ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.293.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 293/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Ing. Š. S., zastoupeného advokátem , proti žalované J. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 499/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 22 Co 188/2005 - 194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako universální závětní dědic po J. S. domáhal „určení, že J. S., zemřelá, byla v den své smrti vlastníkem domu čp. 54 na st. p. č. 78/2, st. p. č. 78/2 o výměře 336 m2 a pozemků parc. č. 256/1 o výměře 46.211 m2, parc. č. 267 o výměře 209 m2, parc. č. 297 o výměře 3.604 m2 a parc. č. 298 o výměře 9.502 m2, nemovitostí zapsaných na LV č. 563 pro obec a katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje kupní a darovací smlouvu ze dne 8. 4. 1975, sepsanou formou notářského zápisu pod sp. zn. NZ 262/75, N 295/75, kterou J. S. prodala a darovala uvedené nemovitosti žalované, neboť plná moc ze dne 5. 4. 1975, jíž jmenovaná udělila B. L., nemá náležitosti, „vztahuje se jen k prodeji a nikoliv k darování“, z čehož je zřejmé, že B. L. překročila rozsah zmocnění, který byl neurčitý, a J. S. jako zmocnitelka překročení zmocnění dodatečně neschválila.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č. j. 13 C 499/2001 - 49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je závětním dědicem po J. S., zemřelé, a že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník uvedených nemovitostí. Z obsahu spisu bývalého Státního notářství v K., sp. zn. NZ 262/75, N 295/75, vyplývá, že B. L. na základě plné moci, udělené jí J. S. dne 11. 4. 1975 (správně dne 5. 4. 1975), kupní a darovací smlouvou ze dne 8. 4. 1975 „prodala“ žalované nemovitost čp. 54 ve V. se st. p. č. 78/2 a současně „darovala“ žalované role č. 256/1, 267 č. 297 a č. 298 tehdy v užívání socialistické organizace, přičemž kupní cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. U. Podkladem pro sepis kupní a darovací smlouvy byl dotazník a čestné prohlášení ze dne 17. 3. 1975, schválené MNV ve V. dne 21. 3. 1975 a dne 19. 3. 1975 JZD Nový život V., které převáděné zemědělské pozemky užívalo. Soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv plná moc ze dne 11. 4. 1975 (správně 5. 4. 1975) není sama o sobě zcela srozumitelná, ve spojení s dotazníkem a čestným prohlášením ze dne 17. 3. 1975 zcela konkrétně specifikuje předmět prodeje. Z těchto listin ve vzájemném kontextu nepochybně vyplývá, že J. S. projevila svobodně a srozumitelně vůli k uzavření platné smlouvy kupní a darovací, když tento postup byl v době jejího uzavření obvyklý, neboť u pozemků v užívání socialistické organizace docházelo k jejich darování automaticky. Tento projev vůle navíc podporuje i chování J. S., která za celých 15 let až do své smrti kupní a darovací smlouvu nezpochybňovala. Žalovaná od roku 1975 předmětné nemovitosti užívala, rekonstruovala a držela v dobré víře a ani žalobce dříve její vlastnické právo nezpochybňoval a naopak s ní uzavřel kupní smlouvu o převodu pozemku parc. č. 78/1, aby tak došlo ke „zcelení“ dvora. I kdyby tudíž kupní a darovací smlouva byla neplatná, žalovaná by vlastnické právo vydržela. Dále okresní soud dovodil, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2002, č. j. 22 Co 369/2002 - 67, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že J. S., naposledy bytem P., zemřelá, byla v den své smrti vlastníkem domu čp. 54 na st. p. č. 78/2, st. p. č. 78/2 o výměře 336 m2, nemovitostí zapsaných na LV č. 563 pro obec a katastrální území V., u Katastrálního úřadu v K., potvrdil, v dalším rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že žalobce jako dědic po zemřelé J. S. má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitelka byla ke dni smrti vlastníkem uvedených nemovitostí, neboť rozhodnutí soudu bude podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí tak, že namísto žalované, která je zapsána jako jejich vlastník, bude zapsána právní předchůdkyně žalobce. Za nesprávný krajský soud označil názor okresního soudu, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť předmětné nemovitosti nenáleží do konkursní podstaty, když je žalobce ke dni prohlášení konkursu nevlastnil. Dále krajský soud dovodil, že i když pozemek, k jehož prodeji mělo na základě plné moci ze dne 5. 4. 1975 dojít, není v plné moci blíže specifikován (je v ní jen uvedeno: „uděluji plnou moc B. L. ve věci prodeje mého pozemku ve V.“), je nepochybné, že se muselo jednat o pozemek st. p. č. 78/2, neboť to byl jediný pozemek, k němuž nebylo vlastnické právo J. S. omezeno a s nímž mohla nakládat. K ostatním pozemkům v užívání socialistické organizace jí náleželo pouze tzv. „holé“ vlastnické právo a „její možnost dispozice s těmito pozemky byla v podstatě vyloučena“. Stejně tak lze výkladem podle §35 obč. zák. dovodit, že plná moc se vztahovala i k domu čp. 54 ve V., který stál na pozemku st. p. č. 78/2, s jehož prodejem vyjádřila J. S. souhlas podpisem dotazníku i čestného prohlášení, když evidentně vycházela z právní úpravy platné do 31. 12. 1950, tedy že stavba následuje osud pozemku a je jeho součástí. Jiná situace je u dalších pozemků parc. č. 256/1, 267 č. 297 a č. 298, které nebyly smlouvou ze dne 8. 4. 1975 žalované prodány, nýbrž darovány. Jestliže z formulace plné moci jednoznačně vyplývá, že byla udělena pouze k prodeji a nikoliv k darování, a darovala-li B. L. tyto pozemky v užívání socialistické organizace žalované, překročila oprávnění, udělené jí J. S., a smlouva ze dne 8. 4. 1975 je v tomto rozsahu neplatná a nebyla tak způsobilá přivodit změnu vlastnického práva k těmto pozemkům. Nesprávný je i názor soudu prvního stupně, že v případě, že by kupní a darovací smlouva byla neplatná, nabyla by žalovaná předmětné pozemky vydržením, neboť tento jeho závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když v průběhu řízení nebyly prováděny žádné důkazy k době trvání držby ani k dobré víře žalované (§129 odst. 1, §130 a §134 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a současně jej zavázal, aby žalovanou vyzval k doplnění rozhodujících skutečností a k označení důkazů, přičemž v novém rozhodnutí se soud bude muset vypořádat s tím, že pozemky byly v době darování v užívání socialistické organizace.
Poté Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 13 499/2001 - 173, žalobu, kterou se žalobce domáhal „určení, že J. S., naposledy bytem P., zemřelá, byla v den své smrti vlastníkem pozemků parc. č. 256/1 o výměře 46. 211 m2, parc. č. 267 o výměře 209 m2, parc. č. 297 o výměře 3. 604 m2 a parc. č. 298 o výměře 9. 502 m2, zapsaných na LV č. 563 v evidenci nemovitostí pro obec a katastrální území V., u Střediska geodézie v Č. B., nyní na LV č. 563 v KN pro obec a katastrální území V., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K.“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po doplnění dokazování v naznačeném směru dospěl k závěru, že žalovaná jako oprávněná držitelka předmětných pozemků byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků, a v průběhu desetileté vydržecí doby, která počala běžet od 1. 1. 1992, vlastnické právo k nim ke dni 1. 1. 2002 vydržela.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2005, č. j. 22 Co 188/2005 - 194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci okresním soudem, i když jeho zamítavé rozhodnutí považoval za věcně správné. Vycházel z právního názoru vysloveného již v jeho předchozím rozhodnutí, že za stavu, kdy z formulace plné moci ze dne 5. 4. 1975 vyplývá, že byla udělena pouze k prodeji a nikoli k darování, a B. L. uzavřela též smlouvu darovací o převodu předmětných pozemků v užívání socialistické organizace, překročila oprávnění, které jí bylo J. S. uvedeného dne uděleno. Tato skutečnost však vzhledem k ust. §25 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření kupní a darovací smlouvy (dále jen „obč. zák.“), podle kterého překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen, sama o sobě podle krajského soudu neznamená, že tato smlouva je v části týkající převodu předmětných pozemků neplatná. I když v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by J. S. kupní a darovací smlouvu v této části výslovně schválila, bylo její konkludentní jednání natolik zřetelné, že je možno vycházet z toho, že smlouvu schválila s účinky podle ust. §25 obč. zák. V tomto směru poukázal odvolací soud na to, že z provedených důkazů vyplynulo, že J. S. a B. L. byly řadu let v přátelském vztahu, že J. S. měla k dispozici ocenění převáděných nemovitostí vypracované znalcem Ing. U., že předmětné pozemky byly uvedeny v dotazníku a v čestném prohlášení, které jmenovaná podepsala, že byla seznámena s obsahem smlouvy, a po dobu 15 let až do své smrti respektovala vlastnické právo žalované, aniž by učinila „jakékoliv právní či neprávní kroky její vlastnictví zpochybňující“. „Mlčení“ J. S. k darovací části uzavřené smlouvy se žalovanou tak lze s určitostí považovat za souhlas s překročením udělené plné moci B. L. v části darování pozemků. Uzavření kupní a darovací smlouvy v tom znění, jak byla notářským zápisem dne 8. 4. 1975 zachycena, tudíž plně odpovídá vůli J. S. Odvolací soud při svém rozhodnutí přihlédl též k ochraně dobré víry žalované.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S poukazem na to, že odvolací soud v dané věci zaujal ve svých rozhodnutích dva zcela odlišné právní názory, má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a že napadeným rozhodnutím odvolací soud řešil právní otázku platnosti kupní a darovací smlouvy v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že J. S. svým konkludentním úkonem schválila kupní a darovací smlouvu v části darování, a naopak je přesvědčen, že k tomuto souhlasu nemohlo dojít, neboť smlouva v uvedené části je neplatná a nebyla způsobilá přivodit změnu vlastnického práva k pozemkům. Navíc J. S. náleželo pouze tzv. „holé“ vlastnické právo a její možnost dispozice s těmito pozemky byla v podstatě vyloučena. Podle názoru dovolatele žalovaná nenabyla vlastnictví k pozemkům ani vydržením. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice rozhodnutím odvolacího soudu částečně zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl ve věci samé jinak. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda překročení plné moci zmocněncem má za následek neplatnost právního úkonu (kupní a darovací smlouvy ze dne 8. 4. 1975 v části týkající se darování předmětných pozemků, tehdy v užívání socialistické organizace). Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud řešil ve svých rozhodnutích v dané věci ze dne 12. 11. 2002, č. j. 22 Co 369/2002 - 67, a ze dne 20. 9. 2005, č. j. 22 Co 188/2005 - 194, (kdy senát 22 Co Krajského soudu v Praze zasedal v jiném složení) odlišně a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soud ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Danou věc bylo třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření předmětné kupní a darovací smlouvy, tedy ve znění do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), jak ostatně odvolací soud učinil.
Podle §31 odst. 1 obč. zák. občan i socialistická organizace se mohou dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělí plnou moc, v níž musí být uveden rozsah zástupcova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu (odst. 2). Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití (odst. 2).
V posuzované věci není pochyb o tom, že udělila-li J. S. B. L. plnou moc ve věci prodeje pozemku, avšak B. L. jako zmocněnkyně uzavřela za zmocnitelku J. S. též darovací smlouvu o převodu předmětných pozemků, které nebyly v plné moci obsaženy, jde vzhledem k obligatorní písemné formě o objektivní překročení oprávnění z plné moci. Takový postup, kdy zmocněnec učinil nad rámec plné moci i právní úkon, k němuž nebyl zmocněn, nevede sám o sobě k neplatnosti právního úkonu, nýbrž nastoluje otázku, kdo je z právního úkonu zmocněnce zavázán, přičemž důsledky učiněného právního úkonu je třeba řešit podle ust. §25 obč. zák.
Podle §25 obč. zák. překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že J. S. a B. L. byly řadu let v přátelském vztahu, že J. S. měla k dispozici ocenění převáděných nemovitostí vypracované znalcem Ing. U., že předmětné pozemky byly uvedeny v dotazníku a v čestném prohlášení, které jmenovaná podepsala, že byla seznámena s obsahem kupní a darovací smlouvy, a že po dobu 15 let až do své smrti respektovala vlastnické právo žalované, aniž by učinila jakékoliv kroky její vlastnictví zpochybňující. Proto je zřejmé, že J. S. překročení plné moci zmocněnkyní (B. L.) schválila (neoznámením nesouhlasu) a že tak byla jejím jednáním ve vztahu k žalované vázána sama. Protože uvedený „nedostatek“ plné moci se nedotýká platnosti právního úkonu (zde smlouvy darovací) a protože byl zhojen tzv. ratihabicí (s právními účinky ex tunc), vznikl darovací smlouvou právní vztah přímo mezi J. S. a žalovanou, a to ve vztahu i k předmětným vyjmenovaným pozemkům, které žalovaná jako obdarovaná darem přijala. Na základě této smlouvy proto vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na žalovanou, a to i za stavu, kdy pozemky byly v užívání JZD Nový život V., neboť příslušný místní národní výbor k jejich převodu udělil souhlas (§490 odst. 2 obč. zák. účinného v době uzavření darovací smlouvy a příloha D, položka 7 zákona č. 146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, ve znění účinném ke dni uzavření darovací smlouvy).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová
předseda senátu