ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.318.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 318/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce Svazu klubů mládeže , se sídlem Teplická 280/20, Praha 9 – Střížkov, identifikační číslo osoby 69368813, zastoupeného Mgr. Petrem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti žalované ITC – Internationál spol. s r. o. , se sídlem Bedřicha Smetany 63, České Budějovice, identifikační číslo osoby 60827670, zastoupené JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lidická 47, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 150/2010, o dovolání alobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2013, č. j. 56 Co 696/2012-665, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2013, č. j. 56 Co 696/2012-66, v části výroku I., pokud jím byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 2012, č. j. 9 C 150/2010-595, ohledně zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce k objektu č. ev. v M., část obce F. H., na pozemku p. č. st. 165 v katastrálním území F. H., a dále ohledně zamítnutí žaloby na vyklizení téhož objektu č. ev žalovaným a jeho předání žalobci, jakož i v akcesorických výrocích II. a III., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2012, č. j. 9 C 150/2010-595, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal „určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to objektu č. e. , část obce F. H., na stavební parcele č. 165 o výměře 412 m2, čističky odpadních vod stojící na stavební parcele č. 305, stavební parcely č. 165 o výměře 412 m2, stavební parcely č. 305 o výměře 41 m2, stavební parcely č. 166 o výměře 164 m2, pozemkové parcely č. 1194/20 o výměře 518 m2, včetně příslušenství, venkovních úprav a trvalých porostů, to vše v katastrálním území F. H., obec M., zapsané na listu vlastnictví č. 28 v katastru nemovitostí u Katastrální úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice“ (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo (ve vztahu k budově) „objekt č. ev. “; poznámka Nejvyššího soudu: pojem „nemovitost“ - coby legislativní zkratka pro nemovitou věc - je obsažen v §1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a proto i v hmotněprávních poměrech od 1. ledna 2014 používání tohoto pojmu má podklad v platné právní úpravě). Dále uvedený soud výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci předmětné nemovitosti. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl registrován (coby dobrovolná organizace) bývalým Ministerstvem vnitra ČSSR dne 7. listopadu 1968, nikdy nezanikl a v době rozhodování soudu existoval jako občanské sdružení. Žalobce prostřednictvím Cestovní kanceláře Táboritů se sídlem v Táboře získal do svého vlastnictví objekt č. p. (nyní č. ev.) ve F. H., a to na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví č. 1074/70 z r. 1970. Ohledně předmětných pozemků ovšem žalobce neprokázal jejich nabytí do vlastnictví. Protože žalovaný nabyl vlastnické právo k objektu č. ev. (dříve čp.) vydržením ve smyslu §134 obč. zák. (poznámka Nejvyššího soudu: dne 12. února 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo usnesení, dle kterého pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. bude používána zkratka „obč. zák.“, a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude používána zkratka „o. z.“), byly obě žaloby zamítnuty.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 56 Co 696/2012-665, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích I. a II. (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a ve shodě s nalézacím soudem rovněž konstatoval, že „Žalobce však v řízení pouze prokázal to, že v roce 1970 získal do svého vlastnictví na základě hospodářské smlouvy č. 1074/70 dům č. p. (dnes ev. č. ) v k. ú. F. H., neprokázal nabytí vlastnického práva k ostatním nemovitostem uvedeným v odstavci 1 rozsudku soudu prvního stupně.“ Současně ale zdůraznil, že „Pokud jde o dům č.p., dnes evidenční číslo, žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mu tato nemovitost byla neoprávněna či protiprávně odňata československým státem v období let 1970 – 1974 a že nemovitosti na stát převedly orgány tehdy existujícího Socialistického svazu mládeže, který byl podle tvrzení žalobce pouhým detentorem tohoto majetku. Podle tvrzení žalobce měla tato skutečnost vyplývat »ze spisu KS České Budějovice«. Ze spisu Krajského soudu České Budějovice, pokud měl žalobce na mysli připojený rejstříkový spis, však žádná listina prokazující toto tvrzení žalobce založena není a listiny vztahující se k zahájení likvidace Cestovní kanceláře Táboritů v Táboře takový důkaz rovněž neposkytují. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu správně zjistil skutkový stav, avšak věc nesprávně právně hodnotil, pokud dospěl k závěru, že smlouva, z níž žalovaný dovozuje své vlastnické právo k nemovitosti č. p., dnes ev. č., v k. ú. F. H., je neplatná, proto, že žalovaný nemovitost nabyl od tzv. nevlastníka. Žalobci se nepodařilo zpochybnit vlastnické právo k této nemovitosti ze strany žalovaného. Žalobce neprokázal, že své vlastnické právo k nemovitosti č. p., dnes ev. č. v k. ú. F. H., pozbyl neoprávněným, resp. protiprávním aktem, nepředložil žádný důkaz, ze kterého by plynuly pochybnosti o tom, že nynější vlastník nemovitosti nabyl své vlastnické právo od tzv. nevlastníka. Nelze tedy uzavřít, že čsl. stát jako právní předchůdce Stavopodniku, výrobního družstva v Českých Budějovicích a následně nynějšího žalovaného, se stal vlastníkem zmíněné nemovitosti bez právního důvodu či v rozporu s předpisy upravujícími nabývání vlastnictví v letech 1970 – 1974. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně provedl v řízení dokazování v dostačujícím rozsahu a skutková zjištění z něho vyplývající dovolují právní posouzení věci tak, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu. Jestliže žalobce neprokázal, že je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, pak nemohl být úspěšný v řízení o vyklizení těchto nemovitostí, a proto i ve výroku UU. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. (stejně jako ve výroku I.), potvrdil.“
Proti tomuto rozsudku (i přes absenci poučení odvolacího soudu o dovolání) podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 3 o. s. ř.) dovolání, které je podle svého obsahu směřováno toliko do té části meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně objektu č. ev. 1, a byť v převážné části je koncipováno jako polemika se skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně a z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, lze i přes tuto skutkovou polemiku, jež by jinak nedávala podkladu k přípustnosti dovolání, z celého textu dovolání dovodit, že skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k učiněnému právně kvalifikačnímu závěru, takže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně posoudil a uzavřel, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti od vlastníka a v rozporu s dovolatelem označenou judikaturou dovolacího soudu posuzoval dobrou víru žalovaného z hlediska podmínek pro vydržení. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a vyhověl žalobnímu návrhu.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatele, vyjma rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, je třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť dovolatel v dovolání nevymezil dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 3 ve vazbě na §237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které je, stejně jako další zde označená rozhodnutí dovolacího soudu, veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Ve zbylém rozsahu (viz výrok shora) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně a z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k učiněnému právnímu posouzení věci; rozhodnutí odvolacího soudu přitom je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně v potřebném rozsahu správně zjistil skutkový stav, avšak věc nesprávně právně hodnotil…“ Odvolací soud ovšem ponechal zcela stranou ta (mj. z výpovědi svědka Ing. V. P., „který byl zmocněncem federální vlády ČSFR pro majetek SSM“ ) učiněná (dílčí) skutková zjištění a jejich (dílčí) právní posouzení, jež se týkají majetkového transferu objektu č. ev. (dříve čp.), k nimž soud prvního stupně mj. (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku na str. 9) uvádí: „Pokud se týče nemovitosti Babský ranč…tento majetek, který byl SKM, se různě prodávala a přešel nezákonně do SSM…SSM tento majetek v r. 1973 převedlo na jiný subjekt nebo organizaci. Zřejmě se nemovitost dostala do vlastnictví Západočeských papíren, o čemž je zmínka v Hospodářské smlouvě z 21. 6. 1974, ve které ONV, finanční odbor převádí Bytový podnik města Plzně jednu třetinu v k. ú. F. H. na Stavopodnik, výrobní družstvo v Českých Budějovicích…Z Hospodářské smlouvy ze dne 29. 6. 1978, uzavřené mezi Bytovým podnikem města Plzně a Stavopodnikem, v. d. v Č. B., soud zjistil, že tímto dochází ke spoluužívání st. p. č. Dvě třetiny nemovitosti čp v k. ú. F. H. a st. p. č. zůstaly ve správě Bytového podniku města Plzně a po jeho zániku ve vlastnictví České republiky. Česká republika – Okresní úřad v Klatovech kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2001 prodala nabyté dvě třetiny nemovitostí Stavopodniku, v. d. v Č. B., přičemž právní účinky vlastnického práva nastaly k 6. 2. 2003. Touto kupní smlouvou převedla Česká republika do vlastnictví Stavopodniku, v. d. v Č. B.…dvě třetiny č. ev. v k. ú. F. H., čističku odpadních vod, dvě třetiny st. p. č. 165, dvě třetiny st. p. č. 305, celý pozemek st. p. č. 166 a celou parcelu č. 1194/20. Stavopodnik se tak k okamžiku uzavření této druhé kupní smlouvy stal vlastníkem celé nemovitosti čp. a dalších…když dle předchozích hospodářských smluv získal do vlastnictví jednu třetinu nemovitostí čp. 1 a jednu třetinu st. p. č. 165…Stavopodnik, v. d….kupní smlouvou ze dne 27. 8. 2003 tyto nemovitosti prodal žalovanému…Ze shora provedených důkazů soud uzavřel, že pokud se týče nemovitosti čp. v k. ú. F. H. (MNV v Srní rozhodnutím komise ze dne 8. 8. 1984 přidělil rekreačnímu objektu č. ev.), pak k této sledem událostí žalobce neztratil své vlastnické právo, byť byla jeho činnost v r. 1970 ukončena…“
Aniž by tedy odvolací soud postupem dle §213 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k zopakování důkazů, aby si zajistil skutkový podklad pro své meritorní rozhodnutí, na straně jedné pokládá za úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně (tedy i stran shora popsaných majetkových transferů objektu č. ev. 1), avšak na straně druhé zase uzavírá, že „Pokud jde o dům dnes evidenční číslo, žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mu tato nemovitost byla neoprávněna či protiprávně odňata“ , když současně považuje za prokázané, že žalobce „v roce 1970 získal do svého vlastnictví na základě hospodářské smlouvy č. 1074/70 dům (dnes ev. č) v k. ú. F. H..“ Tato rozpornost zásadně významných skutkových zjištění, navíc s neodůvodněným přesunem důkazního břemene, aby žalobce v řízení prokazoval protiprávní odnětí předmětné nemovitosti, jakkoliv ten v řízení tvrdil, že v předmětném období po právu uvedenou nemovitost nabyl do svého vlastnictví (čemuž přisvědčil i odvolací soud) a zákonem odpovídajícím způsobem ji nepozbyl, poukazujíc na tehdejší totalitní praktiky státních orgánů, ze samé podstaty zpochybňuje věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V této souvislosti nezbývá, než připomenout (z hlediska analogického posouzení daných souvislostí) následující závěry, jež vyplývají z odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06 (který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz): „Ústavní soud se ztotožňuje s názory obecných soudů, které dovodily, že tam, kde SSM k rozhodnému datu vystupovala v roli držitele neoprávněného, a k majetku uplatnily právo třetí osoby, vlastnické právo na stát nemohlo přejít; jinak by šlo o vyvlastnění bez náhrady. Pomine-li se mocenský tlak, kvůli kterému byl Svaz klubů mládeže zbaven majetku, Socialistický svaz mládeže nemohl být v dobré víře, že mu vlastnické právo patří…Svaz klubů mládeže tedy nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, neboť od svého vzniku…nikdy nezanikl, pouze mu bylo politickými prostředky znemožněno vyvíjet svou činnost a uplatňovat své vlastnické právo…Svaz klubů mládeže, jenž naopak vznikl v období událostí roku 1968, byl krátce poté, stejně jako jiné organizace, systematicky likvidován a jeho majetek byl nezákonně převáděn na SSM, což se zjevně dělo na příkaz KSČ…“
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. dubna 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu