ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2996.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2996/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) Ing. H. K., b) M. P., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 222/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, č. j. 53 Co 212/2013 - 179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 42 C 222/2010 – 131 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 1. 2013, č. j. 42 C 222/2010 – 161), zamítl žalobu co do částky 6.400.000,- Kč s úrokem z prodlení od 5. 1. 2010 do zaplacení, které se žalobkyně domáhaly společně a nerozdílně (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 115.875,- Kč s úrokem z prodlení od 6. 7. 2010 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, kterou se každá ze žalobkyň domáhala po žalované částky 634.125,- Kč s úrokem z prodlení od 5. 1. 2010 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 115.875,- Kč od 5. 1. 2010 do 5. 7. 2010 (výrok III) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 53 Co 212/2013 – 179, potvrdil výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok IV rozsudku tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení a uložil žalované zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedených částek se žalobkyně domáhaly jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jim měly vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhých řízení vedených u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 209/94, 6 C 56/2001 a 11 C 137/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázku, zda je nutno na všechna tři posuzovaná řízení při hodnocení přiměřenosti jejich délky nahlížet jako na jeden celek, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Podle té se posuzuje délka každého řízení samostatně, tj. řízení je skončeno okamžikem právní moci posledního rozhodnutí v něm vydaného (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, zejm. jeho část III, bod 2). Výjimku v určitém směru představují řízení vzájemně závislá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), o taková řízení se však v posuzovaném případě nejedná, když jejich předměty spolu nesouvisely natolik úzce, aby bylo třeba je posuzovat jako řízení jediné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 982/2010). V této souvislosti je zejména podstatné, že uvedená řízení neměla totožný okruh účastníků ani předmět. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání nemůže založit.
Odvolací soud se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil ani tím, že uplatnění námitky promlčení (nároku na náhradu majetkové újmy a na zadostiučinění za újmu nemajetkovou vzniklých v důsledku řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 209/94) ze strany žalované neposoudil jako rozporné s dobrými mravy, neboť v daném případě soud přihlíží k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy z úřední povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což činí veškeré úvahy o nemravnosti námitky promlčení nadbytečnými a ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyně, nikoliv dosáhnout vlastního smyslu a účelu sledovaného uplatněním námitky promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Žalobkyně dále napadají závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobkyním v důsledku nemožnosti vybírat z předmětných nemovitostí nájemné a nesprávným úředním postupem soudů spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 56/2001 a 11 C 137/2007. Ani v této otázce se však odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které by žalobkyním vznikl nárok na náhradu jimi tvrzené škody až teprve ve chvíli, kdy by nemohly dosáhnout jeho uspokojení vůči svým primárním dlužníkům, tj. Zemědělskému družstvu Brandýs nad Labem a V. M. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z žalobkyněmi vymezených otázek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu