ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3026.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3026/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně DOMIRA, spol. s r.o., IČ 46994190, se sídlem Koněšín 24, zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II./385, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 451.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 244/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009, č.j. 35 Co 106/2009 – 97, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, č.j. 26 C 244/2007- 72, pod bodem I. výroku nárok žalobkyně na zaplacení částky 451.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném proti ní u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 1/95 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku nepřiznal soud I. stupně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně omezenému do částky 151.000,- Kč v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž shodně se soudem I. stupně k závěru, že sice v předmětném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak žalovanou dobrovolně poskytnuté odškodnění této újmy v částce 74.000,- Kč shledal za dostačující.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně je účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně v pozici žalované od 22. 2. 1994. Předmětem řízení je nárok z obchodně - závazkového vztahu ve výši 35.708,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku o zaplacení částky 35.702,- Kč nabyl rozsudek právní moci dne 14. 8. 2002. Řízení ohledně příslušenství pohledávky nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončeno. Spor byl opakovaně projednáván před soudy obou stupňů, před soudem dovolacím i ústavním, a to na základě řádných i mimořádných opravných prostředků podávaných žalobkyní. Celková délka řízení však neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti věci a její příčiny vycházejí z působení soudu v projednávané věci. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o spor, který by vyžadoval mimořádnou péči pro jeho zvýšený význam pro účastníky řízení. Žalobkyně navíc nevyužila žádný prostředek nápravy, který jí umožňuje stěžovat si na porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to např. postupem podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také „SSZ“). Podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také ESLP), ke které žalobkyně přikročila, nelze považovat za prostředek způsobilý průtahy v řízení odstranit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu jeho výroku I. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně za otázky zásadního právního významu považuje ty, které se týkají výkladu §31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ty doposud nebyly vyřešeny dovolacím soudem, a to konkrétně: 1) zda má být nemajetková újma kvantifikována jistou konkrétní částkou za každý rok trvání řízení (např. 15.000,- Kč za rok řízení), které bylo ve svém celku nepřiměřeně dlouhé, jako tzv. základem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích; 2) jak velký vliv na výši zadostiučinění v penězích má nepodání stížnosti podle §164 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a návrhu podle §174a stejného zákona; a 3) zda jsou tato stížnost, resp. návrh na stanovení lhůty dostatečně účinnými právními prostředky nápravy, jak je má na mysli judikatura ESLP.
Své dovolání žalobkyně opřela o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, neboť podle ní došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci §31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nerespektování judikatury ESLP. Žalobkyně má za to, že částka ve výši 74.000,- Kč není adekvátní náhradou za nemajetkovou újmu způsobenou jí v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně. Vychází přitom z toho, že ESLP přiznává odškodnění ve výši 1.000,- až 1.500,- EUR za jeden rok řízení, přičemž akceptuje takové situace, kdy na vnitrostátní úrovni dosáhne odškodnění alespoň poloviny těchto částek. Za odpovídající proto žalobkyně považuje odškodnění v částce 225.000,- Kč. Stran stanovení výše soudy přiznaného odškodnění žalobkyně namítá, že není z odůvodnění jejich rozsudků patrno, jakým způsobem k ní dospěly.
Žalobkyně je dále toho názoru, že ESLP nepovažuje tzv. hierarchickou stížnost k rukám předsedy soudu, ani navazující návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a SSZ za účinný právní prostředek nápravy. Z toho důvodu nepodání této stížnosti, resp. návrhu nemůže mít vliv na posuzování vzniku nemajetkové újmy a žalobkyně dovozuje, že v roce 2003 byla stížnost k ESLP jediným skutečně účinným prostředkem nápravy, pokud jde o nepřiměřenou délku řízení před Okresním soudem ve Zlíně. ESLP ve věci její stížnosti však nerozhodl a žalobkyně se tak ocitla po čtyřech letech řízení o ní v důsledku aktivity českého zákonodárce se svým nárokem na odškodnění znovu na počátku. Uvedená doba by měla být rovněž při stanovení výše odškodnění zohledněna, a to například jako doba znamenající další průtahy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a spočívající ve způsobu stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě s přihlédnutí k celkové délce tohoto řízení dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu zcela vyřešena a napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam. V případě druhé a třetí uplatněné otázky týkající se toho, zda měla žalobkyně v rozhodné době k dispozici prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení a jaký je vliv nepodání stížnosti na průtahy v řízení podle §164 odst. 1 SSZ a navazujícího návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a SSZ, byla pak odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jde proto o otázku, která je soudy posuzována rozdílně, což rovněž činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však dospěl zároveň k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, veřejnosti dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz , ve kterém dovodil, že náhrada imateriální újmy podle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na §31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v §6 zákona č. 82/1998 Sb.), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií.
Na závěrech vyjádřených v citovaném rozhodnutí nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit. Z množství dovolání týkajících se aplikace §31a OdpŠk a rozdílností v jeho použití soudy nižších stupňů však Nejvyšší soud seznal za žádoucí, aby v zájmu naplnění své role ve směru zajištění jednoty rozhodování v podobných věcech [§14 odst. 1 písm. a) SSZ] rozvedl své úvahy vyjádřené v citovém rozsudku a poskytl konkrétnější návod, jak při stanovení výše odškodnění podle §31a odst. 3 OdpŠk postupovat.
Z důvodů shora uvedených vyšel Nejvyšší soud při konkretizování úvahy o výši odškodnění z jednotlivých rozhodnutí ESLP, která poskytují některé obecné principy i přesnější návod, jak v konkrétním případě postupovat.
Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám.
Z pohledu těchto údajů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení (§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.
Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.
Základní částka přiměřeného zadostiučinění se pak stanoví s přihlédnutím k celkové délce řízení (§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk). V posuzované věci to znamená, že základní částka zadostiučinění pro řízení trvající ke dni rozhodování odvolacího soudu 13 let a tři měsíce by odpovídala přibližně částce 180.000,- Kč. Takto stanovenou základní výši odškodnění je však nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz). Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.
V projednávané věci to znamená, že bude základní částka snížena s přihlédnutím ke složitosti věci dané tím, že byla rozhodována ve čtyřech stupních soudní soustavy [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], bude zvýšena proto, že příčiny nepřiměřeně dlouhého řízení spočívají na straně soudu [§31a odst. 3 písm. d) Odpšk] a bude snížena s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyni [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky je pak třeba upravit základní výši odškodnění.
V posledně uvedeném kritériu souhlasí Nejvyšší soud se soudem odvolacím v tom, že nešlo o typovou věc, která by měla pro účastníky větší význam, než je obvyklé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz). Z tohoto důvodu nelze základní částku odškodnění zvýšit. Na druhou stranu nelze souhlasit s žalobkyní v tom, že by hodnota penězi ocenitelného předmětu řízení neměla na výši odškodnění žádný vliv. Nelze sice tvrdit, že by výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemohla být vyšší, než je hodnota penězi ocenitelného předmětu řízení; obecně však platí, že s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. V posuzované věci, jejímž předmětem byl obchodně – právní závazek ve výši 35.708,- Kč, je tedy na místě uvažovat o snížení základní částky odškodnění z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, a to případně i o více než shora uvedených 50 %.
Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [ §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk ] je třeba při stanovení výše odškodnění přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1.7.2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30.6.2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice , konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, §55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži.
Vyčítá-li odvolací soud žalobci, že nevyužil žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo do rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, žalobkyně žádný takový prostředek k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla.
K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz ).
Z hlediska aplikace kritéria §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk je pak nerozhodné, zda si žalobkyně stěžovala u Evropského soudu pro lidská práva na porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť jak správně uvedl odvolací soud, tato stížnost není prostředkem způsobilým hrozící či již vzniklé průtahy v řízení odstranit. Skutečnost, že řízení před ESLP probíhalo čtyři roky je z hlediska aplikace §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk neuplatnitelná, neboť dané ustanovení se vztahuje výlučně na postup orgánů České republiky a nelze pod něj podřadit postup Evropského soudu pro lidská práva.
Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že z rozsudku odvolacího soudu explicitně neplyne, v jakém rozsahu přihlédl ke kritériím uvedeným v §31a dost. 3 písm. a) až e) OdpŠk při stanovení výše odškodnění žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato skutečnost jej však sama o sobě nečiní nepřezkoumatelným, když je patrno, jakými kritérii se odvolací soud při stanovení výše odškodnění řídil a jím stanovená výše odškodnění v konečné podobě odpovídá výši odškodnění stanovené postupem shora popsaným.
K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že je však pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto je podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu