ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3375.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3375/2016-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. V. , advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 147 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 385/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 16 Co 136/2016-98, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 17 C 385/2014-80, vyslovil svou místní nepříslušnost podle §105 odst. 1 o. s. ř. (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II).
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky s odůvodněním, že dne 3. 10. 2007 podala na Krajský úřad Středočeského kraje žádost o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor porodní asistentky. O její žádosti opakovaně rozhodovaly jak orgány správní, tak Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, který dne 4. 12. 2012 její žalobu zamítl. Žalobkyně tak požadovala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která jí vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem příslušných orgánů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není vázán označením organizační složky státu vymezené žalobkyní a je povinen příslušnou organizační složku určit na základě skutkových tvrzení, jimiž je nárok vymezen. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012. Jelikož předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského soudu v Praze, je zřejmé, že vypořádání tohoto nároku spadá do kompetence více úřadů, když na vzniku újmy žalobkyně se mělo podílet více organizačních složek státu, a to konkrétně Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zdravotnictví, proto organizační složkou příslušnou jednat za stát dle §21a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §21 odst. 5 větou druhou o. s. ř. a §6 odst. 3 OdpŠk je Ministerstvo financí.
Závěr, že ohledně jednoho nároku může za stát vystupovat pouze jedna organizační složka státu, je rovněž prosazen v judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012. Ze závěrů uvedených v tomto rozsudku vyšel Nejvyšší soud nejnověji v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Soud prvního stupně uzavřel, že v této věci za žalovanou vystupuje Ministerstvo financí, proto není místně příslušným, ale místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí své sídlo, a proto rozhodl o postoupení věci tomuto soudu, když zároveň příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 není založena ani podle §87 či §88 o. s. ř.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Jelikož se v posuzovaném případě jedná o jeden nárok žalobkyně, a to zadostiučinění za újmu z nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení ohledně žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor porodní asistentky, nelze postupovat podle ustanovení §6 odst. 1 OdpŠk, které sice nevylučuje, aby za stát jednalo více organizačních složek, avšak jen v případě různých nároků, což není případ žalobkyně. Ostatně také podle závěrů ustálené judikatury za stát může před soudem jednat v téže věci jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise soudní rozhode 6/2005, pod č. 72).
Dále odvolací soud uvedl, že dosazení Ministerstva financí, jako organizační složky státu jednající za stát v tomto případě, nelze chápat jako rozpor s §45 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a že nelze hovořit o tom, že by žalované České republice bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, když zákon stanoví pravidla určující příslušnou organizační složku jednající za stát a v daném případě touto organizační složkou je podle §6 odst. 3 OdpŠk právě Ministerstvo financí.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se jedná o situaci, kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, k ustanovení §6 odst. 3 OdpŠk odporuje a přetváří význam §6 odst. 2 písm. b) a §6 odst. 3 OdpŠk, opomíjí a v podstatě destruuje stávající princip obecné právní úpravy právního jednání státu a jeho vystupování před soudy, opomíjí pravidla financování organizačních složek státu. Nadto se dovolatelka domnívá, že judikáty, na které odvolací soud odkazuje, netvoří ustálenou judikaturu. Následně dovolatelka předkládá obsáhlou argumentaci podporující výše uvedené námitky. Dovolatelka také napadá posouzení nároku žalobkyně jako jediného a dovozuje, že jde o dva samostatné nároky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výklad Ministerstva financí je absurdní a bránil by žadateli o odškodnění efektivně uplatnit nárok na odškodnění. V předmětné věci se jedná o jednu a tutéž věc. Je logičtější a efektivnější, aby ve věci jednal za stát pouze jeden orgán. Z pohledu žalobkyně je v podstatě irelevantní, který orgán to bude.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Obdobně dovolatelka přípustnost dovolání vymezila ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2017. Tamní dovolání bylo shledáno přípustným nikoliv z důvodu založeného na aplikaci §237 o. s. ř., ale z důvodu, že nebyla naplněna podmínka §243c odst. 2 o. s. ř. vyžadující k odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, souhlasu všech členů senátu. Nejvyšší soud se z toho důvodu dovoláním meritorně zabýval a vypořádal se rovněž s námitkami, jež dovolatelka uplatňuje také v tomto řízení. Ve vztahu k těmto námitkám dovolací soud odkazuje na výše citované rozhodnutí.
Jelikož dovolací soud ani v tomto řízení neshledal důvod se odchýlit od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a následně podpořených rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, přičemž v této věci již byla splněna také podmínka dle §243c odst. 2 o. s. ř., není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že v řízení nejde o jediný nárok. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 Nejvyšší soud k této otázce uvedl, že je třeba odlišit dvě situace – řízení, na která se vztahují záruky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a řízení, na která se uvedené záruky nevztahují.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) se vztahuje především na řízení soudní, nikoliv na řízení před správními orgány. Rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se nevztahuje na všechna správní řízení, ale pouze na ta, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) – 1) jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu, 3) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (t. j. soukromoprávní) povahy. U řízení, která uvedená kritéria nesplňují, se nelze dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a nelze na ně ani aplikovat Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť to se zabývá poskytnutím zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. U uvedených řízení připadá v úvahu pouze nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé (nikoliv věty třetí) OdpŠk, tedy průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014).
Nejvyšší soud se zabýval i újmou způsobenou délkou správních řízení, na která se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a která probíhala nejen před správními úřady, ale i před soudy. V důsledku takového řízení mohou vznikat různé samostatné nároky – jednotlivé nároky na zadostiučinění za nemajetkové újmy, jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony nebo vydat jednotlivá rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení před správními orgány (ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk); a dále nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení správního (dle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk). Skutková samostatnost nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
Odlišná situace však nastane v případech, kdy bude žalobou podle části páté o. s. ř., popř. ve správním soudnictví, napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhá. V takovém případě Úmluva garantuje účastníkům řízení právo na projednání věci v přiměřené době, a to v celém řízení, jak před správními orgány, tak před soudy. Je tedy na místě závěr, že se v takovém případě z pohledu práva na přiměřenou délku řízení jedná o řízení jediné, a jde tedy i o jediný nárok na zadostiučinění za jedinou nemajetkovou újmu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
Nyní posuzované řízení se týkalo žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor porodní asistentky. Správní řízení se tak týkalo profesní činnosti dovolatelky. Otázka, zda taková řízení podléhají čl. 6 odst. 1 Úmluvy, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a to s kladným závěrem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015). Z právě uvedeného vyplývá, že závěr o jednotném předmětu posuzovaného řízení odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu