ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3709.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3709/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) L. B. , 2) S. B. , oběma zastoupeným JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 132, 3) O. V. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, 4) T. J. , a 5) Š. J. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem v Tachově, Nádražní 779, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 378/2006, o dovolání žalovaných 4) a 5) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných 4) a 5) proti meritornímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i s aktuálním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále již „velký senát“) Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .)]. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 velký senát Nejvyššího soudu - s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii a v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění - vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2010 (dále již „R 56/2010“), podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Velký senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu správně věc (spojenou s řešením otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Velký senát Nejvyššího soudu konstatoval, že za dané procesní situace je tudíž povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí zčásti změněné rozhodovací praxi některých senátů Ústavního soudu. Velký senát zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími soudy řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, i nadále důsledně vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007. Jinými slovy řečeno, velký senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím zdůraznil, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti přisvědčuje plenární judikatuře Ústavního soudu, jež je nadřazena i rozhodování malých senátů Ústavního soudu.
Nejvyšší soud za takto vyložené situace přitom nenalézá důvod, aby se v dané věci od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu jakkoli odchýlil, a tím se tedy odchýlil i od zmíněné plenární judikatury Ústavního soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalovaných 4) a 5) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu