ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.293.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 293/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 9 802 224 890 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 140/2015-964, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2014, č. j. 11 C 45/2013-838, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2014, č. j. 11 C 45/2013-838, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 140/2015-964, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 11 C 45/2013-838, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 9 802 224 890 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 140/2015-964, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce podal dovolání výslovně jak proti rozsudku soudu odvolacího, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně. V úvodu dovolání je avizováno, že přípustnost dovolání žalobce dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od toho, že:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nesprávného právního posouzení věci k aplikaci Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k fabulaci „materiální pravdy“ k legalizaci výnosů trestné činnosti nesprávným právním posouzením věci v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen „Trestné činy praní výnosů zločinu“, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
2) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nesprávného právního posouzení věci k aplikaci Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k fabulaci „materiální pravdy“ k popření ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vzájemně se vylučující praxi souběžně rozhodujících senátů odvolacího soudu, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno, a
3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti žalobci, ovládajícímu společníkovi úpadce RASTRA AG-CZ a. s., a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno.“
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že jej nepovažuje za důvodné a opodstatněné. Dovolání považuje za souhrn tvrzení, které žalobce nepodkládá žádnými relevantními důkazy, a odkazů na vesměs nepřípadnou judikaturu. Žalobce a další třetí subjekty vedou se žalovanou v podstatě ze stejného základu desítky dalších sporů, v nichž zahlcují žalovanou a soudy stostránkovými podáními, v nichž většina tvrzení rovněž nemá oporu ani ve skutkovém stavu, ani v právu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2014, č. j. 11 C 45/2013-838, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká dovolání směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 140/2015-964, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1) až 3) dovolání nepředstavují právní otázku a ani v dalším obsahu dovolání, v němž žalobce tyto body rozvádí, není možné právní otázku shledat. Převážnou část dovolání představuje toliko polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Dovolání obsahuje dále námitky vad řízení, jež nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolaní tedy založit nemohou. Dovolací soud pouze obiter dictum dodává, že pokud již na základě žalobcových tvrzení soudy uzavřely, že žaloba musí být zamítnuta, nebylo třeba provádět žádné dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98; 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a rovněž nebylo třeba žalobce poučovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. Smyslem §118a odst. 1 a 2 je totiž poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto (a řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu