ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3034.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3034/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 280/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2006, č. j. 18 Co 1883/2006 - 279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 15. 8. 2000, domáhala „určení, že Doc. Dr. A. S., CSc., zemřelá dne 30. 12. 1995, byla ke dni své smrti, tj. ke dni 30. 12. 1995, výlučnou vlastnicí domu čp. 702 - objekt bydlení a pozemkové parcely č. 1826/11 - zast. plocha o výměře 79 m2, tak jak jsou nyní tyto nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 1238 pro katastrální území P., obec P., u Katastrálního úřadu P.“ Žalobu odůvodnila zejména tím, že zůstavitelka, která byla její tetou, uzavřela jako dárkyně se žalovanou jako obdarovanou dne 20. 11. 1995 darovací smlouvu, kterou jí darovala mimo jiné označené nemovitosti; ve smlouvě současně dárkyně projevila vůli ponechat si ve svém výlučném vlastnictví mimo jiné přístavbu rodinného domu čp. 11/702, spolu s parcelou č. kat. 1826/15 o výměře 73 m2. Podle tvrzení žalobkyně je uvedená darovací smlouva v části týkající se převodu domu čp. 702 a parcely č. 1826/11 neplatná, a to jednak z důvodu, že předmět plnění v době uzavření smlouvy nebyl způsobilý platného převodu, a jednalo se tudíž o plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.), a dále proto, že předmět daru nebyl ve smlouvě vymezen určitě, když se v ní neodkazuje na oddělovací plány, z nichž by bylo patrno, co je domem čp. 702 a co jeho přístavbou, ani na geometrický plán o rozdělení pozemkové parcely č. 1826/11 (§37 odst. 1 obč. zák.). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně dovozuje z toho, že je závětní dědičkou mimo jiné veškerého nemovitého majetku po zůstavitelce, avšak v probíhajícím dědickém řízení nemohou být předmětné nemovitosti projednány, neboť v katastru nemovitostí je jako jejich vlastnice zapsána žalovaná.
Poté, co Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalovanou, nálezem
ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/03, zrušil poslední rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v této věci ze dne 4. 6. 2002, č. j. 16 C 50/2000 - 131, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, č. j. 19 Co 326/2002 - 155, jimiž žalobě bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (dovolání žalované Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř. odmítl, přičemž své rozhodnutí - s odkazem na §243c odst. 2 o. s. ř. - nezdůvodnil), Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 16 C 280/2004 - 254, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2006, č. j. 18 Co 188/2006 - 279, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že obvodní soud postupoval zcela správně, když při svém rozhodnutí vycházel ze závazného názoru Ústavního soudu ČR, že z předmětné darovací smlouvy jednoznačně vyplývá, co chtěla dárkyně obdarované darovat, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že darovací smlouva je dostatečně určitá (§37 odst. 1 obč. zák.). S poukazem
na vyžádanou zprávu stavebního úřadu, stavební povolení a na závěry znaleckého posudku o charakteru tzv. přístavby přisvědčil i jeho názoru, že předmět plnění v době uzavření darovací smlouvy byl způsobilý platného převodu, a nejednalo se tudíž
o plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť přístavba rodinného domu čp. 11/702, kterou si dárkyně ponechala ve svém vlastnictví, je samostatnou stavbou oddělitelnou od stavby hlavní, jejíž právní osud může být odlišný od původní stavby nemovitosti a může být předmětem platného převodu, přechodu či darování.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že bylo porušeno hmotné právo při výkladu a aplikaci ust. §120 obč. zák., a to jednak v otázce, zda část nemovitosti sloužící k bydlení mohla získat charakter samostatné nemovitosti bez toho, že by se tak stalo na základě stavebního povolení a kolaudace podle zák. č. 50/1976 Sb., o stavebním řádu, ve znění platném v době stavebních úprav, a dále v otázce, zda může být považována za samostatnou věc v právním slova smyslu část obytné budovy, která nemá samostatný přívod energií (plyn, voda, elektřina) a je v tomto ohledu odkázána na jinou část stavby. Poukazuje na to, že z kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že přístavba nebyla kolaudována jako samostatná stavba, a že stavební úřad ve své zprávě ze dne 7. 2. 1996 konstatoval, že přístavba bude uživatelná jako samostatná stavba po vyřešení otázek spojených s napojením samostatné přístavby na rozvod vody, plynu a elektřiny, což však v době uzavření darovací smlouvy nebylo splněno. Odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí převzal jen části z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98 a sp. zn. 33 Odo 351/2002, která mají spíše povahu teoretickou, než praktickou. Podle jejího přesvědčení je však vždy při řešení otázky spojení nebo oddělení věcí nutno dbát také na to, aby věc, která by měla vzniknout jako samostatná také samostatná byla, tj. musí být skutečně schopná samostatné bezproblémové existence tak, aby v zásadních věcech nebyla nadále odkázána na stávající věc. Přitom musí jít o samostatnost nejenom prostorovou, ale i funkční, která může být i důležitější. V dané věci však přístavba je odkázána na přípojky hlavní stavby, což znamená, že je zcela závislá na dobré vůli vlastníka sousední části stavby, zda přívody bude i nadále trpět či nikoliv [§45 odst. 3 a odst. 7 zák. č. 458/2000, o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon)]. Dovolatelka má tedy za to, že původní část domu bez sporné přístavby (stejně tak jako přístavba bez původní části domu) není a nebyla samostatnou věcí v době uzavření darovací smlouvy, a tedy ani způsobilým předmětem, s nímž by bylo možné nakládat se zamýšlenými právními účinky; smlouva je tedy neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem je plnění nemožné, a dále i podle §39 obč. zák., když je v rozporu s §120 odst. 1 obč. zák., jakož i s §76 odst. 1, §82 odst. 1 a 85 odst. 1 stavebního řádu ve znění platném v době převodu. Soudy obou stupňů rovněž nevěnovaly pozornost její argumentaci, že darovací smlouva je rovněž neplatná v té části, jíž byl převeden stavbou zastavěný pozemek č. 1826/11 o výměře 79 m2, neboť tuto část smlouvy nelze od neplatné části týkající se domu oddělit (§41 obč. zák.). Dále dovolatelka s odkazem na závěrečný návrh před soudem prvního stupně ze dne 21. 10. 2005 a na odvolání ze dne 14. 2. 2006 uvedla, že je přesvědčena o tom, že zůstavitelka nehodlala učinit předmětem daru jednu místnost, která se nacházela v původní části domu a v níž sama bydlela (pracovna s knihovnou). Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, pokud jej bude meritorně projednávat, zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku (odst. 2 tohoto ustanovení).
Problematikou součásti věci se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, či
ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 30 Odo 351/2002, v nichž uvedl, že právní institut součásti věci (§120 odst. 1 obč. zák.) je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více či méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.
Řešení otázky vzniku stavby coby samostatné věci nutno odvíjet z občanskoprávního hlediska, nikoliv zakládat na existenci rozhodnutí z oblasti správního práva; případné pochybení správního orgánu v otázce záměny „přístavby“ mající charakter součásti nemovité věci za samostatnou stavbu a z tohoto se odvíjející rozhodnutí s důsledky promítnutými i ve vztahu ke katastru nemovitostí, nepředstavuje právní skutečnost, která by mohla mít právní vliv na vznik stavby z pohledu občanského práva. Vznik stavby z občanskoprávního hlediska se tedy stává podkladem pro regulaci v oblasti stavebního práva, přičemž otázky spojené s příp. porušením stavebně právních předpisů z hlediska vzniku stavby zde nejsou rozhodující, resp. nemají vliv na vznik (nemovité) stavby (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
16. 1. 2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 10 Co 765/2003 ).
V daném případě je rozhodné, zda rodinný dům, jenž byl předmětem darování, bylo možno převést pouze s přístavbou či i bez ní. Je nepochybné, že mohlo dojít
k převodu rodinného domu i bez přístavby, neboť tato je samostatnou stavbou, oddělitelnou od stavby hlavní, jak bylo zjištěno mimo jiné ze znaleckého posudku. Podmínkou, aby věc byla považována za součást stavby, je mj. skutečnost, že jejím oddělením od věci hlavní by byla věc hlavní, tj. zde rodinný dům, jenž byl předmětem převodu, znehodnocena. Naproti tomu není podstatné, zda oddělením dojde
ke znehodnocení věci oddělované. V posuzované věci nemohlo dojít ke snížení hodnoty původního rodinného domu tím, že od něj byla oddělena přístavba, jež byla od počátku užívána samostatně, nezávisle na stavbě hlavní, a kterou je možno ze stavebně-technického hlediska považovat za stavbu samostatnou, oddělitelnou od stavby hlavní, na niž je napojena pouze přípojkami vody, elektřiny a plynu, přičemž i stavební povolení bylo vydáno na přístavbu rodinného domku, která nebude se stávajícím objektem propojena ani v suterénu, a objekt přístavby, vybudovaný podle stavebního povolení, byl také kolaudován. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor, jestliže v dané věci uzavřel, že „přístavba“ jako samostatná stavba není součástí původní nemovitosti, která tak mohla být předmětem platné darovací smlouvy ze dne 20. 11. 1995.
Poukaz dovolatelky na ustanovení §45 odst. 3 a odst. 7 zák. č. 458/2000,
o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) je nepřípadný, neboť nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2001, tedy po uzavření darovací smlouvy.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 2006), vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 2.575,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu