ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3164.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3164/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č.j. 1 Co 81/2005-43, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované částku 1.940,- Kč její zástupkyni, advokátce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2004, č.j. 37 C 39/2004-21, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v deníku M. f. D. odpověď ve znění:
Odpověď na článek uveřejněný dne 19. ledna 2004 pod názvem \"Malí akcionáři trápí velké firmy\"
Článek \"Malí akcionáři trápí velké firmy\" uveřejněný dne 19. ledna 2004 je neobjektivní a nesprávně popisuje skutečnost. Hrubou neznalost problému prokázala autorka článku P. N. v otázce výkupu zaměstnaneckých akcií S. P. Spor, o kterém píše, se totiž netýká bezprostředně samotného S., nýbrž způsobu, jakým získal zaměstnanecké akcie ovládající akcionář S. firma E.-B. GmbH SRN. Skutečnost, že byli přitom poškozeni zaměstnanci S. nejméně
o polovinu skutečné hodnoty svých akcií je věcí zaměstnanců samotných. Z pohledu akcionáře však nelze přijmout, že odkup důležitých 3 % akcií se provedl s vyloučením ostatních rovnoprávných akcionářů (plné znění žaloby je uveřejněno
na www.osma.aktualne.cz).
Autorka článku P. N. se také nezmiňuje o rozšířených praktikách velkých akcionářů omezit práva ostatních podílníků (popřípadě je bez spravedlivého odškodnění úplně vyvlastnit) a následně zcela legitimní protiopatření některých poškozených bránících se proti takovému jednání soudní žalobou, kvalifikuje jako šikanování nebo dokonce vydírání velkých malými s pomocí těžkopádného soudnictví.
Ve skutečnosti nahrávají nejen soudnictví, ale zejména tvorba právních předpisů v oblasti kapitálového trhu, velkoakcionářské loby. České zákony sice jakoby kopírují zákony západních zemí, především německé a rakouské, ale většinou tak, že práva malých akcionářů jasně definovaná v západní předloze jsou okleštěná nebo úplně chybí.
Zajímavý je také zdroj pisatelky. Jsou to vesměs organizace spolupracující
s velkými akcionáři, jejichž \"odborné posudky\" jsou vždy identické s přáním štědře platící objednatelů.
Zdá se mi podivné, že seriózní deník, jakým je MF D., svěřuje redaktorům témata, která jsou jim zcela cizí, a kteří tudíž nejsou schopni proniknout do skutkové podstaty věci. R. M.
Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Důvodem zamítnutí žaloby byla úvaha soudu, že text požadované odpovědi nesplňuje formální náležitosti ustanovení §10 a §12 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Skutková tvrzení uvedená v předmětném článku se (totiž) textem odpovědi neuvádějí na pravou míru. Požadovaná odpověď je spíše jakousi kritikou autorky článku a kritikou soudnictví.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2005, č.j. 1 Co 81/2005-43, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §10 odst. 1 věta první tiskového zákona převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti žalované jako vydavatelce uveřejnit žalobcem požadovanou odpověď. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce se cítil dotčen tvrzením o likérce, jíž žalobami hrozí dva malí akcionáři za to, jak vykupovala akcie od svých zaměstnanců, a dále tvrzením o vydírání jako běžné praktice malých akcionářů. Žalobce však je jmenovitě v předmětném článku uveden pouze v souvislosti s tvrzením, že likérce (S. P., a.s.) hrozí žalobami dva malí akcionáři, a že „ředitel o sporech s R. M. a A. H. ... nechce moc mluvit.“, což se objektivně nemůže dotknout ani žalobcovy cti, ani jeho důstojnosti. Jestliže žalobce vzhledem k dalším údajům uvedeným v článku (Stovky milionů zablokovaného majetku, obchody za další stovky milionů, které se nemohou hnout z místa. To je výsledek žalob drobných akcionářů, které podle právníků i ekonomů již nemají nic společného s ochranou jejich investic. Šikanování velkých malými, které už nemá nic společného s ochranou drobných akcionářů, se nedaří v Česku vymýtit a k následnému tvrzení o vydírání malých akcionářů), tyto subjektivně vztahuje ke své osobě, nemění to nic na závěru, že citovaná tvrzení jsou zcela obecná a žalobce jistě není jediným malým akcionářem v České republice. Údaj o blokování navýšení kapitálu K. b. a zdržování fúze pivovarů se pak netýká žalobce, ale výlučně pana A. H. Žalobcem požadovaná odpověď rovněž neodpovídá požadavkům zmíněného ustanovení tiskového zákona, ale vysvětluje to, co bylo v článku uvedeno, uvádí vlastní pohled na odkup zaměstnaneckých akcií S. P., a.s., vytýká autorce článku, že nehovoří o praktikách velkých akcionářů, a deníku žalované, že svěřuje redaktorům témata, která jsou jim cizí.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. července 2005, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. září 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když vytýká, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele zásadní právní význam má otázka, zda článek uveřejněný v periodickém tisku může být na újmu cti a důstojnosti žalobce ve smyslu tiskového zákona, pokud jsou v něm v prvém plánu uvedena obecná difamující a nepravdivá tvrzení, a v těsném prostorovém i obsahovém kontextu s těmito tvrzeními je pak podána informace o žalobci a jeho soukromoprávním sporu tak, že z pohledu čtenáře tvoří podávaná informace jeden celek. Význam má též, co může být přípustným obsahem odpovědi při respektování úpravy dané ustanovením §10 a §12 tiskového zákona. Pro případ, že by některé pasáže žalobcem požadované odpovědi vybočovaly z mezí stanovených §10 uvedeného zákona, bylo možno žalobě vyhovět částečně. Žaloba však byla v této věci zamítnuta jako celek.
Přitom v návaznosti na obecná bombastická a difamující tvrzení, které článek obsahuje, následuje odstavec o žalobci a o jeho soudním sporu, který vede se společností S. P., a.s. Čtenáři článku je tak nevyhnutelně podsouváno, že tento soudní spor, který žalobce vede, je právě toho druhu, který je obecně popisován v úvodu článku, že je tedy šikanózní až vyděračský. To se dotýká cti a důstojnosti žalobce. Není proto správný právní názor odvolacího soudu, že dotčený článek se objektivně nemůže dotknout žalobcovy cti a důstojnosti, když je v článku přímo jmenován v těsné souvislosti s popsanými negativními jevy. Dále pak z prostého porovnání sporem dotčeného článku a navrhované odpovědi je podle dovolatele zřejmé, že rozsah odpovědi je v podstatě totožný s rozsahem pasáží článku, které se odpovědí doplňují, resp. zpřesňují.
Závěry soudů obou stupňů o tom, že článek se objektivně nemůže dotknout žalobcovy cti ani důstojnosti, a že text požadované odpovědi nesplňuje požadavky stanovené v §10 a §12 tiskového zákona tak nejsou podle dovolatele správné. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne 23. ledna 2006, v němž se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Proto navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnost, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán
(§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podle ustanovení §10 odst. 1 věta první zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tiskový zákon“), jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadena jen její část, pak této části a z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Dovolací soud má zato, že odvolací soud náležitě a pro danou věc přiléhavě aplikoval uvedené ustanovení tiskového zákona, z něhož vyplývá, že pro realizaci práva na odpověď je především nezbytné zjištění, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby). To předpokládá v prvé řadě porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou složkou osobnosti fyzické osoby, jež má být takovým sdělením dotčena.
V souzené věci nebylo seznáno z obsahu předmětného článku, že se dotkl cti a důstojnosti žalobce, přičemž odvolací soud tento svůj závěr přesvědčivě vyložil. Nadto má dovolací soud zato, že současně nelze pominout ani možnost určitého zjednodušení podávaných informací, jež vlastní článek obsahuje. Zde je třeba připomenout, že právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li totiž publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález
sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby
s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat
i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.7.1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\" To -
v kontextu výše uvedených úvah - znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Je proto nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který
v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Nelze tak trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím
na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se při svém rozhodování s uvedenými zásadami nedostal do rozporu, přičemž na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že dotčená skutková tvrzení není možno považovat za způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti.
Podstatné je však současně to, že již soud prvního stupně správně konstatoval, že navrhované znění odpovědi, které je předmětem tohoto sporu, není v souladu s citovaným ustanovením §10 odst. 1 a 2 tiskového zákona. Jde v postatě o hodnocení článku pisatelky i např. úrovně normotvorby v České republice.
Jestliže tak rozsudek odvolacího soudu nelze posuzovat jako jsoucí v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nemá proto charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Není tak dán v označené věci žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu
(§10a o.s.ř.) proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč.
Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. Současně však vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 1.550,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí 1.625,- Kč, což činí s připočtením 19 % daně z přidané hodnoty 1.933,75 Kč, což po zaokrouhlení podle
§16 odst. 2 vyhlášky činí 1.940,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu