ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2880.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2880/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) B. B. , a b) J. B. , zastoupených JUDr. Josefem Michálkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Fialova 12a, proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 207/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č.j. 12 Co 302/2009-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č.j. 12 Co 302/2009-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) změnil (žalobu zamítající) rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále již „soud prvního stupně“) tak, že určil, že „v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku jsou nemovitosti, dům č.p. 275 na stavební parcele č. 224 zastavěná plocha a nádvoří, pozemky stavební p.č. 224 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 380 m2, parcela č. 1948 zahrada o výměře 76 m2, parcela č. 1949 zahrada o výměře 73 m2, parcela č. 1951 zahrada o výměře 481 m2, zapsané na LV č. 7 v katastru nemovitostí pro obec Š., k.ú. Š., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, ve společném jmění manželů žalobkyně a žalobce“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil konkludentní souhlas žalobkyně s uzavřením sporné kupní smlouvy ze dne 9. února 2005 mezi prodávajícím žalobcem b) a kupující žalovanou, „a to z chování žalobkyně (a/) a z jejího podpisu na prohlášení ručitele ze dne 10. 6. 2004, kterým přistoupila jako ručitelka ke smlouvě o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 3801/2004/01 z 10.6. 2004, kterou uzavřela žalovaná s Raiffeisen stavební spořitelnou a. s. o poskytnutí úvěru 280.000,- Kč na koupi ideální jedné poloviny domu č.p. 275 odpovídající bytové jednotce č. 2 na pozemku p. č. st. 224 k. ú. Š., LV č. 7.“ Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nehodnotil veškeré důkazy v intencích §132 o. s. ř., když „přehlédl...že ze spisu shora jmenované stavební spořitelny jednoznačně a nezpochybněně plyne, že pokud se týká smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze spoření č. 3801/2004/01, potom tato se vztahuje ke kupní smlouvě uzavřené mezi J. B. a M. S. ohledně totožných nemovitostí, avšak uzavřené dne 3.5. 2004.“ Protože k převodu spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech na žalovanou došlo až na základě kupní smlouvy ze dne 9. února 2005, odvolací soud dovodil, že žalobkyně a) k tomuto převodu souhlas (písemně, ústně či konkludentně) nedala.
Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl:
„Nepochybné je...že již podanou žalobou se v souladu s §40a občanského zákoníku žalobkyně dovolává relativní neplatnosti sporné kupní smlouvy z 9.2. 2005, ke které souhlas nedala, s tím, že v souvislosti s prodejem nemovitosti v SJM jde o dispozici vybočující z obvyklé správy majetku manželů. K platnosti úkonu, který uzavřel jen jeden z manželů a pokud nejde o běžnou záležitost, což v posuzovaném případě naplněno je, je třeba souhlasu druhého manžela, jinak je úkon relativně neplatný ve smyslu §40a občanského zákoníku. Pokud se proto žalobkyně a následně i oba žalobci podanou, posuzovanou žalobou proti žalované dovolali relativní neplatnosti kupní smlouvy z 9.2. 2005 ze shora specifikovaného důvodu nesouhlasu žalobkyně s touto dispozicí žalobce s majetkem v SJM, je žaloba po právu a důvodná.“
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., které podrobně v dovolání vymezuje. V doplňujícím podání, doručeném Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.), pak dovolatelka uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání (sepsaném jejich advokátem) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci dovolatelky a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání (jako zjevně bezdůvodné) ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto důvodů.
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (v posuzované věci sice dovolatelka výše cit. podáním své dovolání doplnila o dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. při tvrzení, že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak učinila tak opožděně a proto k tomuto doplňujícímu podání nemohlo být dovolacím soudem přihlédnuto, byť ve výsledku z moci úřední dovolací soud takovou jinou vadu, zatěžující odvolací řízení, zaregistroval a dospěl k závěru, že naplňuje důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně, případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
I když ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). O takový případ se však v daném případě nejednalo.
Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp.zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003, sp.zn. 21 Cdo 372/2003).
Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jejž po provedení listinných důkazů, výslechů svědků a účastníků učinil soud prvního stupně, který na jeho podkladě dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není postižena neplatností ve smyslu §40a a §145 odst. 2 obč. zák., bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval tyto důkazy, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem – jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. prosince 2009 (viz č.l. 176 a násl.) – odvolací soud nepostupoval.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací řízení je zatíženo (shora popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Zcela závěrem dovolací soud považuje za žádoucí zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se (explicitně) nepodávalo, že by se žalobkyně dovolala tzv. relativní neplatnosti předmětného právního úkonu i vůči žalobci b). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pouze uvádí, že se této neplatnosti měl kromě žalobkyně a) dovolat vůči žalované i žalobce b), což nelze vyložit jinak, než že odvolací soud měl za to, že neplatnosti se může dovolat i ten, kdo ji sám způsobil. Takový závěr je ovšem v přímém rozporu s hmotněprávním pravidlem chování ve smyslu §40a věty druhé obč. zák. stanovícím, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Ve vazbě na citované ustanovení občanského zákoníku je proto vhodné také připomenout, že k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon nestanoví žádnou formu, že účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich, a že právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V dalším řízení odvolací soud neopomene, že v prohlášení ručitele – žalobkyně ze dne 10. června 2004 (viz kopie prohlášení na č.l. 19) je činěn odkaz na smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne č. 3801/2004/01, uzavřenou dne 10. června 2004 mezi Raiffeisen stavební spořitelnou a žalovanou, podle jejíhož čl. II. „Dlužník se zavazuje poskytnutá úvěr použít výhradně k následujícímu účelu splňujícímu podmínku řešení bytové potřeby: Koupě id. ½ domu čp. 275 (odpov ídající bytoví jednotce č. 2) na pozemku st. parc. č. 224, k. ú. Š., LV 7.“ Bude tedy povinností odvolacího soudu verifikovat, zda za této formulace se předmětný souhlas žalobkyně upínal pouze a jen ke kupní smlouvě ze dne 3. května 2004, anebo (en bloc) k právnímu úkonu, jehož předmětem je prodej id ½ spoluvlastnického podílu (ve společném jmění žalobců) na předmětných nemovitostech žalované za stanovenou kupní cenu (v tomto směru považuje Nejvyšší soud dovolací argumentaci žalované za logickou a její odkaz na citovanou judikaturu – vzhledem k tomu, co bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno – za přiléhavý).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu