ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.370.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 370/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. K. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení 84.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 156/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č.j. 30 Co 289/2012-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č.j. 19 C 156/2011-109, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 84.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 28. srpna 2012, č.j. 30 Cdo 289/2012-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 84.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazeného emisního ážia.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně není vadný z důvodu nedostatečného dokazování a že zde nejsou ani naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, když v odložení trestního oznámení nelze spatřovat nesprávný úřední postup a poškozenému navíc nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil v občanskoprávním řízení namísto řízení adhezního. Odvolací soud dále uvedl, že český právní řád nezná pojem nulitního soudního řízení, či řízení přípravného, a pokud takové řízení vykazuje vady, tak na něj nelze hledět jako by řízení vůbec neprobíhalo. Po celou dobu, kdy trestní řízení probíhalo, žalobci neběžela promlčecí lhůta podle ustanovení §112 obč. zák. a žalobci tak nic nebránilo, aby podal příslušnou žalobu.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadal rozsudek odvolacího stupně v celém rozsahu a podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci a současně spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel uvedl několik otázek zásadního právního významu; tou první je, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), pokud trestní řízení skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení věci, a to z důvodu, že trestní stíhání bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Dovolatel dále uvedl, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, je nepřiléhavý, když se jedná o zcela jiný případ, neboť v předmětné věci sice bylo trestní stíhání zahájeno, ale vadně, což způsobilo dodatečné prohlášení vedeného trestního stíhání za nulitní a ve svém důsledku vyvolalo nulitu připojení k trestnímu řízení. Usnesení o odložení věci bylo výsledkem nikoli šetření a řádného postupu policie, ale naopak nutným důsledkem procesních pochybení policie, kdy již nebylo možno proti konkrétní osobě trestní stíhání zahájit a konat. Kdyby bylo vedeno řízení formálně bezchybně, nemohlo by dojít ke zmaření pohledávky poškozeného vůči přímým viníkům. Dovolací soud by se měl dle dovolatele zabývat i otázkou, zda dochází ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák., pokud je následně zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dle názoru dovolatele by nedošlo k promlčení, pokud by trestní stíhání bylo zahájeno bezchybně a nedošlo by tak ani k promlčení nároků poškozených. Za poslední otázku zásadního právního významu dovolatel označil to, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno. Soud je oprávněn a povinen posoudit jako předběžnou otázku to, zda je právo proti škůdcům promlčeno či nikoliv a z toho pak při posouzení důvodnosti nároku vycházet. Dovolatel dále namítal, že ve věci proběhlo dokazování jen v minimálním rozsahu, byla zamítnuta většina jejích důkazních návrhů, aniž by pro to byly důvody, a soud neseznámil účastníky se svým právním názorem a nedal jim možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, tudíž se jednalo o rozhodnutí překvapivé. Dovolatel navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“ - a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolatel uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tak dovolání v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, není přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 a pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002) a Nejvyšší soud ho podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem tvrzené vady řízení (překvapivost rozhodnutí, zamítnutí důkazních návrhů žalobce) proto samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se nejedná o způsobilý dovolací důvod.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že se žalobce mohl domáhat plnění po primárních dlužnících v občanskoprávním řízení, protože jakýkoliv průběh trestního řízení nebrání poškozenému, aby vůči škůdci uplatnil své nároky v řízení před soudem civilním.
Dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013, proti kterému byla podána ústavní stížnost, která byla dne 17. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3724/2013 odmítnuta Ústavním soudem, kdy bylo rozhodováno o totožném trestním řízení a obdobném nároku jiné poškozené, kdy dovolací soud uvedeným otázkám nepřiznal relevanci.
V otázce, zda dochází ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno usnesením o odložení věci a v otázce, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno, není dovolání přípustné, neboť vyřešení těchto otázek odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání v těchto otázkách ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené otázky byly řešeny v například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 736/2013, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013.
Dovolatelova další otázka směřuje k posouzení, zda došlo v posuzované věci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Jen na vysvětlenou dovolací soud poukazuje na to, že jestliže v posuzované věci došlo, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla věc podle §159a odst. 2 tr. řádu odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat jen taková pochybení a nedostatky, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, nebo se v obsahu vydaného rozhodnutí bezprostředně neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Dovolatelem namítaný nesprávný postup policejního orgánu se však bezprostředně odrazil ve vydání rozhodnutí o odložení věci. Namítat nezákonnost sdělení obvinění by mohli toliko podezřelí v posuzovaném řízení, poškozeným tímto úkonem žádná újma vzniknout nemohla, neboť v té době ještě nebyli účastníky řízení. Nezákonnost rozhodnutí o odložení věci mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, v takovém případě by však musela být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, která v posuzované věci splněna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k poškozeným nebyl naplněn odpovědností titul státu spočívající v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu. Jak správně uvedl odvolací soud, skutečnost, že trestní věc skončila odložením, ještě nebránila poškozeným domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu