ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3254.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3254/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice-M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 91/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 16. ledna 2007, č.j. 1 Co 322/2006-83, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2006, č.j. 32 C 91/2005-67, výrokem I. určil, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen \"lustrační zákon\"). Výrokem II. stanovil žalované povinnost zdržet se v případném písemném dotisku a do 30 dnů vypustit ze svých veřejně přístupných elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem. Při svém rozhodování podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vzal v úvahu skutečnost, že žalobce byl evidován ve svazcích bývalé S. b. (dále jen „StB“) pod registračním číslem, přičemž příslušný svazek již není k dispozici (byl zničen). Skutečnost této evidence vyplývá z registračního protokolu, podle kterého je žalobce od 22. července 1986 veden v kategorii „PB“ (držitel propůjčeného bytu, konkrétně bytu náležejícího tehdejšímu JZD se sídlem v R., jehož byl žalobce předsedou), když před tím byl veden jako kandidát tajné spolupráce. Žalovanou bylo žalobci vystaveno tzv. pozitivní lustrační osvědčení (ze dne 30. 8. 2004, č.j. BO-5661/1-PL-2004). Na základě provedeného dokazování (výslechy svědků a listinami) soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce zavázal ke spolupráci (s bývalou StB) jako držitel propůjčeného bytu, a že by s ním byla uzavřena příslušná dohoda ve smysl platné směrnice ministra vnitra.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č.j. 1 Co 322/2006-83, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Podstatou daného sporu bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé StB jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona je oprávněná, což je předpokladem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Přitom za neoprávněnou evidenci je nutno považovat takovou evidenci, která byla v rozporu s tehdy platnými resortními předpisy – v daném případě se Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3) vydané rozkazem ministra vnitra ze dne 25. ledna 1978,
č. 3. Odvolací soud pak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce zavázal ke spolupráci s StB jako držitel propůjčeného bytu. Žalobce proto byl takto v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně. Žalovaná tak ve smyslu §13 o.z. neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. o.z.; žalobce se proto důvodně domáhal ochrany osobnosti, jak požadavkem určení neoprávněnosti evidence, tak i uplatněním zdržovacího nároku.
Nad rámec tohoto závěru se odvolací soud dále poměrně podrobně zabýval tím, zda zmíněný byt splňoval příslušné charakteristiky, které by žalobce ve vztahu k němu mohly kvalifikovat jako „držitele propůjčeného bytu“, a to s negativním závěrem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 1. března 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná telefaxem dne
30. dubna 2007 včasné dovolání, které poté ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. předložila soudu v originálu dne 2. května 2007. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje též na to, že (na rozdíl od závěrů soudů obou stupňů) provedené důkazy ve svém souhrnu dostatečně prokázaly, že žalobce je evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona oprávněně. Fakticky tak uplatňuje též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Je přesvědčena, že dokazování jasně ozřejmilo existenci dohody o propůjčení bytu mezi Státní bezpečností a žalobcem a žalobce je tak evidován oprávněně. Soudy podle ní vyhodnotily provedené důkazy nesprávně a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem bytu, tedy osobou, které ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů svědčil právní důvod, na jehož základě byla oprávněna byt užívat. Z žádného ustanovení Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky nevyplývá, že by držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem bytu, tedy osobou, které ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů svědčil právní důvod, na jehož základě byla oprávněna byt užívat. Článek 118 Směrnice sice uvádí, že propůjčený byt je vhodný objekt, byt či jeho část v držení oprávněného uživatele, nestanovuje však, že tímto oprávněným uživatelem musí být právě osoba, která je za účelem propůjčení bytu jako tajný spolupracovník získána. Tato formulace umožňovala, že o propůjčení objektů, bytů a jejich částí rozhodovaly nebo je umožňovaly užívat osoby, které měly s objektem, bytem či jiným prostorem právo nakládat a rozhodovat o jeho využití. Tyto osoby byly obvykle buď statutárními zástupci organizace, která měla právní důvod k užívání bytu, nebo v organizaci pracovaly na takové pozici, která jim dávala možnost o využití bytu rozhodnout. Žalovaná se domnívá, že i takové osoby byly oprávněně evidované jako tajní spolupracovníci v kategorii „držitel propůjčeného bytu“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, a že jsou splněny podmínky obsažené v ustanoveních §241 a §241a odst. 1 o.s.ř., zabýval se otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Pokud tedy žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nebylo možno k němu v posuzované věci přihlížet. V případě výtky, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, je nutno připomenout, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout. Tak je tomu proto i v souzené věci.
Pokud se žalobce domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z toho, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech S. b. jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník S. b. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění skutečnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé S. b., ale ověření toho, zda jde o evidenci oprávněnou v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp.zn. 25 Cdo 43/2001).
V souzené věci tak byla podstatou sporu otázka, zda se žalobce kvalifikovaně zavázal ke spolupráci s StB jako držitel propůjčeného bytu či nikoliv. Bylo již uvedeno, že odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že existence případného závazku žalobce ke spolupráci s StB (včetně toho, že by s ním bývala byla uzavřena příslušná dohoda ve smyslu platné směrnice ministra vnitra) nebyla v řízení prokázána s logickým následkem posouzení evidence žalobce jako osoby uvedené
v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona jako neoprávněné a zasahující tak do jeho práva na ochranu osobnosti.
Dovolání žalované neuvádí takové skutečnosti, které by byly způsobilé závěry soudů v tomto smyslu zpochybnit. Otázka, zda držitel propůjčeného bytu musel být oprávněným uživatelem takového bytu ve smyslu tehdy platných obecně závazných právních předpisů, pro posouzení dané věci - za situace neprokázání příslušného závazku žalobce ke spolupráci - nebyla významná; odvolací soud se jí zabýval
nad rámec sporu, a tedy v tomto případě nadbytečně.
Nejsou proto naplněny předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající po právní stránce ve věci samé zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu
(§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu