ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.350.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 350/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 131/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 156/2005-79, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2005, č.j. 36 C 131/2004-56, výrokem I. uložil žalovanému zdržet se tvrzení o tom, že žalobce odcizil obci větší množství dřeva, určeného k pálení čarodějnic a že při tom najel na svědkyni R. K. traktorem. Výrokem II. žalovanému uložil do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady v deníku “M.” uveřejnění omluvy ve znění: “Omlouvám se J. P. za to, že jsem o něm v tomto deníku nepravdivě uvedl, že odcizil obci K. větší množství dřeva určeného
k pálení čarodějnic a že při tom najel na svědkyni R. K. traktorem.” Výrokem III. žalobu zamítl, pokud žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku (s výjimkou jeho výroku III.) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005 pod č.j.
1 Co 156/2005-79 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce najel na svědkyni R. K. traktorem, a aby zajistil na vlastní náklady v deníku “M.” uveřejnění omluvy ve znění: “Omlouvám se J. P. za to, že jsem o něm v tomto deníku nepravdivě uvedl, že odcizil obci K. větší množství dřeva, určeného k pálení čarodějnic, a že při tom najel na svědkyni R. K. traktorem.” Jinak v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Poté, co sám doplnil dokazování, dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce měl úmysl obci nějaké dřevo odcizit. Proto soud dovodil oprávněnost zdržovacího nároku žalobce ve vztahu k tomuto tvrzení jako prostředku obrany proti neoprávněnému zásahu žalovaného. Odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Neshledal však již předpoklady oprávněnosti požadavku na uveřejnění omluvy v tisku za toto tvrzení. Odvolací soud poukázal na to, že ve stylisticky humorně laděném článku, který se týkal této události, není jméno žalobce uvedeno. Pokud žalobce následně považoval za potřebné na předmětný článek reagovat, čímž se na veřejnosti identifikoval, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalovaného.
Odvolací soud též na základě doplněného dokazování dospěl k odlišnému skutkovému i právnímu závěru u tvrzení o „najetí žalobce na slečnu K.“. Výpovědí účastníků řízení a svědkyně R. K. bylo v odvolacím řízení prokázáno, že žalovaný se na místo incidentu dostavil po telefonické výzvě svědkyně, žalobce odmítl (již naložené) dřevo složit, nasedl na traktor a když chtěl odjet, svědkyně se před traktor postavila. Žalobce před ní nezastavil a před tím, než svědkyně uskočila, traktorem narazil do jejího kolena. V důsledku takto odlišně zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl prokázán (v této souvislosti) neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a tedy ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 o.z. I v této části proto rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 10. listopadu 2005, zatímco právní moci nabyl dne 15. listopadu téhož roku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6. ledna 2006 včasné dovolání směřující proti jeho výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Dovolání vychází z přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Napadenému rozsudku především výslovně (včetně odkazu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a současně se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Žalobce poukazuje zejména na skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování dospěl k odlišnému skutkovému i právnímu závěru na základě výpovědi účastníků řízení a zejména svědkyně R. K., která byla vyslechnuta v průběhu odvolacího řízení. Právě na základě této výpovědi odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci, než soud prvního stupně. Výslech této svědkyně byl navržen žalovaným až v průběhu druhého jednání soudu prvního stupně a soud v souladu s ustanovením §118b o.s.ř. její výslech, stejně jako výslech dalších navrhovaných svědků, nepřipustil, když žalovaný byl poučen o nutnosti navrhnout důkazy do konce prvního jednání ve věci. Protože odvolací soud pominul toto procesní rozhodnutí soudu prvního stupně, které vycházelo z uvedeného ustanovení, dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek (v dovoláním dotčené části) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Jeho přípustnost vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly, byť dovolatel ve svém dovolání naznačuje právě to, že těmito vadami bylo řízení poznamenáno.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel především výslovně uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel sám však ve svém dovolání neuvádí nic, co by správnost aplikace ustanovení §11, resp. §13 o.z. jakkoliv zpochybňovalo. Je proto třeba uzavřít, že
z hlediska obsahu podaného dovolání dovolací důvod ve smyslu zmíněného ustanovení naplněn není.
Pokud se týče žalobcem fakticky uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolání dovozuje nesprávný postup soudu v souvislosti s úpravou obsaženou
v ustanovení §118b (odst. 1) o.s.ř. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku (dále opět již jen “o.z.”) a v dalších
v tomto ustanovení vyjmenovaných věcech, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo, takže k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To však neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
Podle ustanovení §120 odst. 3 věta první o.s.ř. nejde-li o řízení uvedená
ve druhém odstavci téhož ustanovení (kdy je soudu ukládána povinnost provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, je-li to potřeba ke zjištění skutkového stavu), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Z obsahu spisu vyplývá, že při prvním jednání konaném v této věci u Krajského soudu v Praze dne 3. ledna 2005 soud přítomné účastníky poučil podle ustanovení
§118b o.s.ř. o nutnosti navrhnout důkazy do konce uvedeného jednání s tím, že jinak
k nim nebude přihlíženo. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem
ze dne 11. října 2005 byla při něm vyslechnuta svědkyně R. K., přičemž odvolací soud, jak vyplývá z napadeného rozsudku, tak učinil s odůvodněním, že jde
o důkaz, který nebyl do skončení prvního jednání navržen účastníky a jehož provedení je odůvodněno ustanovením §120 odst. 3 o.s.ř.
V řízení o ochranu osobnosti, v němž se uplatňuje princip koncentrace ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. lze tvrzení o rozhodných skutečnostech a důkazy
k jejich prokázání uvést nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo, ve vztahu k celému předmětu řízení. Účastník v tomto řízení musí do skončení prvního jednání beze zbytku splnit povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Koncentrace řízení se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, a z povahy věci také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést.
Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkaz, jehož pomocí lze skutkový stav věci zjistit jinak, než jak vyplývá
z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se
ve věci konalo.
Zásada koncentrace se projevuje v tom, že ke skutečnostem a důkazům, které
v rozporu se zákonem účastník uplatní později, nelze přihlížet. Jde o zákonný zákaz adresovaný soudu, nikoliv o prostor k uvážení soudce, který by se promítl do rozhodnutí o věci závěrem, zda účastník splnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní. To pak ovlivňuje i úvahu o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení důkazu, který nebyl účastníky navržen, ve smyslu ustanovení §120 o.s.ř.
Poučení účastníka o povinnosti označit důkazy ovšem musí mít současně zcela konkrétní obsah. Soud v rámci poučení účastníku sdělí, že k určité skutečnosti, kterou tvrdil, nenabídl důkaz, resp., že se nevyslovil k tomu, proč tak neučinil (obdobně srovnej JUDr. J. Bureš, JUDr. L. Drápal, JUDr. Z. Krčmář, JUDr. M. Mazanec - Komentář k občanskému soudnímu řádu, I. díl, 6. vydání, C.H.BECK 2003, str. 436 násl.).
Při dokazování ve sporném řízení soud přesto není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští (§120 odst. 3 o.s.ř.), aby
i v tomto řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Ve sporném řízení, které se vyznačuje především soukromoprávní povahou uplatňovaných nároků, nesmí toto právo soudu zasahovat do rovného postavení účastníka řízení. Soud tak svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu
a v průběhu dosavadního jednání (obdobně srovnej JUDr. J. Bureš, JUDr. L. Drápal, JUDr. Z. Krčmář, JUDr. M. Mazanec - Komentář k občanskému soudnímu řádu, I. díl, 6. vydání, C.H.BECK 2003, str. 449 násl.).
Odvolací soud v dané věci provedl důkaz výslechem svědkyně R. K. s odkazem na ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř. Pro tento postup se podklad nachází v obsahu samotného soudního spisu. Soud prvního stupně při prvním jednání provedl mimo jiné důkaz oznámením o přestupku ze dne 29. května 2002, v němž jako poškozená je označena právě R. K. s tím, že byla dne 29. dubna 2002 napadena žalobcem. Sám petit žaloby pak mimo jiné obsahuje požadavek, “aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce najel na svědkyni R. K. traktorem”. Je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud tuto svědkyni v odvolacím řízení vyslechl, neučinil tak v rozporu s uvedeným ustanovením, neboť je tak zřejmé, že potřeba provedení takového důkazu zcela zřetelně vyšla v řízení skutečně najevo.
Nadto z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. ledna 2005 vyplývá, že poučení o povinnosti účastníků navrhnout důkazy se omezilo pouze
na obecně formulovanou větu: “účastníci poučeni podle §118b (zřejmým nedopatřením uvedeno §18b) občanského soudního řádu” (dále opět jen “o.s.ř.”) “o nutnosti navrhnout důkazy do konce dnešního jednání, jinak k nim nebude přihlíženo”. Dovolací soud má zato, že takto formulovaná výzva postrádá požadovanou konkrétnost, o níž již byla zmínka výše.
Je proto třeba uzavřít, že nebylo shledáno, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo dovolatelem vytýkanou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5
ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení neměl dovolatel úspěch, zatímco žalovanému v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík v. r.
předseda senátu