ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.326.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 326/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 287/18, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , identifikační číslo osoby 000 25 593, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm č. 1800/9, o zaplacení částky 1 901 959 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 409/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 13 Co 242/2012-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 23 C 409/2008, o zamítnutí žaloby, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 901 959 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Škoda mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s podle žalobce nezákonným provedením vkladu vlastnického práva J. P., k nemovitosti č. p. v P., na pozemkové parcele č. 2119 s parcelou č. 2120/1, díl 1 a díl 2, zapsané na LV 693 pro město P. a katastrální území B.. Vklad do katastru nemovitostí byl proveden na návrh ze dne 24. 5. 1991, a to na základě darovací smlouvy uzavřené dne 14. 2. 1990 mezi F. P., a J.P., a dodatku k této darovací smlouvě ze dne 10. 4. 1991, jímž bylo přijato bezplatné darování opatrovnicí tehdy nezletilé J. P., ustanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. P 50/1991. Uzavření darovací smlouvy za nezletilou bylo schváleno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 1990, sp. zn. 14 Nc 2432/1988, a přijetí bezplatného darování za nezletilou bylo schváleno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 1991, sp. zn. P 50/1991. Darující F. P. zemřel dne 28. 4. 1990. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 28 C 56/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 23 Co 158/2006-185, bylo určeno, že ke dni své smrti byl F. P. vlastníkem shora identifikovaných nemovitostí.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1 901 959 Kč jako ušlého nájemného za ideální ¼ shora specifikované nemovitosti, když v důsledku nezákonného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byl zbaven možnosti nakládat s touto ideální ¼ nemovitosti. Pokud by tento nezákonný vklad nebyl proveden, nemovitost by byla součástí pozůstalosti po zemřelém F. P., jehož dědici jsou žalobce M. M., manželka J. P., dcera J. P. a dcera A. P..
Soud prvního stupně předně uvedl, že pokud jde o nárok na ušlý zisk z nájemného za období od 1. 7. 1993 do 18. 9. 2005, je promlčen, neboť ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“) stanoví, že právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí lhůta ode dne doručení zrušujícího rozhodnutí. Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy bylo poškozenému doručeno či oznámeno nezákonné rozhodnutí. Subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději podáním určovací žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31. 3. 1996 a uběhla dne 31. 3. 1999. Protože však žalobce uplatnil nárok ve výši 10 000 Kč za každý měsíc zvlášť, právo není promlčeno pro období od 19. 9. 2005 do dne podání žaloby. Pokud jde o tu část nároku, která není promlčena, soud byl tohoto názoru, že v souladu s ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze náhradu škody přiznat, když zde není pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, které by bylo pro nezákonnost zrušeno.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 13 Co 242/2012-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok za období od 1. 7. 1993 do 18. 9. 2005 jako promlčený a taktéž uvedl, že aby byly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody, bylo by nezbytné, aby pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno. Nadto uvedl, že nejde ani o situaci popsanou v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, spočívající v tom, že by soudy přehlížely ve spise založené důkazy nasvědčující naplnění odpovědnosti státu v materiálním smyslu nebo interpretovaly ustanovení způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje. Odvolací soud dále uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být vůči státu uplatněn až tehdy, jestliže žadatel nemůže účinně dosáhnout uspokojení svého nároku na bezdůvodné obohacení vůči tomu, kdo je získal a je povinen jej vydat. V souzené věci tedy je na místě, aby žalobce nejprve požadoval vydání bezdůvodného obohacení, jež představují výnosy z pronájmu předmětné nemovitosti, po J. P. starší a J. P. mladší, neboť nemovitost pronajímala a výnosy z pronájmu měla nejdříve matka dříve nezletilé obdarované a následně samotná obdarovaná J. P. mladší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž dovolací důvod shledává dovolatel v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že soudy nesprávně vyřešily jak otázku posouzení promlčení nároku podle ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., tak i otázku posouzení existence nároku. Dovolatel uvedl, že promlčecí lhůta nezačala nikdy běžet, když mu nikdy nebyla doručena darovací smlouva s vyznačenou doložkou. Nejdříve by však podle něj mohla promlčecí lhůta začít běžet ode dne 22. 11. 2006, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o určovací žalobě. Pokud jde o otázku existence nároku, dovolatel se domnívá, že přístup soudů je příliš formalistický, a že nelze vyžadovat zrušení nezákonného rozhodnutí v případech, kdy právní řád jejich zrušení neumožňuje. Dovolatel má za to, že takový postup soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci oběma soudy a zdůraznila, že katastrální úřad postupoval v souladu s tehdejšími předpisy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, in www.usoud.cz ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud tedy dovolatel ve svém dovolání napadá toliko pouze právní posouzení otázky otázku promlčení nároku a otázky posouzení nároku, avšak nenapadá právní závěr odvolacího soudu o tom, že se dovolatel měl nejprve domáhat vydání bezdůvodného obohacení po osobách zapsaných v katastru nemovitostí, nenapadá tak všechny závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a dovolání proto nemůže být přípustné. Ani přezkoumání dvou napadených důvodů, pro něž byla žaloba zamítnuta, se totiž v poměrech dovolatele nemůže nijak projevit, nezpochybňuje-li třetí z důvodů, který obstojí i samostatně.
Při úvaze, zda je proti napadenému dovolání přípustné, je proto třeba uzavřít, že jej nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s přihlédnutím k odst. 3 téhož ustanovení. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o. s. ř.) nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout [§243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu