ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3802.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3802/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem, ve věci žalobce A. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 441/2014-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 200 000 000 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 3/2003, v souvislosti se kterým byl žalobce ve vazbě v období od 10. 9. 1998 do 21. 12. 1999 a od 27. 12. 1999 do 11. 9. 2000.
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 441/2014-146, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2014, č. j. 42 C 86/2012-116, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce dovoláním brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, přičemž ohledně přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Již takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013: „[p]ožadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Žalobce žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl a ani v dovolání nevyjádřil dosavadní řešení dovolacího soudu, jež by dle jeho názoru mělo být přehodnoceno. Dovolání v zásadě představuje polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením důkazů, a předkládá vlastní verzi skutkových závěrů. Dále žalobce (více či méně určitě) poukazuje na údajné vady řízení, přičemž ani v této souvislosti neformuluje žádnou otázku procesního práva. Zpochybňování skutkových závěrů ani pouhé namítání vad řízení však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce ve svém dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují. Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu