ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2733.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2733/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně S. J., zastoupené advokátem, proti žalované S., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 371/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1998, č.j. 37 Co 937/96-103, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.950,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. června 1995, č.j. 20 C 371/94-73, bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 23. 5. 1994 a s 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení a dále úrok z částky 300.000,- Kč ve výši 3 % za dobu od 23. 5. 1994 do 15. 7. 1994, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad I.). Dalším výrokem (ad II.) byla zamítnuta žaloba pokud byl požadován 3 % úrok z částky 250.000,- Kč za období od 14. 4. 1994 do 23. 5. 1994 a 16 % úrok ze stejné částky za období od 1. 7. do 15. 7. 1994 a dále 3 % úrok z částky 550.000,- Kč za období od 14. 4. 1994 do 30. 6. 1994 a 16 % úrok z téže částky za období od 1. 7. 1994 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto (výrokem ad III.) o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 37 Co 937/96-103 ze dne 14. prosince 1998 (výrokem ad I.) změnil výrok ad I. městského soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Druhou část výroku ad I. rozsudku tohoto soudu (o povinnosti zaplatit úroky z částek 250.000,- Kč a 300.000,- Kč), jakož i výrok ad III. (o povinnosti zaplatit náklady řízení) odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dalším výrokem pak odvolací soud zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že pokud jde o tu část rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč, nelze považovat odvolání za důvodné. Vycházel přitom ze zjištění, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva o prodeji rekreační chaty s pozemky za dohodnutou cenu 1,100.000,- Kč, která měla být zaplacena nadvakrát - polovina při podpisu smlouvy (což bylo splněno) a druhá polovina, t.j. 550.000,- Kč, do dvou dnů po zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí (to se zcela nestalo, protože žalovaná do dne rozhodnutí odvolacího soudu zaplatila žalobkyni jen 300.000,- Kč). V té souvislosti odvolací soud odmítl námitky žalované, že její povinnost zaplatit zbytek kupní ceny zanikla uplatněním práva na poskytnutí slevy z kupní ceny, resp. uplatněním práva na poskytnutí plnění z titulu náhrady škody, přičemž toto své stanovisko zevrubně zdůvodnil. Pokud při formulaci výroku ad I. krajský soud užil slova mění, učinil tak proto, že změnil lhůtu k plnění (na rozdíl od soudu prvního stupně stanovil 3 dny s tím, že neshledal důvod pro prodloužení lhůty stanovené obecně ustanovením §160 odst. 1 o. s. ř.). V otázce připuštění dovolání zaujal krajský soud stanovisko, že při rozhodování o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni i zbytek kupní ceny, nebylo nutno řešit žádnou otázku zásadního právního významu, když tato povinnost vyplývá z ustanovení obč. zákoníku, jejichž výklad je již v právní teorii i praxi ustálen a není sporný, proto návrh žalované zamítl.
Proti výroku ad I. cit. rozsudku Krajského soudu v Brně podala dne 26. 2. 1999 žalovaná dovolání, které opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (pokud jde o přípustnost) a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Žalovaná vychází z toho, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které odvozuje od nesprávné aplikace ustanovení §98 a §580 o. s. ř. Má zato, že mezi účastníky došlo ke kompenzaci, a to projevem vůle žalované k započtení. Dovolává se přitom občanského zákoníku, který nestanoví pro kompenzaci formu, a proto lze dovodit, že stačí ústní projev, příp. i konkludentní jednání. Tvrdí, že učinila vůči žalobkyni projev směřující k započtení pohledávky, a proto došlo k zániku jejich vzájemných pohledávek. Projevem směřujícím k započtení měla být částečná úhrada zbytku kupní ceny poté, co byly vady nemovitosti vytknuty. Zpochybňuje též názor odvolacího soudu o nedovolání se vzájemného započtení, když podle hmotného práva zanikly vzájemné pohledávky okamžikem, kdy se setkaly, tzn. před podáním žaloby.
Žalobkyně ve svém vyjádření předně namítá nepřípustnost dovolání s poukazem na to, že rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a žalovaná neprokázala zásadní právní význam rozhodnutí, které napadá. S ohledem na uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 o. s. ř.) poukazování na nové skutečnosti, které nebyly tvrzeny v řízení nalézacím a odvolacím, je bez právního významu. Pokud jde o hmotně právní hledisko žalovaná netvrdila a neprokázala, že by jí vznikla za žalobkyní jakákoliv pohledávka. Nebyl prokázán ani její titul, ani její výše, ani že by byl učiněn úkon směřující k započtení. Navíc žalovaná zcela pomíjí otázku promlčení svého nároku. Závěrem navrhla dovolání zamítnout a zavázat žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu zkratka "o.s.ř." znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Na takové vady však žalovaná nepoukazuje a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Při posuzování toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu citovaného zák. ustanovení, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srovnej rozh. č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kromě toho je třeba si ujasnit pojem "rozsudek ve věci samé". V projednávané věci bylo žalováno o zaplacení částky 250.000,- Kč. Rozhodnutím ve věci samé je tudíž rozhodnutí o tom, zda žalovaná je či není povinna zaplatit tuto částku. Rozhodování o tom, v jaké lhůtě a s úrokem či bez úroků, již není rozhodováním o věci samé. Lhůta k splnění povinnosti uložené rozsudkem je stanovena zákonem (§160 odst. 1 o. s. ř.). Výrokem ad I. rozsudku soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s úroky (konkrétně uvedenými) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem ad I. rozsudku odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Z porovnání uvedených výroků je zřejmé, že ke změně došlo jen v délce lhůty stanovené ke splnění povinnosti a ohledně příslušenství (úroků). Ve věci samé nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, ale potvrzen. To koneckonců vyplývá i z výroku ad III. rozsudku krajského soudu, jímž návrh na připuštění dovolání zamítl. Při změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, by takové rozhodnutí bylo zbytečné. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení proto dána není. Stejně tak nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil, naopak takový návrh žalované zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku navrhla, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí zásadního právního významu, nezbylo Nejvyššímu soudu než aby tuto otázku rovněž posoudil.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon v citovaném ustanovení svěřuje i dovolacímu soudu oprávnění posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zákonodárce zde zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak je zřejmé, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení.
Pokud jde o to, zda soud zmíněná ustanovení náležitě vyložil, pak dovolací soud má zato, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně při svém rozhodování dostal do interpretačních obtíží. Zásadní úvaha soudů obou stupňů, z níž při svém rozhodování vycházely, se vázala výlučně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná kupní smlouva, na jejím základě se žalobkyně domáhala dohodnutého plnění (zaplacení kupní ceny). Námitku žalované, že její závazek zaplatit žalobkyni i zůstatek kupní ceny zanikl započtením či jiným způsobem (§559 a násl. o. z.), jako neprokázanou odvolací soud odmítl. Z obecného pohledu tudíž nebylo možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Z popsaného důvodu proto nelze mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., přičemž ostatní právní otázky zmiňované v dovolání, výše zmíněnou tezi, jež byla základem rozhodnutí soudů obou stupňů, v zásadě nezpochybňují.
To pak odůvodňuje nejen ten závěr, že soud druhého stupně nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale že nebyly splněny ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. sám dovolací soud.
Protože rozsudek odvolacího soudu, jak již bylo zmíněno, není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. postižen a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím právním zastoupením v dovolacím řízení (§6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), kdy sazba mimosmluvní odměny advokáta je vypočtena za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) z tarifní hodnoty 250.000,- Kč a k tomu jedna "paušální" náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu, kterého bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová