ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2705.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2705/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. P., b) R. P., a c) P. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 800/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 16 Co 149/2003 - 72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 16 Co 149/2003 - 72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. 9 C 800/2002 - 31, určil, že vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí, a to rodinného domu - objektu bydlení na pozemku parc. č. 571, pozemku parc. č. 571 o výměře 245 m2, pozemku parc. č. 572 o výměře 253 m2 a pozemku parc. č. 573 o výměře 147 m2, vše zapsáno na LV č. 1251 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu v J., byla
ke dni svého úmrtí, M. P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi M. P. jako prodávající a J. K. jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva datovaná dnem 26. 8. 1995 o převodu jedné ideální poloviny označených nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši 320.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 26. 8. 1996. Právními nástupci M. P. jsou podle připojeného dědického spisu sp. zn. 11 D 1372/99 první žalobce a právní nástupci zemřelého syna O. P., tj. druhý žalobce a třetí žalobkyně. Z dědického spisu sp. zn. 4 D 1006/77 dále vyplývá, že O. P. nabyl z dědictví po V. P., zemřelém, jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí a vlastníkem jejich druhé ideální poloviny se na základě notářského zápisu ze dne 6. 3. 1952 stala M. P., a že podle dohody o vypořádání dědictví po O. P., zemřelém dne 6. 7. 1988, nabyl jednu ideální polovinu nemovitostí druhý žalobce. Dále bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 1999, č. j. 3 T 109/99 - 341, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. 6 To 342/99, byl žalovaný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s dozorem pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiného tím, že „v srpnu 1996 využil náklonnosti M. P., k jejímu vnukovi R. P., a jejího vysokého věku a pod smyšlenou záminkou údajného dluhu R. P. vůči němu, příslibem zprostředkování propuštění R. P. z vazby a postoupení své pohledávky za jmenovaným na M. P., včetně příslibu zřízení práva osobního a bezplatného užívání nemovitosti pro M. P., od ní dne 26. 8. 1996 vylákal v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy na jednu ideální polovinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro obec a k. ú. J. na LV č. 1251 z vlastnictví M. P. do svého vlastnictví, přičemž nad rámec uvedených smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve výši 320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy“; jmenovaná byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; dovodil, že žalobci mají na požalovaném určení ve smyslu ust.
§80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť jiným způsobem, než na základě rozhodnutí soudu by nemohlo být dodatečně projednáno dědictví po zemřelé, a žalobci by se tak mohli stát podílovými spoluvlastníky nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v daném řízení je soud podle ust. §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení o tom, že došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal, dospěl okresní soud při řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy datované dnem 26. 8. 1995 k závěru, že se jedná o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, kterému nelze přiznat soudní ochranu. Rovněž tak v rozporu s dobrými mravy shledal i skutečnost, že žalovaný nezajistil vklad smlouvy o zřízení věcného břemene bydlení pro prodávající, ačkoliv jí to přislíbil, a rovněž okolnost, že nebyla zaplacena kupní cena. Protože písemný návrh smlouvy o postoupení pohledávky nebyl účastníky kupní smlouvy podepsán a tento úkon je i z důvodu neurčitosti neplatný podle §37 obč. zák., neuložil okresní soud žalobcům povinnost vrátit přijaté plnění z neplatné kupní smlouvy (§457 obč. zák.). Další důvody absolutní a relativní neplatnosti kupní smlouvy považoval za žalobci neprokázané.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2006,
č. j. 16 Co 149/2003 - 72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy datované dnem 26. 8. 1995 podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Podle jeho názoru je neplatnost ve smyslu tohoto ustanovení vztahována k obsahu či účelu právního úkonu, nikoliv k okolnostem, za nichž byl učiněn. Z tohoto pohledu kupní smlouva žádné znaky neplatnosti nevykazuje, neboť byla uzavřena v písemné formě, projevy účastníků jsou na téže listině (§46 obč. zák.), je určitá a srozumitelná (§37 obč. zák.) a na jejích podstatných náležitostech se účastníci dohodli, přičemž odchýlení kupní ceny od ceny určené cenovým předpisem by ji činilo pouze relativně neplatnou za předpokladu, že ten, kdo je smlouvou dotčen, by se neplatnosti dovolal, což se v daném případě nestalo. „Z obsahu kupní smlouvy nelze tedy ani při pečlivém rozboru odhalit žádné ujednání, které by se příčilo dobrým mravům, jedná se o zcela běžnou kupní smlouvu, z níž oběma stranám vznikají práva
a povinnosti“. Dále odvolací soud konstatoval, že z hlediska okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, se žalovaný dopustil jednání, které „v terminologii občanského práva hmotného je možno nazvat jako jednání v rozporu s dobrými mravy, za které byl po linii trestněprávní potrestán uloženým trestem odnětí svobody“, když se dopustil podvodu popsaným úmyslným jednáním, spočívajícím v tom, že M. P. uvedl v omyl, bez kterého by k uzavření kupní smlouvy nepřistoupila. V případě neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu podle §49a obč. zák. se však jedná o neplatnost relativní
(§40a obč. zák.), které se M. P. před svou smrtí nedovolala (žalobci tuto okolnost netvrdili ani neprokazovali), takže kupní smlouvu je třeba považovat za platnou. Nezaplacení kupní ceny či nezajištění vkladu smlouvy o zřízení věcného břemene je sice rovněž možno považovat za nemravné chování, ale tato skutečnost také „nemá žádný dopad“ na platnost uzavřené kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva je platná. S poukazem na odsuzující rozsudek v trestním řízení, v němž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu při uzavření předmětné kupní smlouvy, namítají, že žalovaný neměl od počátku úmysl naplnit účel tohoto právního úkonu podle §588 a násl. obč. zák., jímž je úplatný převod vlastnického práva, neboť nechtěl uhradit kupní cenu ani splnit další sliby, tj. zajistit propuštění vnuka prodávající z vazby a zřídit pro ni věcné břemeno užívání nemovitosti, tudíž jeho vůle nebyla vážná ve smyslu ust. §37 obč. zák., nýbrž směřovala výlučně k poškození prodávající. Žalovaný rovněž při uzavření kupní smlouvy zneužil nezkušenosti prodávající a její citové náklonnosti k prvnímu žalobci, když „si nechal přepsat“ vlastnické právo k nemovitosti za výrazně nižší cenu, kterou ani nehodlal zaplatit, a tedy se mohlo jednat o smlouvu lichevní (§39 obč. zák.). Smlouva je neplatná podle tohoto ustanovení i z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy z hlediska jejího účelu. Dále dovolatelé krajskému soudu vytýkají, že se nezabýval jejich odvolací námitkou
o relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení předkupního práva prvního žalobce. Nadále jsou přesvědčeni o tom, že bylo-li jednání žalovaného při uzavření kupní smlouvy posouzeno v trestním řízení jako úmyslný trestný čin, nemůže mít „zcela legální dopady ve sféře občanskoprávní“, když vůle žalovaného nebyla vážná
a nesměřovala k vyvolání dovolených účinků právního úkonu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnýmu, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241
o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva
a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Podle §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiného tím, že „v srpnu 1996 využil náklonnosti M. P., k jejímu vnukovi R. P., a jejího vysokého věku a pod smyšlenou záminkou údajného dluhu R. P. vůči němu, příslibem zprostředkování propuštění R. P. z vazby a postoupení své pohledávky za jmenovaným na M. P., včetně příslibu zřízení práva osobního a bezplatného užívání nemovitosti pro M. P., od ní dne 26. 8. 1996 vylákal v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy na jednu ideální polovinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro obec a k. ú. J. na LV č. 1251 z vlastnictví M. P. do svého vlastnictví, přičemž nad rámec uvedených smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve výši 320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy“, a byl pro tento skutek, jenž je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatele, odsouzen, postupoval odvolací soud nesprávně, když nevycházel z výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o podané žalobě o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, včetně řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy, je v občanskoprávním řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán.
Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že žalovaný vylákal
na M. P. v podvodném úmyslu podpis kupní smlouvy o převodu jedné ideální poloviny nemovitostí, přičemž nad rámec smyšlených záminek uvedl ve smlouvě, že kupní cena nemovitostí ve výši 320.000,- Kč byla M. P. uhrazena před podpisem smlouvy.
Odvolacímu soudu je tudíž třeba vytknout nesprávný právní názor, jestliže
při řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy opominul, že soud v souladu s ust. §135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele, a na základě toho dovodil, že kupní smlouva je platná, ačkoliv se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.
Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 30/2005, platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§34 obč. zák.), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Ustanovení §39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat. Právě o takový případ se jedná v dané věci, když bylo zjištěno, že žalovaný při uzavření předmětné kupní smlouvy uvedeným jednáním spáchal trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení pravomocně odsouzen. Lze uzavřít, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami žalobců uplatněnými v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu