ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3562.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3562/2019-238
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta ve věci žalobkyně TST REAL s.r.o., identifikační číslo osoby 27607470, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1586/4, zastoupená Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za vedlejšího účastenství M. B., soudního exekutora Exekutorského úřadu XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, o náhradu škody ve výši 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 380/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C 380/2013-93,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhá náhrady škody ve výši 1 400 000 Kč s
příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora
M. B., exekutorský úřad v XY, konkrétně průtahy při provádění exekuce a
liknavostí spočívající v nedoručení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne
17. 1. 2003, č. j. Nc 5016/2003-8, o nařízení exekuce povinnému Z. K. a
nezajištění jeho nemovitostí. Uvedené liknavosti povinný využil a nemovitosti
prodal, načež se v exekuci vedené proti povinnému do dnešního dne nepodařilo
pohledávku vymoci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C
380/2013-93, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobkyni částku 1 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od
14. 9. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil
žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a zaplatit
vedlejšímu účastníku na straně žalované M. B., soudnímu exekutorovi, náklady
řízení ve výši 71 000 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Krejčího, advokáta, a to do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl nejprve rozsudkem ze dne
10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že ve vztahu žalobkyně
a vedlejšího účastníka na straně žalované žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok I. předchozího rozsudku odvolacího soudu), a že
žádný z účastníků včetně vedlejšího účastníka na straně žalované nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. předchozího rozsudku odvolacího
soudu).
4. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo
2289/2017-196, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č.
j. 21 Co 183/2015-177, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, rozhodl Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223 (dále též jako
„rozsudek odvolacího soudu“ či „napadené rozhodnutí“), tak, že rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že
ve vztahu žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení).
5. Soud prvního stupně měl z hlediska skutkového stavu za zjištěné, že
žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 od
společnosti GE Money Bank a.s. pohledávku ve výši přibližně 5 000 000 Kč s
příslušenstvím za společností KOFR, v.o.s., jež byla zajištěna mimo jiné
zákonným ručením společníka Z. K. a byla soudně přiznána rozsudkem Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, který nabyl právní moci dne 30. 1.
2002. Dřívější oprávněný, tj. Komerční banka, a.s., podal návrh na nařízení
exekuce a exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17.
1. 2003 proti třem povinným, mj. Z. K.. Po vydání usnesení o nařízení exekuce
Komerční banka, a.s. smlouvou ze dne 28. 5. 2003 postoupila pohledávku včetně
pohledávky za Z. K. na společnost GE Money bank, a.s., která ji následně, dne
15. 10. 2007, postoupila na žalobkyni. V době vydání usnesení byl pan K.
vlastníkem souboru nemovitostí zapsaného v katastru nemovitostí, které prodal
smlouvou ze dne 6. 11. 2003 za cenu 1 400 000 Kč. Exekuce probíhá a je plněno v
malých částkách od další povinné.
6. Soud prvního stupně následně zaujal názor, že žalobkyně není aktivně
legitimovaná k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15.
10. 2007 s postoupenou pohledávkou nepřešlo právo na náhradu škody vůči
žalované, neboť v té době toto právo nemohlo ještě existovat, a to z důvodu, že
exekuce probíhala a stále probíhá, a v té době nebylo zřejmé, že exekucí nebude
vymožena exekvovaná částka.
7. Odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování podle §213a odst. 1 o. s. ř.
zprávami Exekutorského úřadu České Budějovice a Okresního soudu v Kladně a že
poté neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Odvolací soud (k pokynu, v němž mu
Nejvyšší soud uložil, aby učinil zřetelný závěr ohledně vzniku škody) uzavřel,
že škoda spočívající v zániku dobytnosti pohledávky nevznikla ani před
postoupením pohledávky na žalobkyni, ani doposud, a žaloba je tak předčasná. Je
tomu tak z důvodu, že exekuce proti povinnému Z. K. dosud probíhá a její
výsledek nelze předjímat. Na žalobkyni tak společně s pohledávkou nepřešlo ani
budoucí právo postupitele na náhradu škody vzniklé v souvislosti se správou,
vymáháním či uplatněním pohledávky, nebo „z jakéhokoliv jiného důvodu“. Závěr,
který učinil soud prvního stupně, je tak správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího
soudu dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka namítá,
že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci v souvislosti
s řešením otázky, zda nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem, který vedl ke zmaření uspokojení pohledávky poškozeného, vzniká až
tehdy, pokud bylo formálně ukončeno exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi.
9. Dovolatelka k uvedenému doplnila, že závěr rozsudku odvolacího soudu, podle
kterého dovolatelka není věcně aktivně legitimována, neboť škoda spočívající v
zániku dobytnosti pohledávky ještě nevznikla, protože exekuční řízení proti
povinnému pokračuje a nelze předjímat jeho výsledek, je neúplné, nesprávné a
rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2173/2012.
10. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. 2. 2019), dále jen „o. s. ř.“, se podává z čl. IV a XII zákona č.
287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle §241 odst. 1 o. s. ř. a soudní poplatek za dovolání byl k výzvě soudu
zaplacen včas. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dospěl
k závěru, že dovolaní též v tomto ohledu splňuje veškeré zákonem vyžadované
náležitosti.
13. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky týkající se existence škody
spočívající ve zmaření (resp. snížení) dobytnosti pohledávky a okamžiku jejího
vzniku za situace, kdy pohledávka je vymáhána.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012,
řešil případ, v němž se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve zmaření
její pohledávky, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu
soudu, konkrétně v nikoliv včasném nařízení předběžného opatření, jímž by bylo
dlužnici zakázáno nakládání s bytovou jednotkou v jejím vlastnictví. Dlužnice v
důsledku prodlení s nařízením předběžného opatření bytovou jednotku převedla na
třetí osobu a žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost dlužnice
nepodařilo vymoci.
15. Dovolací soud ve zmíněné věci učinil mimo jiné následující závěry: „Pro
závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma
v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za
dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči
dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě
zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu
událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). V
posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání
předběžného opatření nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě
zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda
a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již
pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice,
dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované
pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda
žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v
přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv.“
16. Není pochyb o skutečnosti, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci
neodpovídají právním závěrům vyjádřeným v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 9.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012. Dovolací soud přitom nespatřuje žádnou okolnost
(skutkovou či právní), která by činila jeho rozhodnutí neaplikovatelným na nyní
projednávanou věc. Rovněž nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by bylo třeba se
od vyslovených právních závěrů odchylovat. Byť je pravdou, že pokud existuje
dlužník, nelze s jistotou vyloučit možnost plnění dluhu, bylo by ovšem
neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel čekat na zánik jakékoliv v
úvahu přicházející možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu
náhrady škody na pohledávce domáhat. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněného pod číslem
77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudy jednající v řízení o
náhradu škody posoudí otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku
(poškozeného) věřitele samy, tedy aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozhodnutí
v řízení vedeném vůči dlužníkovi.
17. Dovolání je důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak plyne z výše uvedeného, měly se soudy
nižších stupňů zabývat posouzením, zda dovolatelka při pravidelném běhu
událostí bude prokazatelně moci dosáhnout v přiměřené době uspokojení své
pohledávky. Skutečnost, z níž soudy vycházely, tedy že exekuční řízení k
uspokojení pohledávky stále probíhá a že je na pohledávku dovolatelky částečně
plněno, není pro dané posouzení dostatečná.
18. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
dovolací soud jej v souladu s §243e odst. 1 a 2 zrušil. Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozsudek soudu prvního a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
19. Pro úplnost dovolací soud dodává, že vzhledem k výše předestřenému výsledku
tohoto dovolacího řízení bylo nadbytečné zabývat se případnými vadami
dosavadního řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
20. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu