ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2773.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2773/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 233/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 25 Co 48/2011 – 51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 25 Co 48/2011 – 51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2010, č. j. 15 C 233/2010-33, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 402.500,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu co do částky 410.000,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze změnil zamítavý výrok I. o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 7.500,- Kč, co do částky 402.500,- Kč zamítavý výrok I. o věci samé potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 27.661,- Kč a nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za újmu způsobenou v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 249/2006, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku vyplatila žalobci jako odškodnění nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč a 22.211,- Kč jako náhradu škody, proto vzal žalobce nárok na náhradu škody zcela a nárok na odškodnění nemajetkové újmy co do částky 80.000,- Kč zpět.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění pro trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle §180 odst. 1, 2 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona doručeném žalobci dne 12. 12. 2003. Dne 4. 10. 2006 byla státním zastupitelstvím podána obžaloba, a dne 16. 12. 2009 byl vydán rozsudek, jímž byl žalobce dle ust. §226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka trestního stíhání v délce 6 let byla nepřiměřená, přihlédl k významu řízení pro žalobce a ke skutečnosti, že se žalobce snažil podáváním procesních návrhů další pokračování trestního stíhání zvrátit. Za přiměřené zadostiučinění stanovil částku 15.000,- Kč za rok řízení, celkem tedy 90.000,- Kč.
Odvolací soud provedl nový výpočet přiměřeného zadostiučinění tak, že za první dva roky délky řízení přiznal žalobci 15.000,- Kč a za každý další rok 10.000,- Kč, s ohledem na to, o jaký trestný čin se jednalo a jaká hrozila žalobci trestní sazba, hodnotil význam řízení pro žalobce jako vysoký, proto zvýšil odškodnění o 50 %, a z důvodu složitosti řízení snížil základní odškodnění o 20 % (bylo třeba znaleckého zkoumání), čímž dospěl k výsledné částce 97.500,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označil dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce především uvedl, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh co do výše přiznaného plnění proto, že posuzovaly uplatněný návrh pouze v kontextu délky trestního řízení a nikoliv již co do přímého dopadu na žalobce. Nesprávným úředním postupem je kromě nepřiměřené délky řízení i jiné jednání orgánu státní moci. V této souvislosti žalobce opakovaně poukazoval na to, že orgány státní moci nesprávně posoudily důvody zahájení trestního stíhání proti žalobci již v počátku, bezdůvodně odmítly jím navržené důkazy, jejichž provedení se ukázalo jako zásadní pro rozhodnutí soudu, a na základě takto provedených důkazů byl žalobce obžaloby zcela zproštěn. Trestní řízení mělo velmi negativní dopad na osobní a profesní život žalobce, resp. možnost podnikání. Žalobce má za to, že soudy nesprávně posoudily okolnosti řízení zejména z pohledu ustanovení §31a odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 82/1998 Sb. Toto nesprávné posouzení vedlo k tomu, že žalobci bylo přiznáno zadostiučinění v neadekvátní výši. Je-li trestní řízení vedeno neoprávněně, potom je třeba takový zásah hodnotit mnohem přísnějšími kritérii, než je tomu v případě oprávněného trestního řízení. Dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, aniž by výslovně uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu dovolání však lze dovodit, že napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, tedy v rozsahu, v němž nebylo žalobci co do výše přisouzeného zadostiučinění vyhověno.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu napadeném dovoláním měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud dospěl při posouzení nároku žalobce k jinému řešením, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu. Dovolání je rovněž důvodné, neboť soudy obou stupňů se při posuzování žalobcova nároku dopustily nesprávného právního posouzení věci.
Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci spočívající obsahově v tom, že soudy posuzovaly jím uplatněný návrh pouze v kontextu délky řízení, nikoli již v přímém dopadu po stránce morální újmy na žalobce, jinými slovy řečeno, soudy spojily vznik nemajetkové újmy pouze s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a nikoliv se samotným trestním stíháním žalobce, jenž skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po roce 2000 jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Za samostatné nároky lze považovat odškodnění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to podle analogického použití §8 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. stále využitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R 35/1991), odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle §13 odst. 1 cit. zákona, jakož i odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, pokud trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby.
Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
V posuzované věci žalobce součástí svého žalobního návrhu učinil podání, jímž se domáhal předběžného projednání nároku u žalované, v němž uvedl, že morální resp. nemajetkovou újmu pociťuje v tom, že následkem neoprávněného obvinění s ním byl ukončen pracovní poměr, velmi obtížně hledal možnost nového uplatnění v jiném zaměstnání, vedení trestního stíhání mělo dopad na jeho psychiku i rodinný život atd. S ohledem na dobu, po kterou bylo trestní řízení neprávem vedeno, pak vyčíslil přiměřené zadostiučinění na částku 500.000,- Kč. Z žalobních tvrzení je tak patrno, že žalobce se primárně domáhal odškodnění nemajetkové újmy, jež mu vznikla v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zatímco samotná délka řízení byla ze strany žalobce považována za faktor, který nemajetkovou újmu pouze umocnil.
Úkolem soudu proto bylo, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více.
Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, dále jen „Stanovisko“). Tomu ostatně v posuzované věci odpovídá žalobcem navržený důkaz výslechem jeho manželky.
Pokud dojde k situaci, kdy trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, neboť se předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nepotvrdil a z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. je založena odpovědnost státu za jeho vedení, a zároveň bylo trestní řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, lze zásadně z hlediska hospodárnosti řízení posuzovat tyto dva nároky v rámci jednoho řízení. Jde o případ tzv. objektivní kumulace nároků založené žalobcem. Pakliže soudy posuzují oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a jasně vymezily, jakou částku považují za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení, jinými slovy řečeno, zhodnocení obou nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) musí odpovídat požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění.
Soudy obou stupňů – povinné právním posouzením rozhodných skutečností - posoudily nárok žalobce jako odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, přestože žalobcem formulovaná újma zřetelně směřovala k odškodnění nedůvodného trestního stíhání, které mělo negativní vliv na život žalobce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). K délce řízení, jež byla žalobcem zmíněna mj. v uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, pak bylo možno přihlédnout případně jako k faktoru, jenž mohl zvýšit intenzitu újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním
Právní posouzení věci soudy obou stupňů žalobcem uplatněného nároku (dle žaloby jsou odvozovány od dopadu trestního řízení na žalobcův rodinný život a dle uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, na nějž žaloba odkazuje, šlo nad to o ukončení pracovního poměru, obtížnou možnost uplatnění v jiném zaměstnání a podnikání a dopad obvinění za smrt člověka a těžkosti se zbrojním průkazem, to vše ovlivněné délkou řízení) je tudíž nesprávné.
K aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na nároky o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a v rozsudku ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011. Pokud trestní stíhání probíhalo dílem před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a dílem poté, je možno podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. posoudit toliko újmu způsobenou trestním stíháním, která nastala po 27. 4. 2006. Odškodnění újmy nastalé dříve se může poškozený domáhat v režimu ochrany osobnosti. Jelikož se však takový důsledek projevuje různě určenou věcnou příslušností soudů prvého stupně, je na místě po žalobci žádat postupy dle §43 o. s. ř., aby svůj nárok podle jeho uplatnitelnosti v soudním řízení zřetelně z hlediska časového i hodnotového blíže tvrzeními a upřesněním žalobních požadavků určil.
Jelikož právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je nesprávné, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou v dalším řízení ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu