ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2948.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2948/2021-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 85/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 11 Co 417/2020-273, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2020, č. j. 27 C 85/2017-246, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 11 Co 417/2020-273, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 96/2000 a exekuce vedené pod sp. zn. 74 EXE 1200/2015. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 85 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 27 C 85/2017-246, zastavil řízení co do částky 85 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 915 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Funkční příslušnost Nejvyššího soudu není dána k projednání dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces, „jež mělo býti chráněno jak Úmluvou, tak Listinou základních práv a svobod“, dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Dovolatelka je povinna v dovolání uvést dovolací důvod a vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (§241a odst. 2 o. s. ř.). To platí samozřejmě i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatelka vymezila přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle ní odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
V rozsahu otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení není dovolání přípustné. Pokud odvolací soud k námitce promlčení ze strany žalované, s ohledem na žalobní tvrzení o újmě vzniklé i v nalézacím řízení, posoudil věc tak, že právě pro závěr o promlčení práva žalobkyně měl nalézací a exekuční řízení za řízení samostatná, tj. zvlášť posoudil běh promlčecí lhůty (doby) pro nalézací řízení, neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že dojde-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se běh promlčecí doby podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno. Takový závěr zcela odpovídá Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, a to i za situace, kdy návrh na nařízení exekuce byl žalobcem podán do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí v nalézacím řízení. V tomtéž rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 3868/2012) Nejvyšší soud provedl výklad běhu promlčecí doby i s ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Ostatně ani z dovolatelkou citovaných rozhodnutí jiné řešení právní otázky nevyplývá.
K související dovolatelčině námitce, týkající se promlčení jejího práva na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v exekučním řízení, dovolací soud konstatuje, že odvolací soud posuzování případného promlčení práva ve vztahu k exekučnímu řízení neprováděl. Jeho rozhodnutí bylo v této části založeno na závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tvrzeném porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Proti tomuto závěru se však dovolatelka v dovolání nikterak nevymezila.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu