ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.325.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 325/2016-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, proti žalovaným 1) J. H. , a 2) E. H. , a zastoupeným JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 23/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. července 2014, č. j. 37 C 23/2014-39, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků a v katastrálním území O. u Č. L., a že Státní pozemkový úřad má právo hospodaření k těmto pozemkům, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní jako oprávněné osoby, na které byly postoupeny restituční nároky, respektive na J. H. za nevydané pozemky, uzavřeli dne 6. února 2004 s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky (dále již „Pozemkový fond“) smlouvu o převodu pozemků, na základě které se stali vlastníky předmětných (ve výroku tohoto rozhodnutí označených) pozemků. Tyto pozemky byly vydány žalovaným oproti nevydaným restitučním nárokům podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o půdě“), přičemž restituční nároky nabyli žalovaní na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených dne 4. července 2002 a 11. července 2002 s manžely P., kteří nároky nabyli na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 6. dubna 2001 a ze dne 26. července 2001 od J. B.. Posledně jmenovaný nabyl restituční nároky na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 21. prosince 2000 s paní I. H.. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 146/2006, bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. prosince 2000, uzavřená mezi I. H. a J. B., nebyla s postupitelkou nikdy projednána a uzavřena, když se jednalo o podvodné jednání ze strany S. B..
3. Soud prvního stupně dále uzavřel, že trestná činnost S. B. (posléze pravomocně odsouzené pro spáchání tr. činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.) byla spojena s postoupením restitučních nároků, nikoli s uzavřením smlouvy o převodu předmětných pozemků a nabytím vlastnického práva žalovanými. Za tuto trestnou činnost byla odsouzena pouze S. B. a nikoli její syn J. B.. Podle nalézacího soudu smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 21. prosince 2000 mezi I. H. a J. B. nebyla platně uzavřena a nedošlo k postoupení pohledávky (restitučních nároků) na J. B.. Následně tedy objektivně nemohlo dojít k (platnému) postoupení restitučních nároků na manžele P., ani na žalovaného J. H.. Úkony spojené s uzavřením převodní smlouvy, na jejímž základě žalovaní nabyli do svého vlastnictví předmětné pozemky, však již uvedenou trestnou činností dotčeny nebyly, přičemž žalovaní smlouvu uzavírali v dobré víře. Bylo-li následně s odstupem poměrně dlouhé doby zjištěno a prokázáno, že pohledávku (restituční nároky na vydání náhradních pozemků) žalovaní ve skutečnosti nevlastnili, respektive platně nenabyli, znamená to, že plnění z uzavřené převodní smlouvy žalovaní žalobci řádně neposkytli. V důsledku toho má žalobce podle názoru soudu prvního stupně právo požadovat po žalovaných splnění povinností dohodnutých ve smlouvě o převodu nemovitostí, a to plnění v podobě jiných restitučních nároků v ceně, která odpovídá vydávaným pozemkům. V případě, že by žalovaní dodatečně svoji povinnost nesplnili, má žalobkyně právo od smlouvy odstoupit podle §517 odst. 1 obč. zák., případně jí vzniká právo na náhradní plnění (náhradu škody) v penězích. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by od smlouvy o převodu pozemků odstoupila anebo že by tato smlouva zanikla z jiných důvodů. Názor žalobkyně o absolutní neplatnosti uzavřené převodní smlouvy v důsledku trestné činnosti S. B. a následné neexistence pohledávky (restitučních nároků) na straně žalovaných při uzavření smlouvy, není proto správný.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že žalovaný 1) (který nabyl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle zákona o půdě od manželů P.) neměl s výše popsaným podvodem nic společného, takže na jeho nákup restitučního nároku podle zákona o půdě je třeba pohlížet jako na poctivé jednání v dobré víře. Pokud byla následně uzavřena smlouva o převodu předmětných pozemků, jednali žalovaní opět v dobré víře a mohli důvodně očekávat, že tato smlouva bude splněna a vlastnické právo k převáděným pozemkům bude na žalované řádně převedeno. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že „na smlouvu ze dne 6. 2. 2004 č. 10PR04/39, kterou byly na žalované převedeny pozemky a v katastrálním území O. u Č. L., je třeba nahlížet jako na platnou smlouvu o převodu pozemků ve smyslu §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., která je řádným právním titulem, na jehož základě bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům převedeno na žalované. Žalovaní podmínky pro převod pozemků řádně splnili, a nelze jim tedy vlastnické právo upřít.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva žalovanými k předmětným pozemkům na základě pouhé dobré víry, přičemž při řešení této právní otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na stěžejní judikaturu řešící problematiku „nemo plus iuris“).
7. Dovolatelka má za to, že oba soudy daný případ nesprávně právně posoudily, neboť nevzaly v úvahu, „že se nejedná prvotně o převod nemovitostí, ale o převod práva (restitučního nároku – pohledávky), když tento prvotní neuskutečněný podvodný převod měl za následek řetězení převodů restitučních nároků několika smlouvami až na žalované, kteří teprve se státem uzavřeli převodní smlouvu k předmětným pozemkům. Nelze se zde proto dle názoru dovolatelky odvolávat např. na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 4684/12, kde se ochrana má poskytnout osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence.“ Dále dovolatelka argumentuje s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31Cdo 1328/2007, „kterým bylo vysvětleno, že ke změně v osobě věřitele může dojít pouze na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky. Zde v posuzovaném případě je prvotní postupní smlouva týkající se restitučních nároků neplatná, resp. neexistuje, ke změně v osobě oprávněné z restitučního nároku proto dle názoru dovolatelky dojít nemohlo s důsledky pro platnost dalších následně uzavíraných postupních smluv.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
9. Jak plyne z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadené rozsudku, odvolací soud převážnou část právního posouzení věci věnoval promítnutí principu dobré víry při posuzování ochrany dobrověrného nabytí vlastnického práva s ohledem na jím vyloženou rekapitulaci jedinečných skutkových okolností daného případu. Nelze však současně pominout, že se odvolací soud (implicite, neboť takový právní závěr jako nesprávný v odůvodnění svého rozhodnutí nevytěsnil) ztotožnil s (primárním) právním názorem soudu prvního stupně, tj. zjednodušeně vyjádřeno z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, že jestliže žalobkyně od převodní smlouvy uzavřené s žalovanými neodstoupila, pak k jejímu zrušení ani dojít (byly-li by jinak naplněny k tomu podmínky) nemohlo, přičemž z důvodu trestně právního jednání S. B. nelze bez dalšího dovodit absolutní neplatnost převodní smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem a žalovanými.
10. V situaci popsané ad 9 tedy nepřicházela v úvahu aplikace §49a, který stanoví, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečností, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
11. Nutno zdůraznit, že stěžejní právní úvaha, kterou soud prvního stupně promítl do svého (závěrečného) právního posouzení věci a s nímž se (byť implicitně) ztotožnil i odvolací soud, jakkoliv se v odůvodnění svého rozsudku věnoval principu dobré víry při nabývání nemovitého majetku, tedy vychází ze závěru, že převodní smlouva uzavřená mezi Pozemkovým fondem a žalovanými, a jejímž předmětem byl převod žalobou dotčených pozemků do vlastnictví žalovaných, není (absolutně) neplatná.
12. Tento závěr přitom nijak nekoliduje judikatuře dovolacího soudu, který opakovaně v poměrech předchozí právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) ve svých rozhodnutích vyložil, že dokonce ani podvodné jednání jedné ze smluvních stran takovou převodní smlouvu nečiní absolutně neplatnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
13. Nemohla-li být tedy za předchozího právního režimu, k němuž se vztahuje i nyní posuzovaný majetkový transfer, postižena absolutní neplatností převodní smlouva i v případě, že jedna ze smluvních stran se v této souvislosti dopustila trestně právního jednání (od takové smlouvy by bylo možné odstoupit – k tomu srov. §49a a §40a obč. zák.), pak je nasnadě, že tím spíše absolutní neplatností nemůže být postižena převodní smlouva, jestliže k jejímu převodu došlo v důsledku po sobě jdoucích cesí restitučních pohledávek, ačkoliv první cese byla postižena absolutní neplatností, a převodce – pokud by disponoval informací, že po právu k platnému postoupení restitučních nároků nedošlo – by k uzavření takové smlouvy nepřistoupil (přistoupit nemohl), to vše za skutkové situace, kdy nabyvatel vlastnického práva podle převodní smlouvy neuvedl převodce v omyl, neboť (alespoň podle skutkových zjištění soudu prvního stupně) sám byl přesvědčen, že po právu na něj byly postoupeny předmětné restituční nároky, v jejichž důsledku podle zákona o půdě je legitimován k uzavření takovéto převodní smlouvy.
14. Je zjevné, že Pozemkový fond uzavíral předmětnou smlouvu v omylu, neboť měl nesprávně za to, že převádí pozemky na osoby, na které po právu byly postoupeny restituční nároky podle zákona o půdě, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Popsané okolnosti případu ovšem nedávají právní základ k úvaze, že by předmětná převodní smlouva měla být z tohoto důvodu postižena absolutní neplatností.
15. Zvolil-li tedy žalující stát takový způsob ochrany, že se domáhal soudní deklarace svého vlastnictví na základě nesprávné úvahy, že předmětná převodní smlouva je absolutně neplatná, pak pokud tomuto názoru odvolací soud nepřisvědčil, nelze v jeho rozhodnutí spatřovat žádnou kolizi s judikaturou dovolacího soudu, byť se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku věnoval konsekvencím spojeným s principem dobré víry při nabývání majetku, a explicitně nerozvinul stěžejní úvahu soudu prvního stupně, proč za daných okolností nelze učinit závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy.
16. Jakkoliv tedy rozhodnutí odvolacího soudu ne zcela blíže rozvádí základní východisko soudu prvního stupně o platnosti převodní smlouvy, a problematiku ne zcela přiléhavě zavádí směrem k poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, ve výsledku (s přihlédnutím k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) se nijak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce řešení problematiky důsledků při (ne)odstoupení od převodní smlouvy uzavřené (např. při jejím uzavření v omylu ve smyslu §49a ve vztahu k §40a obč. zák.).
17. Jinými slovy řečeno, vydat kasační rozhodnutí jen z toho důvodu, aby odvolací soud z pohledu výsledku správně rozsouzenou věc v novém rozhodnutí pečlivěji odůvodnil [např. tak, že od smlouvy by bylo možné jedině odstoupit, pakliže by byly naplněny podmínky pro aplikaci §49a a §40a obč. zák., tedy bylo-li by prokázáno, že nabyvatelé takový podstatný omyl (úmyslně) vyvolaly nebo o něm musely vědět, což však v řízení prokázáno nebylo, respektive i kdyby takové okolnosti prokázány byly, pak by přesto takový právní důsledek nemohl nastat, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převodce od předmětné smlouvy odstoupil], by bylo projevem hrubého formalismu a zcela zbytečným prodlužováním sporu, v jehož důsledku by došlo též k dalšímu navýšení stávajících nákladů řízení účastníků.
18. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Závěrem se poznamenává, že dovolání v této věci došlo Nejvyššímu soudu s procesním spisem dne 25. ledna 2016, přičemž rozhodujícímu senátu 30 Cdo byla tato dovolací věc přidělena s ohledem na Rozvrh práce Nejvyššího soudu až dne 29. ledna 2018. Rozhodující senát 30 Cdo pak z výše uvedeného důvodu tuto dovolací věc rozhodl přednostně.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu