ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3540.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3540/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce T. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. R., a 2) M. R., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. P., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2006, č. j. 20 Co 329/2006 - 191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2006, č. j.
20 Co 329/2006 - 191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „je vlastníkem nemovitostí: pozemku - stavební parcely č. 753, pozemku - pozemkové parcely č. 950/33 a domu č. p. 91 v J.
na pozemku - stavební parcele č. 753, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště N. pro katastrální území J. a obec J.“ Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v domnění, že dne 19. 2. 2003 k žádosti žalované podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem k zajištění půjčky či úvěru ve prospěch žalovaných, datovanou dnem 17. 2. 2003, podepsal kupní smlouvu, kterou nemovitosti prodal Ing. M. Š., jenž je následnou kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2003 převedl na žalované. Kupní smlouvu datovanou dnem 17. 2. 2003 pokládá za neplatnou, protože jeho vůle nesměřovala k vyvolání právních účinků spojených s prodejem nemovitostí, neměl žádný důvod nemovitosti prodávat, neboť pro jeho rodinu jsou jedinou možností bydlení, do počátku roku 2005 Ing. Š. ani neznal, kupní smlouvu neobdržel, nebyla mu zaplacena kupní cena, jejíž výše ani neodpovídala skutečné tržní ceně nemovitostí. Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne
24. 3. 2005, č. j. 6 C 70/2005 - 12, jímž žalobce vyzval, aby „upřesnil tvrzení o důvodu neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2003, a to v tom smyslu, zda důvodem neplatnosti je omyl, v čem konkrétně spočíval a kdo jej vyvolal a zda byl omyl vyvolán úmyslně“, žalobce přípisem ze dne 7. 4. 2005 sdělil, že „za tvrzený důvod neplatnosti kupní smlouvy podepsané dne 19. 2. 2003 spatřuje omyl“, „že byl utvrzen v tom, že podepisuje souhlas se zástavou jeho nemovitostí k zajištění půjčky či úvěru ve prospěch žalovaných“, a že s ním od počátku jednala jen žalovaná, která jej žádala o zajištění úvěru či půjčky peněz.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 6 C 70/2005 - 161, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 5. 9. 2002 byla mezi žalobcem jako zástavcem a Ing. M. Š. jako zástavním věřitelem uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobce k zajištění pohledávky zástavního věřitele vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi Ing. M. Š. a žalovanou ve výši 450.000,- Kč (s právními účinky vkladu ke dni 11. 9. 2002). Dne
19. 2. 2003 žalobce podepsal kupní smlouvu datovanou dnem 17. 2. 2003, kterou měl Ing. M. Š. prodat uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 450.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 19. 2. 2003. Dále soud prvního stupně zjistil, že podle potvrzení Ing. Š. ze dne 18. 2. 2003 adresovaného katastrálnímu úřadu byl poskytnutý úvěr žalovanou splacen. Kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2003 pak Ing. Š. prodal předmětné nemovitosti žalovaným
do společného jmění manželů za dohodnutou kupní cenu ve výši 1,000.000,- Kč, kterou se kupující zavázali uhradit z úvěru poskytnutého jim Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., na účet prodávajícího (právní účinky vkladu vznikly ke dni 20. 5. 2003); žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí,na kterých vázne smluvní zástavní právo Č., a. s., soudcovská zástavní práva a jsou postiženy výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí a exekucí. Dne 7. 4. 2003 uzavřeli žalovaní s Č.b., a. s., zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti k zajištění hypotečního úvěru ve výši 1,000.000,- Kč na základě smlouvy o úvěru mezi uvedenou bankou a žalovanými z téhož dne (právní účinky vkladu vznikly dnem 7. 4. 2003). Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaní dne 12. 2. 2004 vyhotovili návrh darovací smlouvy, na němž byly ověřeny jejich podpisy a v němž se uvádí, že předmětné nemovitosti darují žalobci. Okresní soud poté, co dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem podle ust. §80 písm. c) o. s. ř., dospěl po zhodnocení provedených důkazů (výslechy účastníků, svědků a dalších listinných důkazů) ke skutkovému závěru, že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, neboť nezamýšlel nemovitosti prodat (o tom se podle stavu zápisu v katastru nemovitostí dozvěděl až výrazně později), nýbrž se domníval, že podpisem smlouvy „poskytuje toliko jistotu“ za úvěr poskytnutý žalované, přičemž v tomto přesvědčení mohl být utvrzen i tím, že mu nebyla zaplacena kupní cena (i když se ve smlouvě uvádí, že byla uhrazena v hotovosti před podpisem této smlouvy). Předmětná kupní smlouva je proto pro nedostatek vážnosti vůle žalobce při jejím uzavření absolutně neplatná podle ust. „§37 odst. 1, §40a „a contrario“ obč. zák.“ a taktéž je neplatná i následující kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí ze dne 27. 3. 2003, neboť Ing. Š. jako osoba, která nebyla vlastníkem těchto nemovitostí, nemohla na žalované převést více práv, než sama měla. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí je nepřetržitě žalobce. Dále okresní soud vyslovil názor, že „na tomtéž skutkovém základě by bylo možno ke stejnému závěru o neplatnosti předmětné smlouvy dospět i cestou omylu (§49a, §40a obč. zák.)“, přičemž by se jednalo o neplatnost relativní, které by se musel žalobce dovolat vůči osobě, vůči níž úkon směřoval, což však neučinil. Podpůrně přichází v úvahu i neplatnost předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle §37 obč. zák. (správně zřejmě podle §39 obč. zák.), jak jsou lichevní smlouvy definovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. V daném případě ovšem okresní soud, maje předběžnou otázku platnosti předmětné kupní smlouvy vyřešenu prokázanou absencí vůle žalobce, „těmito cestami nešel“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
19. 9. 2006, č. j. 20 Co 329/2006 - 191, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlasí se skutkovými závěry okresního soudu tak, jak vyplynuly ze zhodnocení provedených důkazů, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Poukázal na žalobcova tvrzení v žalobě, že smlouvu opatřenou datem 17. 2. 2003 sice podepsal, že se však domníval, že uzavírá zástavní smlouvu, a proto je kupní smlouva neplatná, přičemž na výzvu soudu své tvrzení upřesnil tak, že důvodem neplatnosti je jeho omyl, když byl utvrzován v tom, že podepisuje souhlas se zástavou svých nemovitostí k zajištění půjčky či úvěru ve prospěch žalovaných, což vzal okresní soud za prokázané. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že v případě právního úkonu učiněného v omylu jde o neplatnost toliko relativní (ust. §40a a §49a obč. zák.), přičemž v dané věci by šlo ze strany žalobce o omyl podstatný, a to omyl v právním důvodu (error in negotio), když se mylně domníval, že dává do zástavy nemovitosti, ač podle obsahu smlouvy šlo o jejich prodej, bylo na žalobci, aby poté co zjistil, že vlastně podepsal smlouvu kupní, ač mínil smlouvu zástavní, se dovolal neplatnosti smlouvy vůči Ing. Š., což však neučinil. Odvolací soud nepřisvědčil názoru okresního soudu, že na tomtéž skutkovém základě lze dospět k závěru o neplatnosti smlouvy pro omyl a i pro nedostatek vážnosti vůle (§49a a §37 odst. 1 obč. zák.), neboť tyto neplatnosti jsou neslučitelné, každá z nich „vyžaduje“ jiný skutkový základ, což vyplývá ze skutečnosti, že zákon spojuje s omylem relativní neplatnost, zatímco s nedostatkem vážnosti vůle neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti a kterou nelze zhojit. O nedostatku vážnosti vůle je podle jeho názoru možno hovořit tam, kde účastník např. smlouvy kupní projevuje navenek vůli nemovitosti prodat (či je koupit), je si plně vědom právních následků, ke kterým by jinak smlouva směřovala, tyto účinky ale přivodit nechce (tedy nemíní smlouvu vážně) např. proto, že jde o žert, o hru, o divadelní představení, kdy smlouva slouží k vyučovacím účelům atd. Uzavřel, že došlo-li v posuzované věci při uzavírání smlouvy k omylu, nejde o nedostatek vážnosti vůle ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., a proto smlouva ze dne 17. 2. 2003 nemůže být absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobce nelze považovat za vlastníka předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že již v žalobě tvrdil, že právní úkon, kterým došlo k převodu vlastnictví k nemovitostem na Ing. Š., je neplatný, a že podle ustáleného výkladu k občanskému zákoníku není rozhodné, jak oprávněný subjekt sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, tj. zda jde o neplatnost absolutní či relativní, a soud není takovou kvalifikací ani vázán; oprávněný subjekt nemusí neplatnost právního úkonu dokonce ani výslovně označit, neboť soud je povinen otázku platnosti (absolutní) právního úkonu zkoumat z úřední povinnosti. Nesouhlasí ani s vymezením okruhu případů nedostatku vážnosti vůle, která způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, učiněným odvolacím soudem, a dovozuje, že existuje i druhá skupina případů, při níž „nevážnost projevu vůle jednajícího není obecně zřejmá, avšak skutečně nastala, což plyne z ustálené definice, že právní úkon není učiněn vážně - opravdově tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy práva občanského spojují“; právě takový nedostatek vážnosti vůle v jednání žalobce byl důkazy provedenými v řízení prokázán. Za správný proto považuje právní názor soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 17. 2. 2003 je absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle žalobce ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč zák., a nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, kterému dále vytýká, že se nevypořádal ani s naznačenými úvahami okresního soudu o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustálené judikatury soudů není právní úkon učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, se dále uvádí, že „na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností,
za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Nevážnost vůle jednajícího je zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr“.
Neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
Jak judikoval Nejvyšší soud ČR, skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ust. §120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o. s. ř. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektováním této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže vyvolat žádné právní důsledky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007). V usnesení ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, C 776, Nejvyšší soud vyslovil, že na absolutní neplatnosti smlouvy nic nemění skutečnost, že smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, neboť nezamýšlel nemovitosti prodat (o tom se podle stavu zápisu v katastru nemovitostí dozvěděl až výrazně později), nýbrž se domníval, že podpisem smlouvy „poskytuje toliko jistotu“ za úvěr poskytnutý žalované, přičemž v tomto přesvědčení mohl být utvrzen i tím, že mu nebyla zaplacena kupní cena. Jde
o skutkové zjištění (nikoliv o právní posouzení), na základě něhož shledal kupní smlouvu absolutně neplatnou podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. (a z tohoto důvodu též následující kupní smlouvu ze dne 27. 3. 2003 uzavřenou ohledně týchž nemovitostí mezi Ing. Š. a žalovanými). Odvolací soud však uvedené skutkové zjištění, že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, považoval mylně za právní posouzení a veden tímto chybným názorem nezkoumal platnost kupní smlouvy datované dnem 17. 2. 2003 z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zák., případně též podle §39 obč. zák., nýbrž jen podle §49a a 40a obč. zák. na základě žalobcem tvrzeného omylu, ačkoliv již v žalobě uvedl, že smlouvu považuje za neplatnou z důvodu, že jeho vůle nesměřovala k vyvolání právních účinků spojených s prodejem nemovitostí, nýbrž jen k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem k zajištění půjčky či úvěru poskytnutého žalované. Vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999), podstatné je, že namítá neplatnost a uvede z jakého důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, publikovaný v Soudních rozhledech pod č. 1, roč. 2002, str. 12).
Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „kupní smlouva datovaná dnem 17. 2. 2003 nemůže být absolutně neplatná“ (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť jednak pojem vážnosti vůle uvedený v tomto ustanovení nevyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a dále proto, že se z úřední povinnosti (ex officio) nezabýval skutečností prokázanou před soudem prvního stupně, že vůle žalobce
při uzavření (podpisu) kupní smlouvy trpěla nedostatkem vážnosti vůle (který krajský soud převzal), na základě níž vyslovil v rámci posouzení předběžné otázky závěr, že předmětná kupní smlouva je podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná (a neplatná je tudíž i následná kupní smlouva ze dne 27. 3. 2003), a tyto jeho právní závěry nepřezkoumal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové
k dalšímu řízení (§243 odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu