ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3519.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3519/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně TST REAL s.r.o. , identifikační číslo osoby 27607470, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4/1586, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 67/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 21 Co 15/2015-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 157 531,50 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 304/2004.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2014, č. j. 12 C 67/2014-45, žalobě co do částky 63 000 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), žalobu co do částky 94 531,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 21 Co 15/2015-68, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) změnil tak, že žalobu i co do částky 63 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně (II) nebyl odvoláním napaden, a tak nabyl právní moci samostatně.
Odvolací soud věc po právní stránce posoudil tak, že sice došlo ke vzniku práva žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za majetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, avšak okolnost, že žalobkyně v posuzované věci postoupením dobrovolně nabyla problematickou pohledávku, o níž se dalo předpokládat, že bude obtížně vymahatelná, a následně ji dále prodala, objektivně snižuje význam předmětu řízení pro poškozenou, přičemž v daném případě postačuje samotné konstatování porušení práva, jehož se žalobkyni již dostalo ve stanovisku žalované ze dne 27. února 2014.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
K otázce stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně. Přitom platí, že bylo-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda při posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného je možno přihlédnout i k okolnosti, že poškozený nabyl pohledávku, jež byla předmětem původního řízení, postoupením, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu