ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2666.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2666/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 208/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č.j. 19 Co 35/2014-171, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Předmětem daného řízení byl požadavek žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“) v důsledku překročení zákonné lhůty ve správních řízeních vedených o návrzích nynější žalobkyně (pro pohledávky postoupené na žalobkyni společností T-Mobile Czech Republic, a.s.).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. června 2013, č.j. 19 C 208/2012-110, výrokem I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o devíti návrzích u něj vedených nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 113.332,88 Kč s příslušenstvím a výrokem III. bylo rozhodnuto, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2014, č.j. 19 Co 35/2014-171, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení; výrokem II. (v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně označeným jako III.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu nevydáním rozhodnutí žalovanou v přiměřené lhůtě, ale dostatečným zadostiučiněním pro žalobkyni je konstatování porušení jejího práva. V řízení úspěšné žalobkyni, jejíž předmět podnikatelské činnosti je nakupování a vymáhání pohledávek, pak soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení proto, že nepovažovaly náklady na její právní zastoupení za účelně vynaložené, když jejím jediným jednatelem a společníkem je advokát Mgr. Jakub Tuček.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 5. června 2014, a to v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení.
Dovolatelka uvádí, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) [správně písm. c)] občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Tvrdí takto, že soudní spor byl celkově mimořádně obtížný a zvláště složitý, když kompenzační řízení se týkalo většího počtu správních řízení, v nichž došlo k porušení práv žalobce, a proto si podle §12 odst. 1 advokátního tarifu může přiměřeně zvýšit odměnu. V konkrétním případě pak považuje za přiměřené dvojnásobné zvýšení. Vzhledem k tomu, že odměna za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu v kompenzačním řízení činí podle judikatury Nejvyššího soudu 3.100,- Kč, advokát žalobkyně vykonal celkem devět v dovolání specifikovaných úkonů, za každý z nich s ohledem na dvojnásobné zvýšení náleží odměna 6.200,- Kč, režijní paušál za všechny celkem 2.700,- Kč, a DPH z těchto částek 21 %, tedy 12.825,- Kč, celkové náklady řízení na straně žalobkyně činí 70.785,- Kč. Uplatňuje pak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném posouzení míry procesního úspěchu žalobkyně, na neodůvodněné aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. a na tom, že odvolací soud považoval náklady na právní zastoupení žalobkyně za vynaložené neúčelně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil k novému projednání tomuto soudu, popřípadě, aby dovoláním napadené výroky změnil a žalobkyni vyčíslenou náhradu nákladů řízení přiznal.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a uvedla, že zákon podání dovolání nepřipouští, neboť výše nákladů řízení nepřesahovala hranici 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně se fakticky neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání ve své podstatě nevyhovuje, resp. neodpovídá, když neuvádí žádnou z vyložených alternativ, které by jedině mohly odůvodnit případnou přípustnost podaných dovolání.
Kromě uvedeného je třeba též připomenout, že podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
Dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Žalobkyně sice správně vychází z předpokladu, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon v daném řízení s ohledem na ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5. advokátního tarifu činí 3.100,- Kč, nesprávně se ale domnívá, že tuto odměnu lze v posuzovaném řízení zvýšit s ohledem na ustanovení §12 odst. 1 advokátního tarifu. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje např. na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2001, sp. zn. 1 To 2/2001, uveřejněné pod číslem 8/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009.
U úkonů právní služby mimořádně obtížných může podle citovaného ustanovení advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek. Advokátní tarif v tomto ustanovení demonstrativně uvádí, že o takové úkony půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka, nebo půjde-li o úkony právní služby časově náročné. Za úkon „časově náročný„ lze považovat jen takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách a nedělích a svátcích , přičemž při posuzování takového úkonu je třeba přihlížet i k hledisku časové náročnosti úkonu, které je vyjádřeno v ustanovení §11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Tyto skutečnosti však dovolatelka netvrdí ani neprokazuje.
Pokud jde o dovolatelkou namítanou obtížnost kompenzačního řízení, pak ani v tomto případě neshledal dovolací soud podmínky pro přiznání charakteru "mimořádné obtížnosti" úkonům jejího právního zástupce. Již z pouhé terminologie je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi . Podle názoru Nejvyššího soudu posuzovaná věc tyto prvky nevykazovala. Řešená problematika, na kterou žalobkyně v dovolání poukazovala, nezahrnovala natolik složité skutkové nebo právní otázky, aby bylo možno dospět k závěru o její mimořádné obtížnosti, a přiznat jí tak navýšení mimosmluvní odměny jejího právního zástupce.
Náleželo by tedy za devět úkonů právní služby po 3.100,- Kč, celkem 27.900,- Kč, devětkrát režijní paušál po 300,- Kč, celkem 2.700,- Kč a 21 % daň z přidané hodnoty 6.426,- Kč, celkem 37.026,- Kč. Uvedená částka tedy nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.
V případě, že dovolání není objektivně přípustné, dovolací soud se nemohl zabývat důvody, které žalobkyně ve svém dovolání uvádí.
Na tomto základě dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu