ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3127.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3127/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. I. Ř. , zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému D. H. , zastoupenému JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 260/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č.j. 1 Co 73/2013-104, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 36 C 260/2011-65, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobkyni písemnou omluvu ve znění: Dne 3. 5. 2011 jsem při svém rozhovoru pro studio ČT 24 pronesl na adresu poslankyně PS PČR I. Ř. nepravdivé tvrzení, že nezákonné chování poslankyně Ř. přivedlo město C. cu grunt o 8 milionů do dluhu a že paní Ř. tímto postupem, nezákonnou exekucí zadlužila město C. o 8 milionů. Toto tvrzení je nepravdivé. Tímto se omlouvám paní poslankyni I. Ř. za toto tvrzení a za důsledky, které jeho zveřejnění mohlo způsobit. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že město Chomutov v roce 2009 pověřilo vymáháním části svých pohledávek exekutora Jana Parasku, který vedl exekuce na sociální dávky dlužníků, přičemž tento postup veřejně prosazovala a hájila i žalobkyně (v té době starostka města C.). V témže roce byly exekuce soudy označeny za nezákonné a exekutor Jan Paraska je zatavil. Poté požadoval po městu C. náklady řízení ve výši přibližně osm milionů Kč s tím, že je oprávněný (město C.) zavinil. Oprávněný se však proti placení bránil soudní cestou (2010). O rok později, v květnu 2011, se k věci vyjádřil žalovaný v televizi, kdy mimo jiné veškerou odpovědnost za vznik dluhu ve výši 8 milionů Kč přisoudil žalobkyni. V nezjištěnou dobu exekutor Jan Paraska přestal požadovat po městu C. náklady za exekuce, město C. mu vyplatilo pouze zálohu 900.000,- Kč, přičemž polovina nákladů už byla městu vrácena. Soud konstatoval, že výrok žalovaného lze charakterizovat jako mimořádně nepřesný a nedbalý. Žalobkyně podle jeho názoru je jen částečně odpovědná za nezákonný způsob exekuce pohledávky města, neboť svůj podíl měl i exekutor. Přitom žalovaný mohl zjistit, že náklady ve výši 8 milionů jsou požadavkem exekutora, s nímž žalobkyně od počátku nesouhlasila. Naopak o vzdání se exekutora zaplacení částky osm milionů Kč patrně žalovaný vědět nemohl. Po přihlédnutí k požadavkům naplnění základního ústavního práva občanů ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod soud uzavřel, že míra nepřesnosti jakož i samotný expresivní tón prohlášení žalovaným nepřesahuje rámec demokratické diskuse do té míry, aby jej bylo možno označit za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobní petit nedovoloval soudu zásadní úpravy textu omluvy, aby bylo možno žalobě vyhovět, rozhodl žalobu zamítnout.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2013, č.j. 1 Co 73/2013-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění: D ne 3. 5. 2011 jsem při svém rozhovoru pro studio ČT 24 pronesl na adresu poslankyně PS ČR I. Ř. nepravdivé tvrzení, že nezákonné chování poslankyně Ř. přivedlo město C. cu grunt o 8 milionů do dluhu, a že paní Ř. tímto postupem, nezákonnou exekucí zadlužila město C. o 8 milionů. Tímto se omlouvám paní poslankyni I. Ř. za toto tvrzení a důsledky, které jeho zveřejnění mohlo způsobit. Odvolací soud současně zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo další text: Toto tvrzení je nepravdivé. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení soudů obou stupňů.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětný výrok žalovaného nelze charakterizovat jako nepřesný, ale je třeba jej považovat za nepravdivý. Nepovažoval za postačující, že žalovaný, který činil výrok s časovým odstupem jednoho roku, neměl dostatek informací a své tvrzení opíral o informace z médií, za situace, kdy jej prezentoval široké veřejnosti prostřednictvím televizního vysílání s celostátní působností. Tvrzení žalovaného, že městu C. vznikl dluh osm milionů Kč nezákonným jednáním žalobkyně v souvislosti s předmětnými exekucemi, nebylo v řízení prokázáno. Tuto částku představovaly náklady řízení vyčíslené exekutorem a požadovanou po městu C., proti čemuž se žalobkyně (město C.) bránila soudní cestou s výsledkem, že exekutor následně své rozhodnutí zrušil. Odvolací soud tak uzavřel, že vzhledem k závažnosti předmětného výroku, jímž byla žalobkyně objektivně před širokou veřejností dehonestována jako představitelka města, je třeba dovodit neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného dne 14. června 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dne 14. srpna 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Dává k posouzení otázky, které jsou podle jeho názoru řešeny v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu:
- Protiprávnost jednání žalovaného tvrzená žalobkyní není žalovanému přičitatelná
- S nesprávným posouzením skutkové otázky a zcela odlišným skutkovým stavem byl žalovaný konfrontován až v okamžiku vyhlášení rozsudku a nemohl mu nijak procesně čelit
- Odvolací soud nesprávně posoudil míru zásahu do osobnostních práv ve srovnání s nezbytnou ochranou svobody slova a otázku nezbytně zvýšené právní tolerance ke kritice osob veřejně činných, zejména ze strany občanů, z čehož plyne i vyšší přípustnost nepřesnosti
- a dále nezohlednil nezbytnost ochrany svobody slova a omezenou zákonnou licenci k zásahům do ní
Dále uvádí otázky, o nichž má za to, že doposud nebyly dovolacím soudem řešeny:
- Žalobkyně nesplnila řádně povinnost tvrzení
- Odvolací soud se nijak nevyrovnal s právní a skutkovou argumentací žalovaného a rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné
- dále soud vzal za skutkové tvrzení skutečnost, která nebyla řádně tvrzena, ale vyplynula z dokazování až po koncentraci řízení a dílem pominul a dílem popřel ostatní skutečnosti seznané nalézacím soudem
- zcela nesprávně posoudil skutkový stav jako předběžnou otázku k pravdivosti napadeného výroku
- a nesprávně posoudil vliv informačního sebeurčení žalobkyně na míru ochrany jejího soukromí a důstojnosti
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání (k jednotlivě položeným otázkám) se obsáhle vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že podle jejího názoru je rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné a proto navrhla zamítnutí dovolání a požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je formulováno relativně obsáhle, přičemž se fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přesto, že pak nastoluje celou řadu žalovaným subjektivně akcentovaných otázek, je třeba konstatovat, že žádná z nich pro danou věc nenaplňuje s ohledem na jedinečné soudem zjištěné okolnosti posuzovaného případu žádnou z uvedených alternativ charakterizujících rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Za základ rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat skutkové zjištění, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že městu C. vznikl osmimilionový dluh (tvrzeným) nezákonným jednáním žalobkyně v souvislosti s exekucemi vedenými na finanční prostředky představující dávky v nutné nouzi. Proto tvrzení žalovaného, že nezákonné chování poslankyně Ř. přivedlo město C. „cu grunt“ o osm milionů do dluhu, a že paní Ř. tímto postupem, nezákonnou exekucí, zadlužila město C. o osm milionů, nelze kvalifikovat jako přípustnou - věcnou kritiku, která by vycházela z pravdivých podkladů, což přiléhavě zmínil sám odvolací soud, který současně výslovně bral v úvahu obecnou zásadu odpovídající článku 17 Listiny základních práv a svobod, že žalovanému (jinak) nelze upřít právo vyjádřit svůj názor. Je třeba přitom zdůraznit, že difamující tvrzení je nutno vždy posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314). Při respektování této zásady, jakož i toho, co již bylo uvedeno – totiž, že je třeba přihlédnout k tomu, zda veřejná prezentace je přiměřená, a zda zásah do práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, nesplňuje podle názoru dovolacího soudu v souzeném případě podmínky přiměřenosti a nevyhnutelnosti. Takovouto neoprávněnou kritiku pak ovšem není povinna snášet ani veřejně činná osoba.
Je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve vztahu k četné judikatuře dovolacího soudu (rozsudky NS ČR ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1109/2005-179, ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 29. listopadu 2012, 30 Cdo 524/2011, aj.; zmínit lze např. též nálezy Ústavního soudu - ze dne 8. února 2000, sp.zn. I ÚS 156/99, ze dne 10. července 1997, sp.zn. III.ÚS 359/96, aj.) plně obstojí. Lze pak dodat, že případné výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu