ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.305.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 305/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 167/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 69 Co 367/2014-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 6. 2014, č. j. 23 C 167/2013-30, kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 700 000 Kč s příslušenstvím.
Žalobce se domáhal po žalované částky 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla žalobci způsobena nesprávným úředním postupem při poskytování zdravotní péče po dobu výkonu trestu ve Věznici Ostrava – Heřmanice, jenž žalobce spatřuje jednak v tom, že mu v období od 19. 2. 2010, kdy byl do věznice převezen, do 16. 6. 2010, kdy absolvoval prohlídku u popáleninové specialistky MUDr. M. A., nebylo umožněno nosit speciální pomůcky k léčbě popálenin, tj. obličejovou hákovou masku a tlakový oblek, a že mu po dobu šesti měsíců následujících po návštěvě uvedené specialistky nebyla poskytována adekvátní zdravotní péče dle doporučení, konkrétně masáže, krémování a maštění pokožky cca 15-20 minut každý den po uvedené šestiměsíční období. Absencí správného postupu při poskytování zdravotní péče ve výkonu trestu bylo zasaženo do žalobcových osobnostních práv, tj. bylo porušeno jeho právo na ochranu lidské důstojnosti, právo na zdraví, došlo k zásahu do jeho osobní integrity, neboť byl v zásadě nezvratně zohyzděn. Částku 250 000 Kč žalobce žádá jako náhradu škody, když se má jednat o předpokládané náklady, jež bude muset vynaložit na plastické operace odstraňující závadný stav, tj. jizvy vzniklé v důsledku zanedbání zdravotní péče ve výkonu trestu. Dalších 150 000 Kč žalobce požaduje jako předpokládaný ušlý výdělek za 18 měsíců trvající období předpokládané rekonvalescence po absolvování předpokládaných plastických operací.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel k přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
Ve vztahu k nárokům dovolatele na náhradu škody ve výši 250 000 Kč a 150 000 Kč dovolatel uvádí, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“), nespecifikuje pojem škody, ušlého zisku, ani rozsah jejich náhrady. Dovolatel následně dovozuje, že OdpŠk nevylučuje možnost uplatnit nároky na náhradu škody spočívající v přiznání finanční částky, kterou dovolatel bude muset nutně vynaložit k odvracení škodlivých následků. Uvedené následky již vznikly, ale dovolatel je bude moci nahradit až za pomoci finanční částky na žalované vysouzené. Odmítnutí přiznání nároku na náhradu škody na zdraví z důvodu, že dovolatel ještě léčbu nezaplatil (když je evidentní, že bez vysouzení potřebné částky zaplatit nemá z čeho), a že ušlý výdělek po dobu jeho rekonvalescence ještě nenastal, je dle dovolatele odmítnutím práva žalobce na spravedlnost a tedy nesprávným nezákonným rozhodnutím.
Nejvyšší soud, jsa vázán důvodem vymezeným v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), mohl řešit toliko otázku, zda obstojí právní názor odvolacího soudu, že je vyloučena odpovědnost za takovou škodu, jejíž vznik je pouze předpokládán v budoucnu. Takto dovolatelem položená otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť tuto odvolací soud vyřešil souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3327/2011, odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci nastává toliko při kumulativním splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody. Proto musí být vždy zkoumána i zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle §26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.; podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněného pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vznik škody na straně poškozeného je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva a na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn uvedený zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Stejně tak platí, že byla-li nesprávným úředním postupem způsobena škoda na zdraví, posuzuje se podmínka vzniku škody též podle občanského zákoníku [s ohledem na dobu, kdy ke vzniku škody mělo dojít, jedná se o zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jako obč. zák.)]. Dle §449 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelné náklady spojené s léčením (odst. 1). Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil (odst. 3). Jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nárok na náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit (v tomto směru mají charakter skutečné škody) na své léčení, udržení zdravotního stavu či zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení, které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň oproti §442 odst. 1 obč. zák. lépe umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§449 odst. 3 obč. zák.), pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila (…).
Ačkoliv odvolací soud aplikoval ust. §442 obč. zák., třebaže správně měl aplikovat speciální ust. §449 odst. 1 obč. zák., závěr, že pro hrazení dosud nevynaložených (toliko předpokládaných) nákladů spojených s léčením není zákonný podklad, je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Není-li mezi oprávněným a povinným písemné dohody o úplném a konečném vypořádání dle §449a obč. zák., hradí se náklady spojené s léčením pouze tehdy, byly-li prokazatelně vynaloženy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008). Jelikož OdpŠk neobsahuje ani v tomto ohledu žádnou speciální úpravu, není žádný podklad pro hrazení dosud nevynaložených nákladů léčení.
Závěry odvolacího soudu jsou správné též ve vztahu k dovolatelově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu předpokládané rekonvalescence po absolvování plastických operací. Jak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000: „Ztráta na výdělku představuje zvláštní kategorii škody, kterou není možné z hlediska platné právní úpravy podřadit pod pojmy skutečné škody nebo ušlého zisku, obsažené v ustanovení §442 obč. zák.“ Rovněž zde platí, že jelikož OdpŠk blíže neupravuje vznik škody a rozsah její náhrady, je třeba v těchto otázkách vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Dle §446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským. V rozsudku ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000 dovolací soud krom jiného vyložil: „I z toho, že ustanovení §445 až §447 odst. 1 obč. zák. neužívají pojmu \"před úrazem\" a \"po úrazu\", nýbrž pojmu \"před poškozením\" a \"po poškození\", lze dovodit, že smyslem úpravy u obou těchto institutů (§446 i §447 obč. zák.) je poskytnout odškodnění v rozsahu vztahujícím se k výdělku, kterého poškozený dosahoval předtím, než byla jeho pracovní způsobilost vlivem úrazu snížena a než se v důsledku toho (tím, že po dobu pracovní neschopnosti pobíral pouze nemocenské dávky či po skončení pracovní neschopnosti snížený výdělek, příp. invalidní nebo alespoň částečný invalidní důchod) snížil jeho příjem.“ Jestliže je v nyní projednávané věci dovolatelova pracovní neschopnost pouze do budoucna předpokládána, nelze učinit závěr, že dovolateli jakákoliv ztráta na výdělku vznikne, natož aby bylo možno určit výši takové újmy.
Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč dovolatel označil otázku počátku a skončení běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk. Ač dovolatel v obecnosti pokládá otázku právní, veškerá argumentace, kterou k této otázce uvádí, spočívá toliko v rekapitulaci skutkových okolností případu a v projevení nesouhlasu s určením okamžiku, jež soud považoval za určující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Takovýto způsob vymezení důvodu dovolání, postrádající byť náznak právní argumentace, neodpovídá požadavkům vyjádřeným ve výše citovaném §241a odst. 3 o. s. ř. a pro uvedený nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Tím, že dovolatel předkládá pouze jiné okamžiky, v nichž se měl dovolatel dozvědět o vzniku nemajetkové újmy, požaduje po dovolacím soudu přehodnocení skutkového závěru soudu prvního stupně a soudu odvolacího, což dovolacímu soudu nepřísluší.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 22. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu