důvodu (tj. i z důvodu avizované finanční náročnosti takových sporů), pak nebylo možné shledat ani příčinnou souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státu, jehož existence nadto nebyla v řízení postavena na jisto (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se tak dovolateli uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu