ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3726.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3726/2017-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , organizační složce státu, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, IČO: 000 25 429, o omluvu a zaplacení 1.500.000 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 36/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č.j. 15 Co 161/2017 - 71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 6. ledna 2014 domáhal zaplacení částky 1.500.000 Kč a omluvy jako náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha Pankrác mu byla dne 4. ledna 2011 bez jeho souhlasu provedena krevní transfuze a při tomto zákroku proti němu byly neoprávněně použity omezovací prostředky, čímž došlo k zásahu do jeho fyzické a morální integrity.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. února 2017, č.j. 26 C 36/2015-63, žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů. Žalobu posoudil podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že žalobní návrh postrádá vylíčení základních skutkových okolností, které žalobce i přes výzvu soudu řádně nedoplnil. Tento nedostatek žaloby pak brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. dubna 2017, č.j. 15 Co 161/2017-71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce nedoplnil svá tvrzení tak, že by konkrétně vymezil, za jakých okolností došlo k tvrzené krevní transfuzi a použití donucovacích prostředků a konkrétně jakým způsobem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Žalobce nijak nevymezil vznik tvrzené újmy, věcně nezdůvodnil výši požadovaného nároku a neobjasnil srozumitelně ani příčinnou souvislost.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 28. května 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost žalobce spatřuje v tom, že ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Dovolatel vznáší právní otázku, zda je povinností žalobce doložit, jak zasáhla nedobrovolná krevní transfuze do žalobcova osobnostního práva, přičemž z uvedeného judikátu podle dovolatele vyplývá, že toto žalobcovou povinností není, neboť zásah do osobnostního práva a vznik z něj plynoucí nemajetkové újmy je s ohledem na druh zásahu nutno presumovat. Dovolatel má za to, že nemajetkovou újmu by pociťoval každý člověk na žalobcově místě stejně a jedná se v jeho případě o notorietu, kde není třeba vznik újmy dokazovat. V postupu odvolacího soudu naopak shledává narušení práva žalobce na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Žalobce dovozuje přípustnost předmětného dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., a to tak, že uplatňuje otázku, při jejímž řešení se podle jeho mínění měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015. Ve skutečnosti však dovolatel předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní návrh postrádá vylíčení základních skutkových okolností a tento nedostatek žaloby pak brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení a je přesvědčen, že újmu, kterou utrpěl, není třeba dokazovat), na nichž buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázce zásadního určení skutku tak, aby byla žaloba projednatelná, se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura).
Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněný důvod přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu