ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2973.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2973/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. T., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 221/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 40 Co 1009/2005 - 227, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal určení, že „je vlastníkem nemovitostí - budovy čp. 79 stojící na pozemku st. 57 a pozemku st. 57 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 386 m2, to vše v k.ú. P. u J., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 284 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště J“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 14. 1. 1997 o prodeji označených nemovitostí P. Š. (právnímu předchůdci žalované, která je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník), s nímž chtěl uzavřít zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem, a to k zajištění půjčky peněz, jež měl P. Š. poskytnout J. Š. na jejich zakoupení od žalobce. Kupní smlouva je podle tvrzení žalobce absolutně neplatná pro absenci jeho vůle takovou smlouvu uzavřít, pro neurčitost předmětu převodu, dále proto, že v důsledku podvodného jednání P. Š. je v rozporu s dobrými mravy, a je neplatná i relativně z důvodu omylu žalobce o obsahu tohoto právního úkonu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval z toho, že změny zápisu v katastru nemovitostí může dosáhnout pouze soudním rozhodnutím.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 5 C 221/2003 - 124, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 14. 1. 1997 s P. Š. jako kupujícím kupní smlouvu (s předkupním právem) o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (motorestu v P.) za dohodnutou kupní cenu ve výši 488.000,- Kč, která byla zaplacena při podpisu smlouvy. Účastníci smlouvy se dále dohodli na zřízení předkupního práva prodávajícího na dobu 30 dnů od podpisu smlouvy, přičemž vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vznikl ke dni 6. 3. 1997. Dále bylo zjištěno, že kupní smlouvou datovanou dne 2. 4. 1997 prodal P. Š. k předmětné nemovitosti žalované za kupní cenu ve výši 488.000,- Kč s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 5. 5. 1997 a že dne 24. 5. 1997 jmenovaný zemřel. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tvrzení žalobce, že neměl v úmyslu uzavřít s P. Š. kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž smlouvu zástavní, a to k zajištění půjčky pro J. Š. (jíž žalobce hodlal nemovitosti prodat), kterou jí měl poskytnout P. Š., provedl okresní soud obsáhlé dokazování, v jehož průběhu - kromě listinných důkazů - vyslechl žalobce a jím navržené svědky J. Š., JUDr. S., M. E. a B. O. a po zhodnocení těchto důkazů uvěřil tvrzení žalobce, podporovanému výpověďmi slyšených svědků, které podle něj tvoří ucelený řetězec, že na jeho straně nebyla „jednota mezi vůlí (chtěl uzavřít zástavní smlouvu) a jejím projevem (podepsal kupní smlouvu)“, i když ze smlouvy ze dne 14. 1. 1997 jednoznačně vyplývá, že se jednalo o smlouvu kupní s předkupním právem, na níž byly úředně ověřeny podpisy. Dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť nesoulad mezi vůlí a projevem odporuje §34 obč. zák. Naproti tomu neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a pro neurčitost předmětu koupě okresní soud neshledal. Protože P. Š. vlastnictví k nemovitostem na základě kupní smlouvy nenabyl, nemohl je následně smlouvou datovanou dne 2. 4. 1997 platně převést na žalovanou, nýbrž jejich vlastníkem zůstal žalobce. Jím tvrzenou relativní neplatností kupní smlouvy podle §49a obč. zák. z důvodu omylu, jíž se žalobce dovolal, se okresní soud nezabýval, jelikož žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení dovolání se tohoto práva.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 40 Co 1009/2005 - 227, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud po doplnění dokazování listinnými důkazy a po opakování všech provedených důkazů dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně a ztotožnil se s ním jen v posouzení, že kupní smlouva s předkupním právem není neplatná pro rozpor s dobrými mravy ani pro neurčitost předmětu převodu. Poukázal na výpověď svědků J. Š. a M. E., kteří se s obsahem smlouvy neseznámili a jejímu podpisu před notářkou nebyli přítomni, a pokud uvedli, že žalobce po obdržení kupní ceny od P. Š. půjčil přibližně částku 400.000,- Kč svědkyni J. Š., jsou tyto výpovědi v souladu s výpovědí svědkyně JUDr. S. o existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a J. Š. Výpověď svědka B. O. posoudil krajský soud jako zcela neurčitou a z výpovědi svědkyně JUDr. S., zástupkyně žalobce, vyplývá jen to, že jej informovala o obsahu uzavřené smlouvy a jejích právních důsledcích. Právě tato okolnost v souvislosti s tím, že objektivně byly dostupné informace o tom, že
P. Š. nemovitosti převedl smlouvou ze dne 2. 4. 1997 na další osobu (žalovanou), a s tím, že žalobce podal určovací žalobu až po šesti letech po uzavření kupní smlouvy, svědčí pro závěr, že jeho skutečná vůle se shodovala s jejím projevem, tj. převést nemovitosti smlouvou ze dne 14. 1. 1997 do vlastnictví P. Š. Odvolací soud dále přihlédl i k tomu, že žalobce „měl z minulosti zkušenosti s institutem kupní smlouvy, s jejími obsahovými náležitostmi a mechanismem jejího vzniku“, neboť v období předcházejícím uzavření kupní smlouvy vystupoval jak v postavení kupujícího (v případě kupní smlouvy uzavřené dne 14. 10. 1992 s prodávající D. T. a B. O., od nichž předmětné nemovitosti kupoval), tak i prodávajícího (v případě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1995, jíž předmětné nemovitosti převedl na kupujícího K. B., jež následně kupní smlouvou ze dne 24. 9. 1996 převedl nemovitosti žalobci jako kupujícímu zpět při současné existenci zástavního práva Finančního úřadu v H. k předmětným nemovitostem). Skutkový závěr, že žalobce projevil vůli uzavřít s P. Š. kupní smlouvu s předkupním právem, nejsou způsobilé zpochybnit ani výpovědi svědků J. Š., JUDr. S. a M. E., jimž byl znám úmysl žalobce uzavřít se jmenovaným smlouvu zástavní, a to s ohledem na to, že žalobce projevil svou vůli nemovitosti prodat zcela určitě a srozumitelně podpisem kupní smlouvy, učiněným jen za přítomnosti P. Š. a notářky tím, že převzal kupní cenu, jeho podpis na smlouvě byl úředně ověřen a že podepsal i návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, na němž byl rovněž jeho podpis úředně ověřen. Ani skutkové zjištění učiněné z výpovědi svědků, že žalobce finanční částku, kterou obdržel od P. Š., předal svědkyni J. Š. jako půjčku, není způsobilá zpochybnit existenci vůle žalobce uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, neboť bylo právem žalobce nakládat se získanými peněžními prostředky podle své úvahy. Stejně tak žalobcem tvrzená a výpověďmi svědků prokázaná skutečnost, že původním úmyslem žalobce bylo převést sporné nemovitosti na svědkyni Š., není způsobilá zpochybnit vůli žalobce tuto kupní smlouvu uzavřít, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, svědkyně Š. neměla dostatek finančních prostředků ke koupi předmětných nemovitostí, což vyplynulo i z jejího následného jednání, kdy nesplnila své finanční závazky vyplývající ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 26.3. 1998 a jejího dodatku, a k naplnění smlouvy, kterou měla nabýt dotčené nemovitosti do svého vlastnictví, tak nedošlo. Vůli žalobce uzavřít předmětnou kupní smlouvu krajský soud dovodil i z jeho následného jednání, neboť po dobu více než šesti let od uzavření kupní smlouvy neučinil relevantní právní kroky ke zpochybnění její platnosti. Dospěl k závěru, že žalobce a P. Š. uzavřeli kupní smlouvu s předkupním právem (§34 obč. zák.) svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 obč. zák.) a že zjištěný skutkový stav nelze vyhodnotit ve prospěch závěru, že vůlí žalobce bylo uzavřít smlouvu zástavní, nikoliv kupní, jak učinil soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „zcela jasně a určitě projevil vůli uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s kupujícím P. Š. a že objektivně prokázaným projevem této vůle byl jeho úředně ověřený podpis. Naopak zastává názor, že skutková zjištění „vedou k závěru“, že kupní smlouvu neuzavřel svobodně, vážně a srozumitelně a že není projevem jeho vůle, když z výpovědi všech slyšených svědků vyplynulo, že neměl vůli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na P. Š. převést. Poukazuje na to, že určovací žalobu podal až po šesti letech proto, že situaci řešil mimosoudní cestou v dobré víře, že se mu podaří dosáhnout uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem. Okolnost, zda v minulosti uzavíral smlouvy o převodu nemovitostí, podle něj významná není, neboť předmětné nemovitosti chtěl prodat pouze svědkyni J. Š. Dále dovolatel poukazuje na výpověď svědka M. E., který jednání s P. Š. zorganizoval a který v jeho průběhu viděl připravenou zástavní smlouvu, a na výpovědi dalších svědků, kteří uvedli, že při jednání v motorestu se jednalo pouze o zřízení zástavního práva k zajištění půjčky. Protože tedy dovolatel měl vůli uzavřít toliko zástavní smlouvu, je kupní smlouva podle §37 obč. zák. absolutně neplatná, a stejně tak je neplatná i následná smlouva uzavřená mezi P. Š. a žalovanou, neboť jmenovaný se vlastníkem nemovitostí nestal. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel uplatňuje především dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak
k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi apod).
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které
z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby
na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů
§213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.
V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazů učinil v souladu s §213 o. s. ř. vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak
při právním posouzení věci vycházel; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu tak bylo výsledkem opakování provedených důkazů a doplněním dokazování dalšími (listinnými) důkazy. Podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce projevil vůli uzavřít
s P. Š. kupní smlouvu s předkupním právem, jehož správnost dovolatel zpochybňuje, odvolací soud učinil z listinného důkazu - kupní smlouvy s předkupním právem, kterou žalobce se jmenovaným dne 14. 1. 1997 uzavřel, přičemž podpisy obou účastníků smlouvy byly úředně ověřeny. Z obsahu tohoto dvoustranného právní úkonu odvolací soud zjistil, že je výrazně označen jako „kupní smlouva s předkupním právem“, že obsahuje jednoznačně vymezený okruh účastníků-žalobce jako stranu prodávající a P. Š. jako stranu kupující, přičemž toto označení je uvedeno i pod podpisy účastníků na této smlouvě. Toto skutkové zjištění je tedy podloženo důkazem provedeným před odvolacím soudem, přičemž výpověďmi svědků J. Š., M. E., B. O. a JUDr. S., jejichž výslech odvolací soud zopakoval, nebylo zpochybněno. S výpovědí žalobce i uvedených svědků se odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), žádné rozpory v nich neshledal, neboť uzavření smlouvy nebyli přítomni, a pokud uváděli, že jim byl znám úmysl žalobce uzavřít se jmenovaným smlouvu zástavní, je to v rozporu s tím, že žalobce svým podpisem smlouvy vyjádřil vůli nemovitosti prodat, že převzal od kupujícího kupní cenu a podepsal i návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na němž byl jeho podpis rovněž úředně ověřen. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.) - jak je uvedeno výše - není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem.
V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený
v §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že žalobce uzavřel předmětnou „kupní smlouvu s předkupním právem“ svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.).
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(§35 odst. 2 obč. zákoníku). Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhrůžka. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce kupní smlouvu s předkupním právem uzavřel dne 14. 1. 1997 s P. Š. vážně (opravdově), když z okolností daného případu nelze dovodit, že by žalobce jako jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. I kdyby snad původně zamýšlel nemovitosti zastavit za účelem zajištění půjčky, kterou měl P. Š. poskytnout J. Š., je jeho projev vůle jmenovanému nemovitosti prodat zcela jednoznačný, neboť smlouva je tučnými velkými písmeny nazvaná jako „smlouva kupní s předkupním právem“, žalobce je v ní několikrát označen jako prodávající, P. Š. jako kupující, byla podepsána před notářkou, podpisy na ní byly úředně ověřeny, žalobce převzal kupní cenu, podal a podepsal návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, v minulosti již kupní smlouvy uzavíral a tudíž nepochybně věděl, jaké právní účinky jsou s takovým projevem vůle spojeny, a určovací žalobu k soudu podal až po šesti letech. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že smlouva je srozumitelná, že splňuje náležitosti uvedené v §588 obč. zák., neboť kromě řádného označení jejích účastníků obsahuje náležité vymezení předmětu koupě a kupní cenu ve výši 488.000,- Kč, která podle čl. III. smlouvy byla zaplacena kupujícím do rukou prodávajícího v hotovosti při podpisu této smlouvy, což prodávající svým podpisem stvrdil.
Okolnost, že by žalobce smlouvu neuzavřel svobodně, tj. pod fyzickým či psychickým donucením, dovolatel v řízení netvrdil ani neprokazoval a pro dovolací řízení tak jde o nepřípustnou novotu (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Jen pro úplnost je třeba uvést, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy - viz §40a obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.957,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu