ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3107.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3107/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 25, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 57/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 30 Co 68/2016-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované 300 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2. 12. 2015, č. j. 26 C 57/2015-16, rozhodl tak, že se zastoupení žalobce Ing. J. R., daňovou poradkyní se sídlem v Liberci, Komenského 87, nepřipouští. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a dále uvedl, že na zastoupení daňovým poradcem v občanském soudním řízení je nutno pohlížet jako na obecné zastoupení ve smyslu §27 o. s. ř., tedy že takové zastoupení je přípustné pouze tehdy, pokud je zástupce způsobilý k řádnému zastupování a zároveň jestliže nevystupuje v různých řízeních jako obecný zmocněnec opětovně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak odvolací soud dodal, že vztah obecného zmocněnce a jeho mandanta nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Požadavky obsažené v §27 o. s. ř. mají legitimní cíl a tím je ochrana veřejného zájmu na poskytování kvalifikované právní pomoci, především advokátním stavem. Pokud by byli do řízení připuštěny osoby, jež vystupují jako obecní zmocněnci opakovaně v různých věcech, tzv. pokoutníci, nemohl by stát shora nastíněný legitimní cíl účinně naplňovat. Obecná zmocněnkyně žalobce, daňová poradkyně Ing. J. R. je zjevně vedena snahou o rozšíření své výdělečné činnosti nad rámec činností, k nimž je oprávněna na základě zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), čemuž nasvědčuje i usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I ÚS 3671/12. Dále se odvolací soud vypořádal s námitkou žalobce týkající se analogie mezi ustanoveními o. s. ř. a §35 zákona č. 140/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), námitkou založenou na doručování do různých datových schránek a argumentem, že nepřipuštěním zastoupení daňovou poradkyní bylo omezeno právo žalobce na svobodný přístup k soudu, přičemž uvedené námitky byly odmítnuty jako neopodstatněné.
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „zda je řízení zahájené z titulu náhrady škody či z titulu přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu vůči státu způsobenou buď nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v rámci daňového řízení, řízením souvisejícím s daňovým řízením, a tedy v takovém soudním řízení o náhradu škody vůči státu lze akceptovat zastupování daňovým poradcem, který zastupoval poškozeného (žalobce) v rámci daňového řízení, s tím, že v takovém případě, pokud daňový poradce zastupuje třetí osoby pouze v rámci řízení přímo souvisejících s daňovým řízení, nepovažuje se takové zastupování za zastupování v různých věcech opětovně a zároveň je splněna podmínka způsobilosti k řádném zastupování, a tedy lze takové zastupování daňovým poradcem považovat za přípustné ve smyslu ust. §27 o. s. ř.“. Dle názoru žalobce spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce tvrdí, že problematika daní a daňového řízení je natolik specifickým odvětvím, že poradenství v této oblasti zákonodárce upravil ve speciální právní normě (ZDP) a je to právě daňový poradce, který je na základě svých znalostí a zkušeností schopen zjistit, zda v určitém daňovém řízení dochází k nesprávnému úřednímu postupu, zda je řízení vedeno s souladu s příslušnými předpisy, je schopen nejpřesněji definovat škodu či nemajetkovou újmu, která jeho klientovi v souvislosti s nesprávným předním postupem vznikla, stejně tak jako poukázat na příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Řízení daňové a odškodňovací podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jsou proto velmi úzce související. Žalobce uvádí, že ačkoli ZDP přímo neupravuje oprávnění daňových poradců zastupovat své klienty v řízení před soudem, toto oprávnění dovozuje v analogii se zákonem č. 85/1992 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a čl .37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Skutečnost, že o. s. ř. neobsahuje výslovnou úpravu umožňující daňovým poradcům zastupovat své klienty v řízení před soudem, jak je tomu v §25, 25a a 25b o. s. ř., považuje žalobce za opomenutí zákonodárce a poukazuje na s. ř. s. jako modernější procesní předpis, který zastupování daňovým poradcem umožňuje. Dále žalobce uvádí, že nepřipuštěním Ing. R. jako jeho obecné zmocněnkyně, se cítí být zkrácen na svých procesních právech, takový postup je zejména v rozporu se zásadou rovnosti stran. Závěrem žalobce navrhuje, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k novému řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření (č. l. 60) navrhuje dovolání odmítnout s tím, že problematika je jednoznačně upravena právním předpisem, případně judikaturou, na kterou žalovaná odkázala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Odvolací soud své rozhodnutí založil zejména na skutečnosti, že obecná zmocněnkyně, daňová poradkyně Ing. J. R., zastupuje různé osoby v různých řízeních, a to opakovaně. Tato skutečnost není žalobcem rozporována. Soudy obou stupňů proto na základě dikce dotčeného ustanovení o. s. ř. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I ÚS 2428/2008, dovodily, že byly naplněny podmínky §27 odst. 2 in fine o. s. ř., tedy že zástupce vystupuje v různých věcech a navíc opakovaně a jeho účast nepřipustily.
Dovolatel se snaží svou argumentací a extenzivním výkladem jak o. s. ř. tak i dalších právních předpisů dovodit další výjimku nad rámec těch obsažených v §25a až 26a o. s. ř.
Nelze tedy než uzavřít, že odvolací soud (a shodně i soud nalézací) své rozhodnutí založil pouze na výkladu a aplikaci ustanovení §27 o. s. ř. bez ohledu na povolání obecné zmocněnkyně, jinými slovy profese obecného zmocněnce jako taková nebyla pro právní posouzení otázky stěžejní. Jelikož tedy napadené rozhodnutí nezávisí na dovolatelem položené otázce, není podané dovolání s to založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu