ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2642.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2642/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 172/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. března 2013, č.j. 58 Co 469/2012 – 109, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 11.086,- Kč, která mu vznikla z titulu ušlého výdělku a nákladů právního zastoupení za dvě zmařená jednání (ve dnech 7. 3. 2011 a 2. 5. 2011) ve věci projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 C 703/2007, přičemž došlo ke zmaření jednání na straně soudu a současně se domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 80.000,- Kč, která mu vznikla v důsledku zásahu do jeho osobní cti a občanské pověsti odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, č.j. 18 Co 198/2010 – 226, kde bylo uvedeno, že žalobce poskytuje zastupování opakovaně i v jiných sporech, což se dá hodnotit jako činnost pokoutní, a tedy nezákonná.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2012, č.j. 13 C 172/2011 – 45, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 11.086,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne 24. 5. 2011 do zaplacení, dále aby bylo konstatováno, že nepravdivým odůvodněním Městského soudu v Praze, č.j. 18 Co 198/2010 – 226, ze dne 6. 5. 2010 bylo porušeno základní právo žalobce na ochranu soukromí, na osobní čest a dobrou pověst a na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života, dále aby byla žalované uložena povinnost písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, podpisem úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem, jehož přesné znění je uvedeno v petitu žaloby, a aby opis tohoto dopisu byl založen do spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 497/2009 a zaslán České republice – Ministerstvu spravedlnosti, České republice – Ministerstvu vnitra, P. P. a O. Z. spolu s průvodním dopisem, jehož přesné znění je též uvedeno v petitu žaloby, a aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 80.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 5. 5. 2011 do zaplacení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 14. března 2013, č.j. 58 Co 469/2012 – 109, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně zaplacení částky 11.086,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne 24. 5. 2011 do zaplacení s tím, že se v tomto rozsahu řízení zastavuje; jinak výrok soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že co do částky 11.086,- Kč vzal žalobce v rámci odvolacího řízení žalobu zpět a odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále odvolací soud uvedl, že odůvodněním rozhodnutím č.j. 18 Co 198/2010 – 226, nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 vyplývá, že odůvodněním soudního rozhodnutí může dojít k zásahu do osobnostních práv jen zcela výjimečně. Navíc závěry soudu o opakovaném zastupování byly použity pouze v obecné rovině a namítané nálezy Ústavního soudu tak na danou věc nedopadají.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), a to v rozsahu odst. I výroku v zamítavé části ve věci samé. Dovolatel namítá, že došlo do zásahu jeho osobnostních práv, když odvolací soud ve svém odůvodnění nazval dovolatelem poskytnutou bezplatnou právní pomoc za pokoutní a nezákonnou, aniž by k tomu provedl navržené důkazy. Uvedl, že na jeho věc je aplikovatelný názor Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné, a tudíž i nepřezkoumatelné a nesouhlasí s tím, že výrok soudu není objektivně způsobilý zasáhnout to jeho osobnostních práv. Upozorňuje na to, že základní práva se uplatňují přímo, a mnohem intenzivněji ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát – jednotlivec. Dovolatel poznamenává, že nebrojil vůči rozhodnutí odvolacího soudu, ale pouze proti jeho odůvodnění, kterým bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Navíc označovat činnost, která je vykovávána „pro bono“ za nezákonnou a pokoutní, jen protože jde o opakované zastupování, představuje zvrácenou argumentaci, ať je již vyslovena obecně či ve vztahu ke konkrétní osobě. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah ustanovení §31a odst. 1, odst. 2 zák č. 82/1998 Sb. a §11 obč. zák. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. platí, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud je přitom vázán vymezeným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, mající potřebné právní vzdělání a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, ze kterého vyplývá, že do osobnostních práv lze zasáhnout i výkonem soudcovské činnosti, a tedy u odůvodnění soudního rozhodnutí (a to i s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Adolf proti Rakousku , ze dne 26. března 1982, Series A no. 49, pp. 17 – 19, odst. 39). Současně ve svém nálezu uvádí, že odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv jen zcela výjimečně.
Odvolací soud z citovaného nálezu vycházel, jakkoliv byla věc před Ústavním soudem projednávána v řízení o ochraně osobnosti, jelikož žaloba byla podána před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), kdy neexistoval jiný prostředek nápravy než právě žaloba na ochranu osobnosti. Nicméně závěry uvedené v ústavním nálezu dopadají na spory, které byly vedeny nejen o ochranu osobnosti, ale jsou aplikovatelné i na novější spory o náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk.
Odvolací soud správně akcentoval, že s ohledem na charakter a funkci odůvodnění soudního rozhodnutí lze uvažovat o případném neoprávněném zásahu do osobnostních práv jen zcela výjimečně, navíc předmětné odůvodnění obsahovalo formulace běžně používané i Ústavním soudem, když výslovně k žalobci byly použity pouze závěry o opakovaném zastupování, nikoliv závěry o nezákonné, tzv. pokoutní činnosti.
Ostatně i s tanovisko Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. Cpjn 13/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 54/2010, ze dne 14. 4. 2010, možnost zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností připouští. Pravidelně půjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická nebo právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. V tomto stanovisku je výslovně uvedeno, že takové závěry přiměřeně dopadají i na spory podle ustanovení §31a OdpŠk.
Obecně tak lze uzavřít, že je možné, aby bylo zasaženo do osobnostních práv dovolatele odůvodněním rozhodnutí; avšak případný zásah je nutno podrobit individuálnímu posouzení a zkoumat konkrétní okolnosti případu. Dovolatel se konkrétně domáhal písemné omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích za část odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, č.j. 18 Co 198/2010 – 226, kde soud uvedl, že „zastoupení Mgr. Miroslavem Špadrnou, jako obecným zmocněncem, neboť tento zmocněnec danou činnost vykonává v různých věcech opakovaně. Takové zastoupení je v rozporu nejen s ustanovením §27 odst. 1, 2 o. s. ř., ale i v rozporu se zákonem o advokacii, která pro profesionální zastoupení účastníků advokáty stanoví přesná pravidla a odpovědnost advokátů za tuto činnost, zatímco činnost obecného zmocněnce, je-li vykonávána opakovaně, lze hodnotit jako pokoutní a tedy nezákonnou . “
Podle ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř, soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 [obecným zmocněncem] nepřipustí, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.
Důvodem nepřípustnosti zastoupení je skutečnost, že poskytování právních služeb je vyhrazeno zásadně advokátům, popř. dalším osobám, u kterých zastupování za úplatu patří k náplni jejich profese (notáři, patentoví zástupci). Současně se takto mají ochránit práva účastníka, aby se jim dostalo kvalifikované právní pomoci. Naopak, pokud by byli do soudního řízení připouštěni tzv. pokoutníci, na což lze usuzovat ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opakovaně, nemohl by být naplňován legitimní účel ustanovení §27 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 447/11). Není tak rozhodné, zda byla za zastupování bylo poskytnuto bezúplatně, tak jak uvádí dovolatel, jelikož omezení právního zastoupení primárně vychází z ochrany práv účastníků; a i bezplatnou právní pomocí tak může dojít k porušení jejich práv. Proto by k zastupování účastníků řízení fyzickými osobami, kterým zákon nesvěřuje poskytovat právní služby, mělo docházet pouze výjimečně.
Okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně, závisí na posouzení konkrétního případu. Takovým vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve věcech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více než dvou věcech skutkově spolu nesouvisejících apod., přičemž mezi jednotlivými případy je taková časová souvislost, která odůvodňuje závěr, že nejde o činnost jen ojedinělou nebo jednorázovou. Není rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje jako zástupce u jednoho nebo u více soudů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 144).
Soud prvního stupně uvedl, že dovolatel vystupuje jako obecný zmocněnec např. v řízeních vedených pod sp. zn. 4 C 8/2004, 21 C 222/2009, 25 C 222/2004, 25 C 491/2007, 25 C 276/2008 či 34 C 215/2011, z čehož je zřejmé, že dovolatel před soudy jedná opakovaně a nejde tak o činnost ojedinělou či nárazovou. Hodnocení takové činnosti jako pokoutní a obcházející ustanovení §2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pak má oporu v provedených zjištěních soudů. Proto v daném případě odůvodnění soudu nemohlo zasáhnout do osobnostních práv dovolatele, neboť soud zhodnotil konkrétní okolnosti případu a odůvodnění rozhodnutí tak bylo přiléhavé.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud tak dovolání žalobce podle ustanovení §243d, písm. a) o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu