ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3300.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3300/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Těšnově 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 69/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 20 Co 214/2013-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 20 Co 214/2013-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200.000,- Kč s přísl., kterou žalobce požadoval z titulu nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001 od 18. 9. 2000 do 27. 12. 2010.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci již bylo za nepřiměřenou délku řízení poskytnuto zadostiučinění formou zastavení trestního řízení podle §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu na podkladě čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že zadostiučinění, kterého se tímto způsobem žalobci dostalo v trestním řízení, má přednost před finanční či jinou kompenzací v řízení občanskoprávním o náhradu nemajetkové újmy, a toto zadostiučinění je zároveň nutno označit za odpovídající vzniklé nemajetkové újmě žalobce. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky, a s tímto způsobem ukončení se žalobce spokojil, proto nelze přihlédnout k tvrzení žalobce, že byl stíhán nespravedlivě. Po dobu trestního stíhání nebyl žalobce omezen na osobní svobodě ani nebyl jinak významně omezen v běžném způsobu života, obsah své nemajetkové újmy vymezil jen v obecné rovině, v neprospěch míry úzkosti a frustrace naopak svědčí okolnost, že žalobce měl s trestním řízení předchozí zkušenost. Dostatečnou kompenzací za nepřiměřenou délku řízení je proto v případě žalobce samotné zastavení trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním podle obsahu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to v aplikaci prvé věty ustanovení §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. Dovolací důvod vymezil dovolatel tak, že „odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání formou tvrzení, že poškozený se musí spokojit s tím, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, není odškodněním za újmu. Odškodněním je omluva, či omluva a peněžité plnění.“ Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Jádrem podaného dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zák. č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Dovolatelem vymezená právní otázka tedy již byla v judikatuře i Stanovisku Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud neshledal důvod se od přijatého závěru v souzené věci odchýlit. Dovolací soud rovněž neshledal, že by v posuzované věci byl naplněn jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto plně v souladu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud se zabýval otázkou, zda zastavení trestního stíhání představuje pro poškozeného vzhledem okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy zadostiučinění dostačující.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu