ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3567.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3567/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) A. Š. , a b) Doc. Ing. J. Š., Dr.Sc., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným: 1) JUDr. M. K., zemřelému v průběhu řízení. 2) M. F. , a 3) M. P. , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 202/2007, o dovolání žalobců a druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Co 198/2009-132 , takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Co 198/2009-132, se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a) a druhým žalovaným, dále v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem b) a druhým a třetím žalovaným pokud se týče omluvy za dopis ze dne 28. prosince 2004 a konečně ve výroku III. ve vztahu mezi žalobci a druhým a třetím žalovaným, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně a) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. a ve výrocích II., III, a IV., se odmítá.
III. Dovolání žalobce b) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., se odmítá.
IV. Dovolání žalobce b) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem b) a druhým a třetím žalovaným, pokud se týče omluvy za dopis ze dne 15. května 2007, se odmítá.
V. Dovolání druhého žalovaného proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a třetím žalovaným, se odmítá.
VI. Dovolání žalobkyně a) a žalobce b) proti výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2009, č.j. 37 C 202/2007-69, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní a), b), c) [správně žalovaní 1), 2), 3)] byli uznáni povinnými zaslat každý žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí omluvu tohoto znění: „Omlouváme se Vám, že jsme Vás v dopise ze dne 15.5.2007, adresovaném Obvodnímu soudu pro Prahu 7, Vás označili za osobu psychicky narušenou, uvedli tvrzení, že jste byla opakovaně na psychiatrii, máte různé fobie, že Vaše rodina k datu 15.5.2007 okradla každou rodinu v domě o cca 8.000,- Kč. Tato tvrzení nejsou pravdivá a jako hrubě urážlivá se tím dotkla Vaší cti. Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne 18.12.2004 adresovaném Vašemu manželovi, uvedli tvrzení, že se dopouštíte pravidelně trestné činnosti proti sousedům v domě, že jsme uváděli, aby Vás manžel nechal vyšetřit na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé, čímž jsme Vás hrubě urazili nepravdivými a hrubě urážlivými tvrzeními. Současně se omlouváme i za to, že jsme v zápisu z domovní schůze nájemníků domu konané dne 5. října 2005 opakovaně uvedli tvrzení, že jste lhala, čímž jsme se dotkli Vaší cti nepravdivým a urážlivým tvrzením.“ Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu, podle níž by žalovaní byli povinni zaslat žalobci b) ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí dopis následujícího znění: „Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne 28.12.2004 označili Vaši ženu za osobu, která se dopouští pravidelně trestné činnosti proti sousedům v domě a hrubě Vás i ji urazili tím, že jsme uvedli: „nechte svoji ženu vyšetřit na psychiatrii. Nebude to poprvé“. Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne 15.5.2007 adresovaném Obvodnímu soudu pro Prahu 7 uvedli tvrzení, že Vaše rodina k datu 15.5.2007 okradla každou rodinu v domě o cca 8.000,- Kč, což je nepravdivé a urážlivé tvrzení.“ Výrokem III. byla žaloba zamítnuta, pokud měli být žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobkyni a) jeden každý částku 10.000,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, stejně jako výrokem IV. byla žaloba zamítnuta, pokud měli být žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci b) každý částku 5.000,- Kč v téže lhůtě. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Své rozhodnutí Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odůvodnil zejména tím, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. V případě dopisu ze dne 15. května 2007 adresovaného Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bylo pouze prokázáno, že byl sepsán, podepsán a nebyl šířen, ani odeslán Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně dovodil, že nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti podle ustanovení §13 obč zák., tj. nebylo zjištěno, že by k neoprávněnému zásahu vůbec došlo. Pokud jde o zápis z domovní schůze ze dne 5.10.2005 soud dospěl k závěru, že pokud bylo tvrzeno, že žalobkyně a) lhala, jednalo se o tvrzení pravdivé s poukazem na výpovědi svědků, když tvrzení této žalobkyně ohledně měsíčního vyúčtování v jiném domě by1o nepravdivé. Co se týče dopisu žalovaných ze dne 18. prosince 2004, resp. nájemníků domu, pak byl napsán jako reakce na jednání žalobkyně, která, jak bylo prokázáno listinnými důkazy i výpověďmi svědků, působí nájemníkům v domě problémy, neboť neplatí služby jako ostatní, a ti za ni musí vynakládat další finanční částky. Byl sepsán jako upozornění 2. žalovanému [správně žalobci b)] a nebylo prokázáno, že by tento dopis byl šířen jinde, kromě doručení 2. žalovanému [správně žalobci b)]. Tvrzení, která žalobci považují za zásah do svých osobnostních práv, byla ve většině případů založena na pravdě a nebyla nijak veřejně šířena. Žalobci navíc neprokázali, že právě žalovaní sepsali nebo dokonce veřejně šířili uvedená sporná tvrzení. Prvý žalovaný pouze sepsal dopis ze dne 15. 5. 2007, jako zmocněnec všech podepsaných nájemníků. Jednáním žalovaných nemohlo ani v jednom z případů, dojít k zásahu do osobnostních práv žalobců. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl, když neshledal podmínky pro přiznání omluvy (satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák.), takže se již nezabýval požadavkem na přiznáni finanční satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Soud navíc poukázal na značný časový odstup, mezi tvrzenými jednáními žalovaných a podáním žaloby.
O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Co 198/2009-132, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, jenž zemřel, zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že žalobci nemají proti tomuto žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I.). Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku ve věci samé změnil tak, že druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaslat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne l8. 12. 2004 adresovaném Vašemu manželovi uvedli tvrzení, že se dopouštíte pravidelně trestné činnosti proti sousedům v domě, že jsme uváděli, aby Vás manžel nechal vyšetřit na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé" ; ve zbývající části odstavce I. výroku o věci samé, v odstavcích II., III. a IV. výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Současně bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal v úvahu, že v průběhu odvolacího řízení sdělila dosavadní zástupkyně prvního žalovaného, že v měsíci lednu 2010 tento žalovaný zemřel, a navrhla, aby ve vztahu k jeho osobě soud řízení zastavil. S ohledem k charakteru žaloby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k uvedenému žalobci zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil ve smyslu ustanovení §l07 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §211 téhož zákona.
V dalším odvolací soud shledal důvodnost žaloby, pokud žalobkyně a) spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, a to především do práva na čest a důstojnost v jednání žalovaných, kteří dne 18. 12. 2004 uvedli v dopisu adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a) pravidelně dopouští trestné činnosti proti sousedům v domě, v němž doporučili žalobci b), aby nechal vyšetřit žalobkyni a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. Dovolací soud připomněl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem. Druhý a třetí žalovaný se v obsahu dopisu adresovaném žalobci b) vyjádřili o žalobkyni a) takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a hanlivým způsobem se vyjádřili o jejím duševním zdraví, neboť doporučovali adresátovi dopisu vyšetření žalobkyně a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. V obsahu tohoto dopisu se tedy vůči žalobkyni a) dopustili jednání směřujícího proti osobní a mravní integritě žalobkyně a), které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrozilo její postavení v očích adresáta tohoto dopisu. Proto odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalovaným se žalobkyni a) omluvit.
Pokud se týče údajů uvedených v dopisu ze dne 15. května 2007 odvolací soud uvedl, že souhlasí se soudem prvního stupně, že údaji v něm uvedenými nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, neboť tento dopis nebyl adresátovi odeslán a jeho obsah byl znám toliko jeho pisatelům, kteří jej ani nikde nešířili. Pokud byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba požadující přisouzení morálního zadostiučinění ve formě omluvy za údaje uvedené v zápisu z domovní schůze ze dne 5. 10. 2005, měl odvolací soud za to, že rozsudek soudu prvního stupně je i v této části věcně správný. Pokud v zápisu z tohoto data je uvedeno o žalobkyni a), že žalobkyně a) uvedla na domovní schůzi zřejmě nepravdivé údaje o způsobu účtování úhrad za služby ve zcela jiném domě, nežli bydlí účastníci, když jedna z nájemnic domu zjistila, že údaje uváděné žalobkyní a) nejsou pravdivé, přičemž tento postup žalované a) [správně žalobkyně a)] je v zápisu označen výrazem „lhala“, pak s přihlédnutím k okolnosti, že žalovaní neměli výraznou možnost ovlivnit použitou terminologii v tomto zápisu a zmírnit ho třeba slovním spojením, že „nemluvila pravdu“, a dále k okolnosti, že tento zápis byl vyhotoven již dne 5. 10. 2005, zatím co žalobkyně a) podala žalobu teprve dne 11. l0. 2007, nelze tento výraz použitý o žalobkyni a) považovat z objektivního hlediska, i s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl použit, za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a).
K výroku rozsudku, jímž byl zamítnut požadavek žalobce b) o poskytnutí morální satisfakce za údaje o žalobkyni a), v dopisu ze dne 28. 12.2004 odvolací soud uvedl, že shledal důvodným požadavek žalobkyně a), aby se žalovaní omluvili za údaje o její osobě uvedené ve zmíněném dopisu. Neshledal však již nezbytným, aby se žalovaní za obsah dopisu ještě omlouvali žalobci b), jako manželu žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a urážlivých výroků uvedených v dopisu a tedy i subjektem práv na ochranu osobnosti ve vztahu k tomuto dopisu byla žalobkyně a), nikoliv (však) žalobce b). Odvolací soud proto považoval požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy žalobci b) jako nepřiměřenou. Rozsudek soudu prvního stupně proto v části výroku o věci samé v odstavci II. jako věcně správný potvrdil.
Odvolací soud se dále zabýval přezkumem správnosti výroků ve věci samé, jimž bylo rozhodnuto o požadavku na peněžitou satisfakci. Soud přihlédl k zadostiučinění, kterého se postižené fyzické osobě - žalobkyni a) dostalo vyhověním části žaloby požadující morální satisfakci, a dospěl k závěru, že poskytnutí tohoto zadostiučinění je ve vtahu k ní zcela postačující, neboť ke snížení její důstojnosti, či její vážnosti ve společnosti nedošlo ve značné míře a poskytnutá satisfakce ve formě omluvy je zcela přiměřená neoprávněnému zásahu dopisem adresovaným žalobci b) ze dne 18. prosince 2004. V případě žalobce b) odvolací soud neshledal v jednání žalovaných neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Proto rozsudek soudu právního stupně ve výrocích III. a IV. výroku potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 14. dubna 2010, zatímco zástupci druhého žalovaného dne 23. dubna téhož roku, kdy rozhodnutí také nabylo právní moci .
Proti rozsudku odvolacího soudu - konkrétně proti jeho výrokům ve věci samé - podali žalobci dne 11. června 2010 včasné dovolání. Dovolání je podle jejich názoru přípustné podle ustanovení §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně je v části, ve které došlo odvolacím soudem k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně, přípustné také podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodem je to, že řeší otázku, která v rozhodování soudu dosud řešena nebyla, a to: „zda lze považovat zásah do osobnostních práv jedné osoby současně za zásah do osobnostních práv osoby jí blízké, u které zákon předpokládá, že tato osoba blízká pociťuje újmu způsobenou prvé osobě jako újmu vlastní. Dále se jedná o to, zda je rozhodný okruh osob, do jejichž sféry se dostal dopis, kterým je občanovi podsouváno nepravdivě určitě negativní jednání či jeho vlastnosti, pro to, aby došlo k zásahu jeho práva na ochranu osobnosti, kterou odvolací soud rozhodl rozdílně od již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR“ . Důvodem podání dovolání je skutečnost uvedená v ustanovení §24la odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, nesprávně zhodnotil provedené důkazy, a současně skutečnost uvedená v §24la odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé uvedli, že odvolací soud shledal důvodnou žalobu žalobkyně a) co se týče zásahu do její osobnostní sféry, a to především do práva na čest a důstojnost, který byl způsoben dopisem ze dne 28. 12. 2004 adresovaným žalobci b). Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek ve věci samé změnil. Dále však odvolací soud neshledal nezbytným, aby se žalovaní za obsah dopisu ještě omlouvali žalobci b) jako manželu žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a urážlivých výroků uvedených v dopisu a tedy i subjektem práv na ochranu osobnosti ve vtahu k tomuto dopisu byla (podle soudu) žalobkyně a), nikoliv žalobce b)." S tímto závěrem odvolacího soudu však žalobci nesouhlasí a domnívají se, že dopis adresovaný žalobci b), ve kterém byla napadena osobní a mravní integrita žalobkyně a), byl způsobilý žalobci b) jako jejímu manželu přivodit obdobný zásah do osobnostních práv, a to především do práva na čest a důstojnost. Manželé jako osoby vzájemně ve velmi blízkém vztahu zcela oprávněně považují útok proti jednomu z nich za útok proti oběma manželům, a újmu, kterou utrpí jeden z nich, pociťují jako újmu vlastní. Takovou skutečnost předpokládá i zákonodárce konstrukcí ustanovení §116 obč. zák. Dovolatelé dále upozornili, že výslechem jejich dcery T. Š. ze dne 9. ledna 2009 bylo jednoznačně prokázáno, že předmětné dopisy zasáhly svým obsahem do osobnostních práv nejen žalobkyně b), nýbrž i žalobce a) a jejich dcery. Závěr odvolacího soudu, že žalobce b) nebyl subjektem práv na ochranu osobnosti ve vztahu k dopisu ze dne 28.12.2004, je tedy nesprávný, protože do osobnostní sféry žalobce b) bylo uvedeným dopisem zasaženo obdobným způsobem, jako do osobnostní sféry žalobkyně a) a žalobci b) tedy náleží shodné právo na omluvu.
Pokud odvolací soud zčásti potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut požadavek na omluvu za údaje uvedené v dopisu ze dne 15. 5. 2007, nemůže podle dovolatelů toto rozhodnutí obstát. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně a žalobě v této části nevyhověl, když došel k závěru, že k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti nedošlo, neboť předmětný dopis byl sice sepsán a podepsán, ale nebyl ani šířen ani odeslán adresátovi - na Obvodní soud pro Prahu 7; jeho obsah byl tedy znám pouze pisatelům. Podle názoru soudu údaje o žalobcích uvedené v obsahu tohoto dopisu nebyly objektivně způsobilé narušit či ohrozit práva chráněná v §l1 obč. zák., přičemž soud považuje okolnost, že se adresát neměl možnost seznámit s uvedenou listinou, za okolnost vylučující protiprávnost. Tento závěr soudu je však podle dovolatelů zcela nesprávný. Poukazují na to, že ochranu osobnosti poskytuje obč. zák. výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní způsobilost jednání takovou újmu způsobit. Stejně tak není důležité, zda nepravdivá skutková tvrzení difamačního charakteru byla šířena prostřednictvím médií, či zda vůbec šířena nebyla a došlo k nim pouze mezi samotnými nájemci a žalobci. Dovolatelé se domnívají, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i sdělením nepravdivého skutkového tvrzení tzv. „mezi čtyřma očima", což však rozhodně není jejich případ. Žalobci současně odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2094/99,ve kterém soud došel k závěru: „ Je nerozhodný okruh osob, do jejichž sféry se dostalo tvrzení (dopis), kterým je občanovi podsouváno nečestné jednání. Jde (totiž) o tvrzení, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na právech občana, a to pokud jde o jeho čest. Není rozhodné, zda občanovi vznikla skutečná újma, protože postačí, že došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilému narušit práva chráněná ustanovením §11 násl. obč. zák. ". Napadený rozsudek je však podle dovolatelů se závěrem uvedeného judikátu v rozporu. Žalovaným se nepodařilo žádným způsobem prokázat, že by tvrzení v dopise byla pravdivá. Naopak, tato tvrzení jsou nepravdivá a jsou způsobilá zasáhnout a také zasáhla do práva žalobců na ochranu jejich osobnosti. V řízení bylo prokázáno, že dopis byl šířen v domě mezi nájemníky a jen těžko lze předpokládat, že všichni nájemníci by takový dopis a názory v něm uvedené, sepsali stejným způsobem. Žalobci se naopak domnívají, že tím, že žalovaní uvedený dopis s nepravdivými a dehonestujícími údaji o žalobcích sepsali a následně jej šířili mezi nájemníky, podpořili ostatní nájemníky v negativním přístupu k nim, kteří si již dále vzali tvrzení obsažená v uvedeném dopise za svá a ztotožnili se s nimi. Uvedený dopis byl současně připraven k předání Obvodnímu soudu pro Prahu 7 s tím, že k jeho předání nedošlo jen proto, že příslušná soudní úřednice žalovaným vydala požadované finanční prostředky. I tento samotný ohrožovací delikt je způsobilý v souladu s uvedenou judikaturou zasáhnout do práva na ochranu osobnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že soud nesprávně došel k závěru, že nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobců podle ustanovení §l1 obč. zák., trpí podle dovolatelů vadou i navazující část rozhodnutí, ve které bylo zamítnuto právo žalobců na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení §l3 odst. 1 občanského zákoníku a současně na náhradu nemajetkové újmy v penězích, na kterou mají žalobci z důvodu značného snížení jejich důstojnosti a vážnosti podle ustanovení §l3 odst.2 a odst. 3 obč. zák. právo.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, napadl dne 9. června 2010 včasným dovoláním, doplněným podáním ze dne 22. července 2010, též druhý žalovaný. Dovolatel, uplatňující především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. připomněl, že odvolací soud shledal důvodnou žalobu, pokud žalobkyně a) spatřovala neoprávněnost zásahu do svých osobnostních práv, zejména do práva na čest a důstojnost, v jednání, jímž dovolatel spolu s dalšími žalovanými dne 18. prosince 2004 uvedl v dopisu adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a) pravidelně dopouští trestné činnosti proti sousedům v domě, a v němž bylo doporučeno žalobci b), aby ji nechal vyšetřit na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. Dovolatel uvedl, že odvolací soud dovodil, že se jedná o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, neboť jde o jednání, jímž je zasahováno do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák., a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovených právním řádem. Podle názoru odvolacího soudu se žalovaní v předmětném dopisu vyjádřili o žalobkyni a) takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a hanlivým způsobem se vyjádřili o jejím duševním zdraví, čímž se měli dopustit vůči žalobkyni a) jednání směřujícího proti její osobní a mravní integritě, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest, a které ohrozilo její postavení v očích adresáta dopisu. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětný dopis ze dne 28. prosince 2004 (ve výroku napadeného rozsudku nesprávně uvedeno datum 18.12.2004) byl (totiž) reakcí více nájemníků domu na jednání žalobkyně, která svým chováním způsobila těmto nájemníkům závažné problémy, což bylo prokázáno provedenými listinnými důkazy a výpověďmi svědků před soudem prvního stupně. Tyto problémy jsou skutečně zásadní, neboť nájemníkům v domě se nedostává prostředků na úhradu poplatků za služby, které jsou do domu dodávány (teplo, teplá voda, voda), které tito nájemníci hradí, ovšem neuhrazují je naopak žalobci, za které je musí vyrovnávat zbývající nájemníci v domě, včetně žalovaných, což s ohledem na několik roků trvající stav navodilo situaci, kdy již zbývající nájemníci nemají dostatek prostředků na úhradu těchto služeb a do domu je tak dodáváno podstatně méně teplé vody a tepla, což nájemníkům způsobuje silnou frustraci. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně obsah tohoto dopisu zcela správně hodnotil jako upozornění druhému žalobci, přičemž nebylo prokázáno, že by tento dopis byl jinak šířen. Neoprávněným zásahem do cizích práv je jednání, jímž se jeho autor cíleně dotýká práv chráněných ustanovením §1l obč. zák., ovšem jen tehdy, je-li takové jednání objektivně způsobilé uvedená práva narušit. Pokud ovšem jednání, které by jinak mohlo být považováno za neoprávněný zásah do osobnostních práv, bylo svým obsahem pravdivé, pak platí, že zásah nelze považovat za neoprávněný. Z dokazování, které provedl soud prvního stupně, vyplývá, že předmětný dopis byl formou obrany proti chování žalobkyně, která jím poškozovala (a současně i nadále poškozuje) nejen dovolatele a ostatní žalované, ale též celou řadu dalších nájemníků bydlících v domě. Sama žalobkyně zasahovala do osobnostních práv nájemníků domu, tedy i do osobnostních práv dovolatele a dalších žalovaných tím, že označila jejich žádost o vydání části složeného nájemného na opravu kotle z důvodu jeho havarijního stavu za jednání podvodné. Žalobkyně i nadále (spolu se žalobcem) setrvává ve svém jednání, kdy neplatí dodavatelům za dodávané služby, čímž se nepříznivá situace ostatních nájemníků zásadně prohlubuje. I tuto skutečnost je nutno podle dovolatele posoudit na straně žalobkyně a) jako jednání, jímž zásadně poškozuje práva celé řady osob, které za oba žalobce musí dodávané služby sanovat stále dalšími částkami. Toto jednání žalobkyně a) nelze považovat za jednání, které by bylo v souladu s ustanovením §3 odst. l obč. zák., neboť žalobkyně a) zcela zjevně výkonem svých práv a povinností bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných osob a je tak její chování v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel konečně vyslovil přesvědčení, že objektivní způsobilost uvedených výroků snížit důstojnost a čest žalobkyně a) je velmi relativizována časovým odstupem mezi dopisem obsahujícím uvedené výroky a datem podání žaloby, který činí téměř tři roky. Ze všech těchto důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalobců a) a b) a dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se poté zabýval otázkou jeho přípustností.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim.
Dovolání druhého žalovaného, pokud napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu mezi ním a žalobkyní a), vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je tedy v tomto rozsahu přípustné. Odlišná je ovšem situace, pokud tento dovolatel fakticky (když své dovolání proti uvedenému výroku blíže nekonkretizuje) napadá tento výrok ve vztahu mezi třetím žalovaným a žalobkyní a). V tomto případě však v souzené věci předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť k podání dovolání zde druhý žalovaný není legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř.), protože žalovaní mají v daném sporu postavení samostatných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.). Obdobně tomu tak je v případě dovolání žalobkyně a), pokud její dovolání dopadá na výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které se týkaly výlučně žalobce b), resp. dovolaní žalobce b), pokud se týkalo výroků ve věci samé ve vztahu k žalobkyni a). Nadto nelze současně přehlédnout úpravu obsaženou v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., která již sama o sobě vylučuje přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně. Ustanovení §236 až §239 o.s.ř. současně též neupravuje možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. S přihlédnutím ke všem těmto uvedeným důvodům proto dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř., resp. podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř., pokud bylo v označené věci rozhodováno o odmítnutí dovolání.
Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, v nichž byla požadována morální satisfakce v souvislosti s dopisem ze dne ze dne 15. května 2007, pak uvedl, že souhlasí se soudem prvního stupně, že údaji v něm uvedenými nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, neboť tento dopis nebyl adresátovi odeslán a jeho obsah byl znám toliko jeho pisatelům, kteří jej ani nikde nešířili. Zde Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. téhož zákona a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Neřeší totiž právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. nejde o případ, kdy by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když podstatou rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce byla konkrétní skutková zjištění, která vyústila v závěr, že nešlo o zásah do osobnostních práv žalobců (současně je vhodné zmínit skutečnost, že nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 29/2011 bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností až od 31. prosince 2012). Nejvyšší soud proto podaná dovolání v této části odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. především přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ve věci samé v části II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a) a druhým žalovaným, a dospěl k závěru, že v uvedené části není toto rozhodnutí možno pokládat za správné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Bylo již uvedeno, že dovolání v prvé řadě vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení §11 a §13 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud shledal důvodnost žaloby, pokud žalobkyně a) spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (a to především do práva na čest a důstojnost) v jednání žalovaných, kteří dne 18. 12. 2004 uvedli v dopisu adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a) pravidelně dopouští trestné činnosti proti sousedům v domě, v němž doporučili žalobci b), aby nechal vyšetřit žalobkyni a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. Odvolací soud připomněl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem. Druhý a třetí žalovaný se v obsahu dopisu adresovaném žalobci b) vyjádřili o žalobkyni a) takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a hanlivým způsobem se vyjádřili o jejím duševním zdraví, neboť doporučovali adresátovi dopisu vyšetření žalobkyně a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. V obsahu tohoto dopisu se tedy vůči žalobkyni a) dopustili jednání směřujícího proti osobní a mravní integritě žalobkyně a), které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrozilo její postavení v očích adresáta tohoto dopisu. Proto odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalovaným se žalobkyni a) omluvit. Zde však není patrno, jak dalece odvolací soud vzal v úvahu obecně přijímanou zásadu, podle níž občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení §11 obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je přitom zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Právo kritiky je zakotveno např. v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Každá svoboda má ovšem své meze tam, kde by její projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji všech ostatních. Proto i svobodě projevu názorů, vyjadřujících hodnotící úsudky, musí být vytyčeny meze tak, aby neohrožovaly svobodný rozvoj osobnosti jiných lidí (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Hodnotící úsudek – kritika může mít nejen pozitivní účinek, ale i efekt negativní, případně vyúsťující v závažnou újmu na osobnosti kritizovaného.
Má-li jít o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako současně přiměřená co do obsahu, formy a místa. Přípustná kritika není oprávněna vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky uznávaného účelu. Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých skutkových podkladů vycházela. Nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotového soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za podklad. Za přípustné tak lze považovat jen takové hodnocení, které je konkrétní. Úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Stejně tak proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek - v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou.
Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“ postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo.
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamačních znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320).
Z podaného výkladu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jednotlivá tvrzení, resp. formulace z dopisu ze dne 18. prosince 2004, jimž přisoudil difamační charakter, avšak již se zcela zřejmě nezabýval tím, jak dalece šlo či nešlo o svévolný čin žalovaných. Nikterak tak neověřoval naznačovanou situaci tvrzeně nastalou mezi jednotlivými obyvateli domu, resp. popisovanými neshodami mezi nimi a žalobci. Zcela zřejmě se tak nezabýval otázkami možného účelu tohoto dopisu, stejně jako jeho případného reálného základu. Ač s odvolacím soudem lze souhlasit, že obsah tohoto dopisu obsahoval difamační prvky, nebylo již uváženo, zda tento zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně a) byl neoprávněným nebo eventuálně (zcela nebo zčásti) oprávněným. Proto v tomto měnícím výroku nelze rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
U výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce b) vůči druhému a třetímu žalovanému, jíž se domáhal omluvy proto, že v dopisu ze dne 28. prosince 2004 žalovaní označili ženu tohoto žalobce za osobu, která se dopouští pravidelné trestné činnosti proti sousedům v domě a hrubě žalobce b) i ji urazili tím, že uvedli „nechte svoji ženu vyšetřit na psychiatrii. Nebude to poprvé“, dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož procesního předpisu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní význam při řešení právní otázky možného zásahu do osobnosti fyzické osoby útokem proti osobě jejího manžela (resp. manželky). Odvolací soud uvedl, že shledal důvodným požadavek žalobkyně a), aby se žalovaní omluvili za údaje o její osobě uvedené v dopisu ze dne 28. 12.2004. Neshledal však již nezbytným, aby se žalovaní za obsah dopisu ještě omlouvali žalobci b), jako manželu žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a urážlivých výroků uvedených v dopisu a tedy i subjektem práv na ochranu osobnosti ve vztahu k tomuto dopisu byla žalobkyně a), nikoliv (však) žalobce b). Odvolací soud proto považoval požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy žalobci b) jako nepřiměřenou. Rozsudek soudu prvního stupně proto v části výroku o věci samé v odstavci II. jako věcně správný potvrdil. Uvedený závěr odvolacího soudu se však dovolacímu soudu jeví do určité míry zjednodušením posuzování možných vztahů mezi manžely (resp. obecně mezi osobami blízkými). Lze mít za to, že tradice civilizace, k níž se řadí populace České republiky, běžně počítá s mnohdy velmi těsnými pouty mezi některými osobami, která jsou založena buď na příbuzenském poměru nebo na poměru vytvořenému na základě fakticky existujících vzájemných vztahů, přičemž je podstatné, že se počítá s tím, že vzájemné vztahy těchto osob mohou být často takové (a mnohdy stále ještě skutečně takovými jsou), že újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Tato skutečnost ostatně nalezla odraz ve vymezení tzv. osoby blízké v ustanovení §116 obč. zák. Je pak věci konkrétního skutkových zjištění, zda takováto kvalita vztahu (např. mezi manžely) bude seznána či nikoliv. Takto tedy nelze obecně vyloučit možnost, že útok proti právu na ochranu osobnosti např. jednoho z manželů se současně nedotkne i tohoto práva na straně druhého manžela, přičemž půjde-li o zásah neoprávněný, bude spojen s možností sankcí ve smyslu ustanovení §13 obč. zák. Je však zřejmé, že z tohoto zorného pohledu odvolací soud věc ve své podstatě neposuzoval. Proto v této části potvrzujícího výroku nelze rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle §243b odst. 2 o.s.ř. i v této části výroku rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu