ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2992.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2992/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) Z. M., b) J. D. a c) Z. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 62/2003, o dovolání žalobkyň a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 345/2004-129, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 1 Co 345/2004-129, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j.
1 Co 345/2004-129, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2004, pod č.j. 11 C 62/2003-97, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a/ (dále jen první žalobkyně) částku 200.000,- Kč, žalobkyni b/ (dále jen druhá žalobkyně) částku 100.000,- Kč a žalobkyni c/ (dále jen třetí žalobkyně) též částku 100.000,- Kč
z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Výrokem II. žalobu zamítl, pokud první žalobkyně požadovala dalších 800.000,- a každá z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 400.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
O odvolání žalovaného proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2005 pod č.j.
1 Co 345/2004-129 tak, že v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil první žalobkyni částku 130.000,- Kč
a každé z dalších dvou žalobkyň částku vždy po 65.000,- Kč. Jinak tento rozsudek
ve vztahu k první žalobkyni potvrdil co do částky 70.000,- Kč a ve vztahu ke každé
ze zbývajících dvou žalobkyň co do částky 35.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný dne 19. prosince 1998 při honu zranil pana J. M., manžela první žalobkyně a otce zbývajících dvou žalobkyň, který tomuto zranění podlehl (za což byl žalovaný odsouzen v trestním řízení). Šlo
o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň chráněných ustanovením §11 násl. o.z., konkrétně do práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život. Ten zahrnuje zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci uplatňovat vlastní osobnost. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., když předmětný zásah je svou povahou trvalý
a neodstranitelný a nelze jej odčinit žádnými prostředky morálního zadostiučinění.
Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vyšel
ze zásady, že při úmrtí nemůže žádné zadostiučinění odčinit vzniklou újmu, přičemž je třeba přihlédnout ke všem okolnostem dané věci i k tomu, že hledisko přiměřenosti se vztahuje i k výši náhrady, jejímž smyslem je vyvážit, případně zmírnit nemajetkovou újmu. V souzené věci odvolací soud shledal důvod odchýlit se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích od její výše přiznané soudem prvního stupně.
Na rozdíl od něho přihlédl k tomu, že satisfakčním prostředkem byl v dané věci
i trestněprávní rozsudek, stejně tak jako konstatování porušení osobnostních práv
ve vlastním řízení o ochranu osobnosti. Zdůraznil i náležité přihlédnutí k celkovým poměrům žalovaného zjištěným soudem prvního stupně. Za přiměřenou proto považoval částku náhrady této újmy ve výši 70.000,- Kč pro první žalobkyni a částky po 35.000,- Kč pro každou z dalších dvou žalobkyň. Odvolací soud též zmínil otázku promlčitelnosti uplatněného nároku, když (podle názoru dovolacího soudu) správně konstatoval, že v oblasti občanského práva nepodléhají promlčení nemajetková osobnostní práva, takže se nepromlčuje ani právo na ochranu osobnostních práv.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 13. července 2005 a zástupci žalobkyň dne 14. července 2005, přičemž právní moci nabyl posledně uvedeného dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 14. července 2005 včasné dovolání, zatímco žalobkyně uvedený rozsudek napadly včasným dovoláním dne 26. srpna 2005 směřujícím proti jeho výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Žalovaný ve svém dovolání uvádí, že jeho přípustnost je založena ustanovením
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle jeho mínění rozsudek řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a napadené rozhodnutí tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jeho názoru nedůvodně neužil analogie ustanovení §420 odst. 2 o.z. při posouzení toho, který subjekt je ve věci pasivně legitimován. Domnívá se, že za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyň (do jejich práva na ochranu soukromí) ve skutečnosti neodpovídá on, ale Myslivecké sdružení M., jehož je žalovaný členem. Nesouhlasí především s úvahou odvolacího soudu, že v daném případě není možno analogicky užít ustanovení §420 odst. 2 o.z., když žalovaný ve vztahu k tomuto sdružení neplnil povinnosti vyplývající z pracovního nebo obdobného vztahu, ale vykonával právo myslivosti. Z uvedeného ustanovení o.z. totiž nevyplývá, že by mezi těmi, kteří byli použiti pro činnost právnické nebo fyzické osoby, nutně musel existovat pracovněprávní vztah. Jediným rozlišujícím kritériem může podle dovolatele být pouze to, zda jednání použité osoby nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů právnické nebo fyzické osoby. Přitom tyto souvislosti jednání žalovaného s úkoly Mysliveckého sdružení M. nepostrádalo. Žalovaný totiž jednoznačně vykonával právo myslivosti, když toto právo mohlo vykonávat jedině toto sdružení. Proto měla být žaloba pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítnuta. Žádá proto, aby dovolací soud napadený rozsudek (stejně tak
i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřily.
Žalobkyně ve svém dovolání vycházejí především z jeho přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Za způsobilý dovolací důvod považují naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Mimo jiné poukazují na to, že soudy obou stupňů (správně) dovodily neoprávněný zásah do osobnostního práva všech tří žalobkyň protiprávním jednáním žalovaného. Soud prvního stupně pak za náležitě
a úplně zjištěného skutkového stavu dovodil výši peněžní satisfakce. Odvolací soud však při plném převzetí těchto skutkových zjištění zcela nelogicky snížil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích z celkově přisouzené částky 400.000,- Kč o 260.000,- Kč. Jediným důvodem pro tuto redukci byl odkaz na satisfakční roli rozsudku, jímž byl v souvislosti s popsaným skutkem žalovaný odsouzen v trestním řízení. Dovolatelky se (sice) současně ztotožňují s názorem, že s přihlédnutím k majetkovým a výdělkovým poměrům žalovaného by nemělo být přisouzení finančního zadostiučinění vůči němu „likvidační“. Současně však je snížení této občanskoprávní sankce Vrchním soudem v Praze zcela nesprávné a ničím nepodložené. Pokud (totiž) soud konstatuje zásah
do práv na ochranu osobnosti, musí se současně zabývat náležitou výší peněžní satisfakce, kterou přiznává. Částky, které odvolací soud svou volnou úvahou dovodil, zdaleka nedosahují přiznávaných finančních satisfakcí v jiných sporech na ochranu osobnosti (byť mají třeba základ „jen“ v ochraně projevů osobní povahy). Dovolatelky připomínají, že každý případ je třeba zkoumat individuálně a s přihlédnutím ke všem konkrétním detailům jednotlivého případu.
Dovolatelky proto požadují, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem v uvedených výrocích zrušen, a aby věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyň žalovaný případné vyjádření nepodal.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného i dovolání žalobkyň byla podána oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž tato dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.
Z dovolání žalovaného vyplývá, že je jím napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2005 v plném rozsahu, tj. jak výrok ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba směřující proti žalovanému byla zčásti zamítnuta, tak výrok, kterým byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ukládající žalovanému povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích zčásti potvrzen.
Dovolací soud má především zato, že dovolání žalovaného, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé napadeného rozsudku, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť v této části jde o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) při řešení otázky pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tak, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak již bylo naznačeno, ani žalovaný nezpochybňuje, že v důsledku popsané tragické události došlo k zásahu do práva žalobkyň na ochranu jejich osobnosti - konkrétně do jejich práva na soukromí (resp. na rodinný život). Podle dovolatele však je sporné, zda i v souzeném případě je třeba na věc užít jinak judikaturou dovolacího soudu akceptovanou zásadu, podle níž jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdy byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle §13 o.z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 o.z.
ve spojení s ustanovením §853 o.z.
Dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelem v tom, že předpokladem analogického užití ustanovení §420 o.z. je, aby činnost užité osoby nepostrádala místní časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. Současně je ovšem třeba přihlédnout ke specifikům právní úpravy, která se vázala k výkonu práva myslivosti, při němž k smrtelnému úrazu pana J. M. došlo.
V době popisovaného zásahu na výkon práva myslivosti dopadal zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti (dále jen “zákon o myslivosti”). Ten v ustanovení §2 odst. 1 stanovil, že právo myslivosti je souhrnem práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. V ustanovení §14 odst. 1 zákon o myslivosti stanovil, že československé fyzické a právnické osoby se mohou k výkonu práva myslivosti sdružovat. Podle §14 odst. 2 věta první téhož zákona mohl vlastník honitby v této honitbě vykonávat právo myslivosti sám nebo ji mohl smlouvou pronajmout jiné československé fyzické nebo československé právnické osobě nebo jejich sdružení.
Uvedený zákon vedle úpravy řady práv a povinností subjektů vykonávajících právo myslivosti obsahoval (obdobně, jak to činí nyní platný zákon č. 449/2001 Sb.,
o myslivosti) též úpravu některých zvláštních případů náhrady škody spojené s výkonem tohoto práva, resp. k tomuto právu se vážící. Tak např. §21b stanovil odpovědnost státu za škodu, která byla způsobena osobě, která poskytla pomoc myslivecké stráži, apod.
V ustanovení §34 odst. 1 tohoto zákona byl uživatel honitby (t.j. ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona o myslivosti je tím míněna československá fyzická nebo právnická osoba, nebo jejich sdružení) povinen hradit škodu, která byla v honitbě způsobena výkonem práva myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo na lesních porostech, resp. škodu, kterou v honitbě
na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo na lesních porostech, způsobila zvěř, u níž je stanovena doba lovu. V těchto případech, bylo-li uživatelem honitby sdružení, ručili za náhradu škody všichni jeho členové rukou společnou a nerozdílnou.
Pokud se však týče případné náhrady škody způsobené výkonem práva myslivosti na zdraví, resp. usmrcením, neobsahoval tento zákon speciální úpravu, která by v těchto případech zakládala eventuální odpovědnost sdružení těchto osob. Naopak ustanovení §32 tohoto zákona o myslivosti (nyní ustanovení §46 odst. 1 a §48 platného zákona č. 449/2001 Sb.) stanovící povinnost fyzických osob vykonávajících právo myslivosti být pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti za škody způsobené při této činnosti ublížením na zdraví nebo usmrcením jiných osob bez omezení pojistných částek, zřetelně vychází z odpovědnosti toho, kdo
při výkonu práva myslivosti loví zvěř, za takto způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením a neuvažuje tak případně o eventuální odpovědnosti sdružení takovýchto osob.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě není namístě užití analogie ustanovení §420 odst. 2 o.z., byť však z důvodů výše vyložených. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného
v uvedené části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný svým dovoláním nerozlišil jednotlivé výroky rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto směřuje i proti výrokům, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změn a žaloba tak byla zčásti proti žalovanému zamítnuta. Protože však (s přihlédnutím k ustanovení §240 o.s.ř.) dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, nebyl žalovaný oprávněn (legitimován) tyto výroky dovoláním napadnout.
Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce v této části jako podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ téhož zákona).
Dovolací soud se pak dále zabýval dovoláním podaným žalobkyněmi, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Přezkoumal tak napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním žalobkyň dotčené části v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej v těchto výrocích není možno považovat v uvedené části za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši finanční náhrady určí soud
s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu
do soukromí žalobkyň chráněného ustanovením §11 o.z., jehož součástí je
i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je i při vědomí neodčinitelnosti zásahu (přeci jen ještě) adekvátním prostředkem obrany ve vztahu k němu.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to
za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k porušení práva došlo.
Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku správně přihlédl k (možné) satisfakční roli samotného rozsudku (v řízení o ochranu osobnosti) konstatujícího neoprávněnost zásahu, stejně tak i k takové roli rozsudku, jímž byl ten, kdo se zásahu dopustil, odsouzen v trestním řízení. Z této možné role zmíněných rozhodnutí, která je podřaditelná pod ustanovení §13 odst. 1 o.z., je pak ovšem třeba vycházet v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., t.j. při posouzení míry dostatečnosti nebo naopak nedostatečnosti takovéhoto morálního zadostiučinění. Při určení výše finančního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. je však v prvé řadě třeba (jak již bylo zdůrazněno) vycházet ze zjištěné závažnosti nemajetkové újmy a zjištěných okolností,
za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (§13 odst. 3 o.z.).
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
To však napadené rozhodnutí v zásadě důsledně nezajišťuje. Jak se nabízí
z odůvodnění tohoto rozhodnutí, zřejmým, a patrně i hlavním, důvodem pro nové uvážení výše přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích, bylo pouze obecné (a tedy ani nijak blíže nespecifikované) konstatování satisfakčního významu trestního rozsudku vydaného vůči žalovanému a zohlednění jeho poměrů zjištěných již soudem prvního stupně. I když obě okolnosti mají nikoliv zanedbatelný podpůrný význam při úvahách podle ustanovení §13 o.z., přesto však stranou pozornosti odvolacího soudu v souzené věci ve své podstatě zůstalo konkrétní a přiléhavé zhodnocení předpokladů vyplývajících z ustanovení §13 o.z. (resp. takové zhodnocení se z odůvodnění tohoto rozhodnutí v zásadě nepodává).
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v dotčených výrocích za správný
(§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu, včetně souvisejících výroků
o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc ve vymezeném rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu