ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2715.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2715/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně Mgr. O. B., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované E. Š., zastoupené Mgr. Vilémem Holubcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 72, o 116.401,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 156/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č.j. 64 Co 191/2007-73, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.590,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Vaňka, advokáta se sídlem v Kladně, T.G. Masaryka 108.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první, Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákona č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2007, č.j. 13 C 156/2004-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když ohledně částky 76.401,50 Kč žalobu zamítl, ohledně úroků z prodlení z částky 69.669,- Kč řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 64 Co 191/2007-73, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením věci, jež učinil soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že právní úkon (plnění ve prospěch žalované ve výši 40.000,- Kč dne 17. září 2001) provedl dlužník žalobkyně (společnost MAX s.r.o., se sídlem v Kladně) v úmyslu zkrátit žalobkyni (svého věřitele), že tímto úkonem došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, že k plnění došlo v tříleté lhůtě před podáním žaloby, že žalovaná je ve vztahu k uvedené společnosti (dlužníku žalobkyně) osobou blízkou a že žalovaná při náležité pečlivosti mohla úmysl společnosti zkrátit žalobkyni poznat, resp. nevyvinula potřebnou aktivitu, aby se tak stalo. Podle odvolacího soudu žalobkyně tedy uvedenému úkonu úspěšně odporovala a má právo na náhradu vůči žalované, která měla z tohoto úkonu prospěch. Při rozhodování odvolací soud vycházel ze zjištění, že uvedená společnost (dlužník žalobkyně) nedisponovala jiným majetkem postačujícím k uspokojení pohledávky žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným – na rozdíl od mínění dovolatelky – ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neodchyluje od v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně zaujímaného právního názoru ve vztahu k právnímu institutu odporovatelnosti, který je upraven v §42a obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze přiznat zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., poněvadž řešením již ustálených právních otázek, souvisejících s aplikací zmíněného institutu, nevykazuje potřebný judikatorní význam (přesah). Nelze přitom ani dospět k závěru, že za skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím soudem, a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, in concreto v rozporu s §42a obč. zák. To se týká i závěru odvolacího soudu stran zjištěného vztahu mezi žalovanou a dlužníkem žalobkyně, jak je ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, podrobně – z hlediska právního posouzení věci - rozvedeno na str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pokud dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o jejím vztahu vůči dlužníku žalobkyně a v tomto směru argumentuje tím, že „Podle rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 pojem osoby navzájem si blízké musí vykazovat určité kvality, tak je tomu v případě, že fyzická osoba je společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry podstatným způsobem dotýkají. Z provedeného dokazování však takovéto závěry nevyplývají“ , zcela přehlíží, že tímto nepřípustně uplatňuje také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ovšem nemůže posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; tímto dovolacím důvodem se Nejvyšší soud zabývá jen v těch případech, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a). Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání prostřednictvím dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl vázán i (pro rozhodnutí ve věci zásadně významným) skutkovým zjištěním (které učinil soud prvního stupně a z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud), jež se týkalo vztahu dovolatelky vůči dlužníku (právnické osobě) žalobkyně, a které – v rámci zjištěného skutkového stavu – v napadeném rozhodnutí odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta (stanovené z peněžité částky 40.000,- Kč představující předmět dovolacího řízení) v částce 3.525,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 4. (14.100,- Kč) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 (částka 14.100,- Kč snížená o 50% na částku 7.050,- Kč), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (částka 7.050,- Kč – vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby /sepis vyjádření k dovolání/ - snížená o dalších 50% na částku 3.525,- Kč)] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o částku 765,- Kč představující 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.590,- Kč. Celkovou částku 4.590,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu