ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2685.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2685/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) J. M. , a b) A. M. , zastoupeným Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, proti žalované Krnovské obchodní společnosti, s.r.o. , se sídlem v Krnově, Mikulášská 60/1067, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 164/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. února 2009, č.j. 60 Co 586/2008-49, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2008, č.j. 35 C 164/2008-34, určil, že „žalobci mají ve společném jmění manželů dům č.p. 363 na pozemku p.č. 1490 a pozemku p.č. 1490 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 140 m2, p.č. 1489 – ostatní plocha o výměře 369 m2, p.č. 1491 – zahrada o výměře 432 m2, p.č. 1492 – zahrada o výměře 592 m2, vše v katastru nemovitostí pro obec Z. – R. a katastrální území Z.“ (dále již „předmětné nemovitosti“).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jím učiněným právním posouzením věci, že kupní smlouva ze dne 28. dubna 1997 (uzavřená mezi účastníky) je ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák. absolutně neplatná, a že z uvedeného důvodu se žalovaná nemohla stát vlastnicí předmětných pozemků. Otázka platnosti uvedené kupní smlouvy byla přitom jako otázka předběžná pravomocně vyřešena v řízení o vyklizení bytu v rodinném domě vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 106/98, v němž soud zkoumal, zda žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí a zda je z tohoto důvodu oprávněna jako vlastník domáhat se vyklizení těchto nemovitostí, resp. bytu v rodinném domě, žalobci. Přitom dospěl k závěru, že vzhledem k absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy pro nedostatek vážnosti (vůle) a obcházení zákonné úpravy realizace zástavního práva v občanském zákoníku, je smlouva neplatná od samého počátku. Pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. května 2001, č.j. 9 C 106/98-56, o žalobě na plnění tak podle odvolacího soudu vytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení, vycházející ze stejného skutkového základu, neboť v sobě zahrnuje vyřešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, která by měla být postavena najisto určovací žalobou. Žalobě na určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem však bylo možno vyhovět, neboť žalobci mají vůči žalované na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V případě dovolacího důvodu poukazujícího na nesprávné právní posouzení věci namítá, že „kupní smlouva hodnocená v souladu s předchozím rozsudkem je platná. Pokud by tomu tak nebylo, pak je ovšem nutno...rozhodnout o vzájemném (synallagmatickém) vrácení plnění dle §457 obč. z.“ Druhý v dovolání uplatněný dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka vymezuje výhradou, že „Soudy obou stupňů zcela nesprávně považovaly nárok uplatněný v žalobě za »věc rozsouzenou«... a to rozsudky v pravomocně skončeném řízení o vyklizení bytu.“ Podle dovolatelky „Soudy obou stupňů při odůvodnění svého rozhodnutí zapletly se do bludiště úvah o rozsouzení věci a změně poměrů a na základě těchto nesprávných priorit a dogmat neprovedly základní důkazy...platnost či neplatnost smlouvy neposoudily samostatně v souladu s platným právem...neřešily otázky úplaty za cenu nemovitostí...v rozsudku v rozporu s ustanovením §157/2 o.s.ř. neobsáhly náležitosti zde uvedené...“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně a „ve zrušujícím rozhodnutí nechť jsou soudům obou stupňů vytknuta porušení předpisů práva procesního i hmotného, jak shora uvedeno.“
Žalobci se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části právní Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákon se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání dovolatelky proti v záhlaví označenému rozsudku dovolacího soudu není přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený pod písmenem b) [tj. že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] v projednávané věci nejde. Dovolání ovšem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodováno rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C.H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1]. V posuzované věci ovšem dovolatelka po právní stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu pojímá jako polemiku s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 9 C 106/98. Tedy ve věci, v níž podle odvolacího soudu byla jako předběžná vyřešena otázka neplatnosti předmětné kupní smlouvy, která se stala také určující pro meritorní rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. Pokud se tedy dovolací výtky stran nesprávného právního posouzení věci upínají k předešlému soudnímu řízení, které podle odvolacího soudu představuje ohledně posouzení otázky platnosti smlouvy překážku věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o.s.ř.), nikoliv k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu (jím učiněnému právnímu posouzení věci), jsou tím pochopitelně vytěsněny jakékoliv úvahy o přípustnosti dovolání v této věci. V případě dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může Nejvyšší soud při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. takto napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka nastolena nebyla, neboť dovolatelka v dovolání oběma soudům vytýká, že neprovedly základní důkazy, neposoudily platnost či neplatnost uvedené smlouvy samostatně, neřešily otázku vzájemného plnění v případě neplatné smlouvy nebo že jimi vydané rozsudky nesplňují náležitosti ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř. Nad rozsah výše uvedeného lze ovšem uvést, že odvolací soud při řešení předmětné právní otázky nijak svévolně nevybočil z konstantní judikatury a že jím učiněné právní posouzení věci odpovídá skutkovému stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně a jejž odvolací soud převzal pro rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, in ASPI, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, in www.nsoud.cz ).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř., vzhledem k tomu, že žalobcům v tomto dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly, splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu