ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2674.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2674/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. Š., 2) J. Š., zastoupenému advokátem, a 3) H. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 114/2006, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2007, č. j. 21 Co 610/2006 - 55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že ke dni 25. 3. 1992 byli vlastníky domu na st. parcele č. 62, a pozemků parc. č. 62, parc. č. 39/2 a parc. č. 40/3 v kat. území V. u N. B., obec N. B., vše zapsáno na LV č. 359 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště H. K., manželé J. Š. a R. Š. Žalobu odůvodnila zejména tím, že zemřelý J. Š. a první žalovaná uzavřeli dne 9. 11. 1984 kupní smlouvu, na základě které převedli předmětné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) za dohodnutou kupní cenu. Pravým úmyslem účastníků této smlouvy však bylo darování nemovitostí žalovanému 2) a proto tento právní úkon je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný, neboť byl učiněn z důvodu obejití §484 odst. 1 obč. zák., a příčí se též dobrým mravům, když vůle smluvních stran ve skutečnosti směřovala k uzavření darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zemřelém J. Š., má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem
na požadovaném určení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 C 114/2006 - 28, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z listiny formálně označené jako kupní smlouva ze dne 9. 11. 1984, registrované Státním notářstvím v H. K., zjistil, že J. Š. a první žalovaná jako prodávající uzavřeli smlouvu, na základě které prodali předmětné nemovitosti žalovaným 2) a 3) za dohodnutou kupní cenu ve výši 90.815,- Kč splatnou do 5 let s tím, že současně bylo zřízeno věcné břemeno užívání předmětných nemovitostí ve pospěch prodávajících za dohodnutou cenu 10.000,- Kč, která měla být započtena na kupní cenu; J. Š. a první žalovaná současně touto smlouvou darovali žalovaným 2) a 3) do podílového spoluvlastnictví další zemědělské pozemky ve smlouvě specifikované. Z rozhodnutí Státního notářství v H. K. ze dne 16. 7. 1992, č. j. D 994/92 - 8, bylo zjištěno, že J. Š., který zemřel dne 25. 3. 1992 bez zanechání závěti, byl ženatý a zanechal dva potomky - žalobkyni a žalovaného 2). Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že při podpisu smlouvy měla žalovaná 1) vůli předmětné nemovitosti darovat (nikoliv prodat) a že žalovaný 2) měl vůli nemovitosti získat darem, takže projevy těchto žalovaných vyjádřené ve smlouvě se neshodují s obsahem jejich vůle, a že kupní cena nebyla žalovanými 2) a 3) zaplacena. Za neprokázané ovšem považoval tvrzení žalobkyně, že projev vůle J. Š. a žalované 3) byl při podpisu smlouvy nesouladný, tj. že jmenovaný neměl vůli nemovitosti prodat a žalovaná 3)
je koupit. Uzavřel, že při podpisu smlouvy chtěli J. Š. a žalovaná 3) uzavřít kupní smlouvu a být jejím obsahem vázáni, zatímco žalovaná 1) a žalovaný 2) jednali „na oko“, aniž by to žalované 3) a J. Š. bylo zřejmé. Nevážné jednání žalovaných 1) a 2) kvalifikoval jako mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu, neboť podle §41a odst. 2 obč. zák. se neplatnosti právního úkonu nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Z těchto důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
5. 2. 2007, č. j. 21 Co 610/2006 - 55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že určil, že manželé J. Š., a R. Š., byli ke dni 25. 3. 1992 vlastníky předmětných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem účastníků se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti žalobu zamítnout, když z výpovědi žalované 3) zjistil, že při uzavírání smlouvy dne 9. 11. 1984 věděla, že převod nemovitostí považují strany tohoto úkonu „za stejný úkon, jako když žalobkyni darovali finanční prostředky“, a z výpovědí žalovaného 2), že úmysl nemovitosti mu darovat měl i J. Š. Vycházeje z těchto skutkových zjištění krajský soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 9. 11. 1984 je absolutně neplatná podle §37 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření této smlouvy, když účastníci neměli vůli uzavřít smlouvu kupní, nýbrž darovací. Protože
na základě absolutně neplatné smlouvy nemohli žalovaní 2) a 3) předmětné nemovitosti nabýt do vlastnictví, je určovací žaloba, na níž má žalobkyně jako zákonná dědička
po zemřelém J. Š. naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., důvodná. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i kdyby v řízení nebylo prokázáno, že J. Š. a žalovaná 3) neměli vážnou vůli uzavřít kupní smlouvu, byla by přesto smlouva ze dne 9. 11. 1984 absolutně neplatná, neboť měly-li být nemovitosti nabývány do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného 2) a žalované 3), nelze právní úkon „dělit“ na částečně platný ve vztahu k účastníku, který jej uzavíral „na oko“, a částečně neplatný ve vztahu k tomu, kdo jej uzavíral v dobré víře (správně zřejmě obráceně).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že kupní smlouva byla uzavřena před rokem 1989 a že je všeobecně známo, že s ohledem na daňové předpisy
se „masově“ místo darovacích smluv uzavíraly smlouvy kupní. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že určovací žaloba byla podána v době, kdy její manželství s žalovaným 3) bylo rozvedeno a již bylo zahájeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, a že žalovaní 1) a 2) měli zájem na tom, aby žalobkyně s určovací žalobou uspěla; je proto vadné vycházet jen z účastnických výpovědí. Dovolatelka též s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185//05, sp. zn.
ÚS 14/04, a stanovisko ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované
pod č. 477/2005 Sb., zpochybňuje názor krajského soudu, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., přičemž má rovněž za to, že rozhodnutím odvolacího soudu byla připravena o možnost požadovat to, co bylo vynaloženo ze společného jmění manželů do majetku J. a R. Š. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání třetí žalované bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, je předmětem dovolacího přezkumu v dovolání zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Tvrdí-li žalobkyně v dané věci jako dědička po zemřelém J. Š., že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí ze dne 9. 11. 1984 uzavřená mezi zůstavitelem a jeho manželkou jako prodávajícími a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími je absolutně neplatná, avšak v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci těchto nemovitostí zapsáni žalovaní 2) a 3), lze tento stav odstranit jen určením, zda tu bylo
či nebylo vlastnické právo zůstavitele a jeho manželky k uvedeným nemovitostem
ke dni smrti zůstavitele, přičemž soudního řízení se musí účastnit všichni dědicové (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 67). Stejný názor vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004,
v němž mimo jiné uvedl, že dědic naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má“.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud procesní otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako jedné z dědiců po zůstaviteli) na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. řešil v souladu s ustálenou judikaturou. Poukaz dovolatelky na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185//05, sp. zn. ÚS 14/04
a ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném
pod č. 477/2005 Sb., z nichž dovozuje opačný názor, je nepřípadný, neboť v těchto věcech byla řešena otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy určovacími žalobami byl obcházen smysl a účel restitučních předpisů.
Námitka dovolatelky, že kupní smlouva byla uzavřena před rokem 1989 a že je všeobecně známo, že s ohledem na daňové předpisy se „masově“ místo darovacích smluv uzavíraly smlouvy kupní, stejně jako další námitky v dovolání, nemají pro právní posouzení dané věci žádný význam.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání třetí žalované zamítl
(§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky na polovinu],
a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč je třetí žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu