ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3107.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3107/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. C. , b) J. C. , zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, a c) M. C , proti žalované D. C. , zastoupené Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 184/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 28. března 2013, č. j. 15 Co 907/2012-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. března 2013, č. j. 15 Co 907/2012-108, jakož i usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 25. října 2012, č. j. 6 C 184/2009-98, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. října 2012, č. j. 6 C 184/2009-98, v souvislosti s úmrtím původního žalobce J. C., posledně bytem v B., zemřelého dne 25. srpna 2011 (dále již „zůstavitel“), rozhodl o procesních nástupcích zůstavitele s tím, že na místo žalobce bude v řízení na straně žalující pokračováno s žalobci uvedenými v záhlaví tohoto usnesení (výrok I.), dále výrokem II. rozhodl: „Řízení se zastavuje“ , a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce b) Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. března 2013, č. j. 15 Co 907/2012-108, usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II. o zastavení řízení změnil tak, „že se řízení nezastavuje“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci a v dovolací argumentaci (ve stručnosti shrnuto) činí námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu se závěrem, že v daném případě byly splněny podmínky pro zastavení řízení a odvolacím soudem učiněný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, je nepřípadný. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil pouze žalobce a), který nesouhlasí s dovolací argumentací a zdůrazňuje, že žalovaná v dovolání uplatňuje nepřípustné dovolací důvody, když nereflektuje legislativní změny v institutu dovolání. Navíc napadené rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí. Žalobce a) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné odmítl, in eventum zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle §238 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pod le ustanovení §238 o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné (…) d/ proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (…) [odstavec 1]. U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (odstavec 1 písm. d/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění (odstavec 2).
Již důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 6. volebním období /od roku 2010/ jako tisk č. 686), výstižně ozřejmuje (srov. zvláštní část důvodové zprávy k bodu 41 /§237, §238, §238a a §239/), že:
„Dovolání může být podáno, nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno (a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo věc postoupena jinému soudu prvního stupně k dalšímu řízení anebo řízení zastaveno) nebo kterým byl schválen smír anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. „Jinak“ se stanoví v občanském soudním řádu jednak v novém ustanovení §238, v němž se vypočítávají případy, v nichž dovolání není přípustné, i kdyby směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jednak v §238a, v němž se uvádí rozhodnutí vydávaná v průběhu odvolacího řízení, proti kterým se dovolání připouští.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedeného vymezení vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní (odvíjet se od výkladu občanského zákoníku, obchodního zákoníku nebo jiného hmotného práva, včetně jejich ústavněprávních souvislostí) nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). Dovolání je pak přípustné, pokud se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
I citovaná důvodová zpráva dokládá, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (uplatněném dovolatelem). Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
4/ která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak,
pak je dovolání (s výjimkami dle §238 o. s. ř.) přípustné bez dalšího (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z vyloženého vyplývá, že v daném případě je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je pak důvodné již z toho důvodu, že pro obsahovou neurčitost výroku usnesení odvolacího soudu ve spojení se záhlavím tohoto rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím k obsahu spisu, nelze vůbec posoudit právně kvalifikační posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud totiž např. v usnesení ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009 (uvedené rozhodnutí je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil následující právní názor:
„Je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Poněvadž ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní úprava rozhodnutí ve formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení neobsahuje, uplatní se přiměřeně režim ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř., upravující formu rozsudku, i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
K výkladu §155 odst. 1 o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z 23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že "nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř.
Obdobně je třeba klást požadavky na precizaci výroku usnesení, která v případě rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci nebyla splněna, neboť výrok I. cit. usnesení s formulačním vyjádřením »Řízení se zastavuje«, nelze považovat za náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, a to s přihlédnutím k obsahu shora citovaného žalobního petitu na č.l. 2. Jestliže tento zjevný nedostatek výrokové části usnesení soudu prvního stupně odvolací soud při rozhodování o odvolání neodstranil, resp. nezhojil (např. s formulačním vyjádřením: »Usnesení okresního soudu se potvrzuje v tom správném znění, že se řízení o.... zastavuje.«), je pak třeba uzavřít, že v dovolacím řízení byla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, in www.nsoud.cz).
Je třeba si také uvědomit, že byla-li na základě podané žaloby v katastru nemovitostí zapsána ve smyslu §9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, poznámka informující o napadnutí žaloby, resp. o soudním řízení ve vztahu k příslušné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, pak takovou poznámku zruší katastrální úřad mj. na základě doručeného soudního rozhodnutí (srov. §10 cit. zák.), z jehož výrokové části (z povahy věci) musí vyplývat obsah vydaného rozhodnutí o zastavení řízení tak, aby bylo zřejmé v jakém rozsahu, resp. ke kterým nemovitostem se předmětné řízení zastavilo a že poznámka coby informační instrument pro uživatele Katastru nemovitostí České republiky, resp. úkon katastrálního úřadu k vyznačení příslušné skutečnosti nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě, již ztratila své opodstatnění a musí být katastrálním úřadem způsobem předvídaným zákonem a jeho prováděcí vyhláškou zrušena. Není-li z výrokové části soudního rozhodnutí v případné spojitosti s odůvodněním jeho písemného vyhotovení zřejmé, v jakém rozsahu se zastavení řízení dotýká poměrů k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, není zde přirozeně právně relevantního podkladu ke zrušení předmětné poznámky (srov. §10 ve vztahu k §9 odst. 2 a §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).“
V daném případě z obsahu procesního spisu soudu prvního stupně sp. zn. 6 C 184/2009 vyplývá, že dne 27. března 2009 podal u tohoto soudu zůstavitel, zastoupen opatrovníkem Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, žalobu, jíž se (vycházeje z jejího žalobního petitu) domáhá proti žalované určení, že je výlučným vlastníkem označených nemovitostí. Soud prvního stupně, resp. oba soudy však – jak je zřejmé z jejich procesních úkonů a rozhodnutí – vycházely z toho, že předmětem řízení je spor o neplatnost, resp. neúčinnost předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně přistoupil k vydání shora označeného usnesení o zastavení řízení na základě podání zůstavitele ze dne 17. března 2010, ve kterém zůstavitel uvádí, že dne 27. března 2009 podal proti žalované žalobu o určení neplatnosti smlouvy ze dne 10. července 2006, a protože již netrvá na svém žalobním návrhu, bere tuto žalobu zpět.
Z obsahu výroku usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, jaké řízení se vlastně nezastavuje, když z výše popsané procesní geneze uvedené věci je zřejmé, že zde existují vážné rozpory o předmětu řízení, kdy zůstavitel zahájil řízení o určení svého vlastnictví k označeným nemovitostem, zatímco soudy považovaly za předmět řízení spor o určení neúčinnosti kupní smlouvy a rozhodovaly (soud prvního stupně) o dispozitivním úkonu zůstavitele domáhajícího se ovšem zastavení řízení o určení neplatnosti jím označené kupní smlouvy, resp. odvolací soud o odvolání proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že oba soudy ve výrocích svých rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem nevymezily předmět řízení, které se jejich rozhodnutím zastavuje, resp. nezastavuje. Nejen tedy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně nemohou obstát; dovolacímu soudu za této procesní situace proto nezbylo, než dle §243e odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. rozhodnutí obou soudů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu