ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.34.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 34/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci nezletilé A. T., zastoupené Okresním úřadem v K. jako opatrovníkem, dcery M. T., státního občana Italské republiky, zastoupeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Benešova č. 22, zastoupeného na základě plné moci advokátem, a H. T., zastoupené advokátem, o navrácení dítěte, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 11 Nc 295/2000, o dovolání matky nezletilé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 384/2001-163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6.listopadu 2001, č. j. 13 Co 284/2001 –163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozhodl rozsudkem ze dne 10. dubna 2001, č. j. 11 Nc 295/2000-116 tak, že se zamítá návrh otce, aby soud nařídil navrácení nezletilé A. T. otci. Současně zamítl návrh otce, aby bylo uloženo matce předat nezletilou otci do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec nezletilé toto řízení vyvolal na podkladě mezinárodní Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která byla ratifikována Českou republikou a vstoupila v platnost dne 1. března 1998, přičemž byla publikována ve Sbírce zákonů pod číslem 34/1998 Sb. Podle znění Úmluvy se soud zabýval pouze těmi skutečnostmi, které by jej opravňovaly buď nařídit navrácení dítěte, pokud bylo dítě přemístěno protiprávně podle čl. 3 Úmluvy, nebo návrh zamítnout, pokud by bylo zjištěno, že jsou splněny podmínky pro užití čl. 13 této Úmluvy. Soud prvního stupně zkoumal listiny, aby podle jeho tvrzení bylo možno usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu (aktuálnímu) pobytu v České republice. Soud prvního stupně připomněl, že mezi rodiči nezletilé nebylo v řízení sporu o tom, že již před vycestováním matky do České republiky měli neshody, které řešili prostřednictvím svých právních zástupců. Faktem též zůstalo, že předtím, než matka nezletilé odjela
s dcerou do České republiky dne 31. července 2000, rodina v podstatě formálně fungovala, účastníci společně hospodařili, matka nepracovala, a byla na otci i finančně závislá. Otec rodinu ekonomicky zabezpečoval, ale (matka s otcem) spolu příliš nekomunikovali. Matka s nezletilou odcestovala a otec se domníval, že (obě) jedou na krátké prázdniny do České republiky. Proto také otec po několika týdnech požadoval telefonicky na matce, aby se vrátila (do Itálie). Matka se však vrátit odmítla.
Soud prvního stupně toto chování matky posoudil s přihlédnutím k článku 3 písm. a) Úmluvy jako protiprávní, neboť bylo porušeno právo otce péče o dítě, které má s matkou společné. Před vycestováním do České republiky měla nezletilá obvyklé bydliště v místě bydliště otce, tj. v Itálii ve městě Bergamo. Nikdy se předtím v České republice na nynější adrese matky trvale nezdržovala, když rodina žila do 31. července 2000 společně v Itálii.
Protože matka s navrácením dítěte do místa obvyklého bydliště v Itálii nesouhlasila, bylo na ní, aby prokázala ve smyslu článku 13 písm. a) Úmluvy, že buď otec ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době jeho přemístění nebo souhlasil či později se smířil s jeho přemístěním, nebo podle článku 13 písm. b) zmiňované Úmluvy je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě, respektive je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soud prvního stupně dovodil, že otec rodinu do poslední chvíle před vycestováním ekonomicky zabezpečoval, a v mezích svých možností se po skončení svého zaměstnání společně s matkou o nezletilou staral. O dítě stále projevoval
a (i nadále) projevuje zájem. Z jeho postoje nevyplývá, že by souhlasil s přemístěním nezletilé do České republiky, ani že by se později s touto skutečností smířil.
Okresní soud v Klatovech však hodnotil jako odlišnou situaci, pokud se týče předpokladů článku 13 písm. b) Úmluvy. Konstatoval, že matka nezletilé navštívila
v souvislosti s rozvodovým řízením v Itálii odborníka na dětskou psychiatrii a předložila o tom k důkazu soudu lékařskou zprávu, týkající se nezletilé z 26. listopadu 1999. Z této zprávy vyplývá, jakými problémy trpěla matka v soužití s otcem nezletilé a současně ze závěrů psychodiagnostického hodnocení nezletilé je zřejmé, že je matka schopna zajistit harmonický psychický vývoj nezletilé. Bude tak požadováno, aby (nezletilá) byla svěřena do výchovy matky již vzhledem k věku a silnému citovému poutu, které dceru váže na matku. Stejně tak je postava otce podstatná pro vyvážený vývoj dítěte, mělo by (proto) být zaručeno setkávání nezletilé s otcem. Matka též soudu předložila zprávu psycholožky PhDr. T. N., která koresponduje s již uvedenou zprávou.
Z této zprávy též vyplývá, že nezletilá je dobře adaptována na prostředí v Čechách. To potvrzuje i zpráva bývalého Okresního úřadu v K. ze dne 27. února 2001. Matka o nezletilou dobře pečuje, nezletilá je klidná a spokojená, hovoří dobře česky. Nezletilá je v pořádku i po zdravotní stránce. Přechod do nového prostředí pro nezletilou neznamenal žádné trauma.
Soud prvního stupně dál vycházel z vyjádření znalce PhDr. M. M.,
z něhož vyplynulo, že (případný) pobyt nezletilé u otce v Itálii bez přítomnosti matky by znamenal pro dítě nadlimitní náročnou a traumatizující situaci, která by mohla vážně narušit další psychický vývoj dítěte. Pro nezletilou je jednoznačně výchovně přijatelné prostředí, které je spojeno s matkou. Znalec nemohl posoudit, zda je toto prostředí
v České republice nebo v Itálii, stejně tak se nevyjádřil ke vztahům mezi otcem
a nezletilou. Ze závěrů dále vyplývá, že nezletilá vzhledem ke své věkové úrovni není schopna rozlišovat zeměpisné kvality, ale nejdůležitějším faktorem pro dítě je toho času matka, která je nezastupitelná.
Soud prvního stupně dále uvedl, že okolnosti vztahu mezi matkou a nezletilou jsou důležité za situace, kdy otec předložil jako důkaz návrh na zahájení řízení o rozvod manželství ze dne 6. září 2000 a zároveň předložil rozhodnutí Krajského soudu města Bergamo ze dne 13. listopadu 2000, jímž byla nezletilá svěřena do péče otce, který se má tak postarat o její výchovu, vzdělání a výživné, přičemž matce se povoluje návštěva dcery v bydlišti otce po předcházející domluvě. Sám otec v rámci uvedeného řízení se vyjádřil, že se o nezletilou po všech stránkách postará, matku sice nevylučuje z kontaktu s nezletilou, ale na výchově dítěte by se podílel on ve spolupráci se svými příbuznými.
Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrácení dítěte do místa bydliště otce v Itálii by je vystavilo duševní újmě, nebo je dostalo do nesnesitelné situace, neboť by se nezletilá musela vrátit buď do nefunkčního prostředí nebo do výchovy otce, když není pochyb o tom, že by rozsudek předložený otcem byl místními úřady vykonán. Za tohoto stavu by při vyloučení matky z výchovy nezletilé došlo
k narušení dalšího psychického vývoje dítěte, což by bylo pro dítě nadlimitně traumatizující. Matka je (přitom) v současné době pro dítě nezastupitelná. Proto soud
s odkazem na článek 13 písm. b) Úmluvy návrhu otce na vydání nezletilé nevyhověl.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Klatovech se odvolal otec nezletilé.
O tomto odvolání pak rozhodl Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne
6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 384/2001-163, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé otci s tím, že matka je povinna předat nezletilou do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku (současně zamítl návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
Odvolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé především uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu, který tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci, a z něj také odvolací soud vycházel. Takto poukázal na skutečnost, že nezletilá A. se narodila v Itálii a zde také se svými rodiči, jejichž manželství bylo uzavřeno dne 23. října 1993, od svého narození bydlela. Dne 31. července 2000 matka s nezletilou odcestovala se souhlasem otce na krátkodobý pobyt k rodičům do České republiky. Z důvodů prohlubující se manželské krize však posléze návrat do Itálie odmítla.
Krajský soud dále vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, pokud dospěl na základě takto zjištěného skutkového stavu k názoru, že toto chování matky bylo z hlediska článku 3 Úmluvy protiprávní, protože (takto) porušila právo otce péče
o dítě. Naproti tomu se však již odvolací soud neztotožnil se závěry okresního soudu, že matka nezletilé prokázala existenci důvodů uvedených v ustanovení článku 13 písm. b) Úmluvy, pro něž nevznikla povinnost nařídit bezodkladné navrácení dítěte. Odvolací soud připomněl, že v řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že jejich manželství již delší dobu před vycestováním matky nebylo v pořádku, a že každý z nich se snažil tento nepříznivý stav určitým způsobem řešit. Rozhodla-li se následně matka nezletilé manželskou krizi vyřešit trvalým návratem do České republiky a tedy opuštěním jejich společného bydliště v Itálii, pak lze připustit, že její chování nevybočovalo z běžných zvyklostí, neboť takto reaguje v takové situaci řada žen. (Avšak) z pohledu práva otce, kdy se společně s matkou podílel (byť - s ohledem na jeho pracovní vytížení - v menší míře) na výchově nezletilé, a který je ve výkonu rodičovské zodpovědnosti rovnoprávným rodičem vedle matky, není možno podle odvolacího soudu tento stav z právního hlediska tolerovat.
Odvolací soud zdůraznil, že sám nezpochybňuje závěry psychologů, že vztahy mezi nezletilou a její matkou jsou velmi těsné, založené na hlubokém citovém vztahu, avšak současně je třeba přihlédnout zejména k závěru PhDr. Mi. M., že návrat nezletilé do Itálie k otci by byl pro ni traumatizující a mohl by narušit její další psychický vývoj, to však za předpokladu, že by mělo dojít k navrácení nezletilé, aniž by se tam s ní vrátila její matka. V žádném případě tyto negativní důsledky související
s návratem nezletilé do Itálie nejsou spojovány s osobou otce. Sama matka tvrdila, že dcera nemá k otci negativní vztah. S přihlédnutím k účelu Úmluvy odvolací soud konečně dovodil, že popsaný pro dítě traumatizující stav byl vytvořen matkou, která opustila Itálii před právním dořešením vztahů vyplývajících z manželství s otcem nezletilé. Pokud by se dítě dlouhodobě nezdržovalo mimo své obvyklé bydliště, nedocházelo by k traumatizaci návratem. Podle názoru krajského soudu bude především na matce, jaký postup v zájmu nezletilé ve věci jejího navrácení otci zvolí, aby jí návrat co nejvíce usnadnila. Současně poukázal na článek 19 Úmluvy s tím, že rozhodnutí
o návratu dítěte vydané podle této Úmluvy se nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. ledna 2002, přičemž matce byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala matka nezletilé dne
15. února 2002 včasné dovolání. Dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., avšak z obsahu, resp. formulací dovolání se podává též uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Dovolání vychází z přípustnosti podaného dovolání podle ustanovení §237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka mimo jiné kriticky poukazuje na to, že podle jejího názoru odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy, a to zejména tím, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány či vyšly za řízení najevo, přičemž
v některých případech lze shledat v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska jejich důležitosti, závažnosti a pravdivosti logický rozpor.
Dovolatelka připomněla, že odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že chování matky bylo ve smyslu čl. 3 Úmluvy protiprávní, přestože se z její strany jednalo o přirozenou reakci na nastalou krizi manželství. Matka se rozhodla tuto krizi vyřešit opuštěním společného bydliště v Itálii a trvalým návratem do České republiky, čímž její chování nevybočovalo z běžných zvyklostí. Dovolatelka soudu předložila znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, zatímco otec pouze tvrdil, že tyto posudky jsou nepravdivé,
a že nesouvisí s projednávanou věcí, avšak ničím jejich závěry nevyvrátil. Odvolací soud (sice) nezpochybňoval závěry těchto znalců, nicméně se jimi příliš nezabýval, protože dovodil, že zejména závěr PhDr. M. je založen na předpokladu, že by mělo dojít k navrácení nezletilé bez její matky. Úmluva však jasně mluví o navrácení dítěte, avšak o druhém rodiči se nijak nezmiňuje. Čl. 13 Úmluvy stanoví předpoklady, kdy soudní orgán není povinen nařídit navrácení dítěte, kdy jeho písm. b) dopadá na případy, kdy je vážné nebezpečí, že návrat dítěte by je vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Soud měl tento předpoklad posuzovat pro případ, kdy by došlo k navrácení nezletilé, ať s dovolatelkou nebo bez ní.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka pak v následném podání uvedla, že rozhodnutím italských soudů byla nezletilá svěřena do její výchovy a péče, takže vyslovila předpoklad, že podané dovolání patrně může být později vzato zpět. To se však do současné doby zatím nestalo.
K uvedenému dovolání se otec nezletilé, ani její opatrovník nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání matky nezletilé bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o. s. ř. Dovolává se pak přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Dovolací soud jen doplňuje, že odvolací soud v poučení obsaženém v jeho rozsudku nesprávně uvedl, že proti tomuto jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Zde tak zřejmě přehlédl, že v daném případě se nejednalo o věc upravenou zákonem
o rodině, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale podstata věci naopak vycházela z právní úpravy podávané zmiňovanou Úmluvou.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka mimo jiné fakticky uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento předpoklad je podle názoru dovolacího soudu dán v tomto případě.
Podle čl. 3 zmiňované Úmluvy přemístění nebo zadržení se považuje za protiprávní, jestliže a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu,
v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby nedošlo k přemístění či zadržení.
Z dosud vyloženého vyplývá, že ač odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje na znění citované Úmluvy, přesto ji důsledně v rámci posouzení věci neaplikuje. Bylo již uvedeno, že odvolací soud sám měl jinak za prokázáno, že manželství rodičů nezletilé již delší dobu před vycestováním matky nebylo v pořádku, a že každý z nich se snažil tento nepříznivý stav určitým způsobem řešit. Matka nezletilé se (proto) následně rozhodla manželskou krizi vyřešit trvalým návratem do České republiky a tedy opuštěním jejich společného bydliště v Itálii. Sám odvolací soud připustil, že toto její chování nevybočovalo z běžných zvyklostí, když takto reaguje v takové situaci řada žen. Odvolací soud též zdůraznil, že sám nezpochybňuje závěry psychologů, že vztahy mezi nezletilou a její matkou jsou velmi těsné, založené na hlubokém citovém vztahu, přičemž podle závěru PhDr. M. M. by návrat nezletilé do Itálie k otci byl pro ni traumatizující a mohl by narušit její další psychický vývoj, to však za předpokladu, že by mělo dojít k navrácení nezletilé, aniž by se tam s ní vrátila její matka.
Ač - jak již bylo uvedeno - podle čl. 13 písm. b) Úmluvy není soudní orgán nebo správní orgán povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže se prokáže, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, odvolací soud fakticky zcela pominul jím jinak zmíněná skutková zjištění, a v rozporu s uvedenou právní úpravou se naopak zabýval okolnostmi, které
z hlediska právě uvedeného ustanovení Úmluvy nejsou právně významné, a na nich pak své rozhodnutí založil. Jde především o jeho závěr, že \"negativní důsledky související
s návratem nezletilé do Itálie nejsou spojovány s osobou otce, když sama matka tvrdila, že dcera nemá k otci negativní vztah. Popsaný pro dítě traumatizující stav byl vytvořen matkou, která opustila Itálii před právním dořešením vztahů vyplývajících z manželství s otcem nezletilé. Pokud by se dítě dlouhodobě nezdržovalo mimo své obvyklé bydliště, nedocházelo by k traumatizaci návratem\". Podle názoru krajského soudu \"by tak bylo především na matce, jaký postup v zájmu nezletilé ve věci jejího navrácení otci zvolí, aby jí návrat co nejvíce usnadnila\".
Je zřejmé, že v tomto případě odvolací soud nebral v úvahu, že ve skutečnosti sám dovodil na základě provedeného dokazování možnost nepříznivých (zejména psychických) následků u nezletilé v případě jejího návratu do místa jejího původního pobytu (čl. 13 písm. b/ Úmluvy) a místo toho fakticky zdůraznil, kdo podle jeho názoru má na této situaci vinu (i když jinak řešení, které při řešení manželské krize s otcem dítěte matka zvolila, soud ve skutečnosti hodnotil jako standardní postup). Ač v tomto případě dovolací soud nemá nikterak důvodu zpochybňovat kvalitu vztahu otce
k nezletilé a naopak, předpoklady obsažené v ustanovení čl. 13 písm. b) Úmluvy jsou vztaženy k výlučnému zájmu dítěte objektivně je vyvarovat fyzické nebo duševní újmě nebo jinak nesnesitelné situaci. Z této zásady však při svém rozhodování odvolací soud důsledně nevycházel.
Za daného stavu odvolací soud danou otázku, zda vydání nezletilé A. případně nebrání okolnosti předpokládané ustanovením §13 písm. b) Úmluvy, neposoudil zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2
o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu