ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3832.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3832/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně P. Š. , zastoupené Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, proti žalované I. Š. , zastoupené JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída 4, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 684/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009, č.j. 38 Co 321/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009, č.j. 38 Co 321/2007-77, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. prosince 2006, č.j. 13 C 684/2004-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č.j. 13 C 684/2004-57, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „právní úkon J. Š., kterým převedl na základě darovací smlouvy žalované I. Š. ideální 3 nemovitostí v katastrálním území Bystříce (správně Bystřice) pod Lopeníkem, zapsaných na LV 580 u Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti, a to domu č.p. 142 na p.č.st. 182/3, a pozemku p.č.st. 182/3 zastavěná plocha a nádvoří, je vůči žalobkyni právně neúčinný“ , a dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované specifikované náklady řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že „provedeným dokazováním prokázala žalovaná, že údajná pohledávka žalobkyně vůči J. Š. ve výši 280.000,- Kč ze smluv o půjčce uzavřených ústně v listopadu 1999 a v červnu 2000 dle hmotného práva neexistovala a byla založena až pravomocným rozsudkem pro uznání pod sp. zn. 6 C 693/2003 ze dne 27.11. 2003. Žalovaná proto nemohla ani při náležité pečlivosti při uzavření darovací smlouvy dne 24.7. 2002 cokoli vědět o neexistujícím úmyslu J. Š. ke zkrácení věřitele. Žaloba odporující této darovací smlouvě není z této příčiny důvodná a soud ji zamítl.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o.s.ř. jako věcně správný v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jinak jej změnil v nákladovém výroku a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval za nesporné, „že ke dni rozhodnutí soudu I. stupně měla žalobkyně pohledávku za J. Š. na základě rozsudku pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27.1. 2003, č.j. 6 C 693/2003-12, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21.10. 2004, č.j. 38 Co 73/2004-29, jenž nabyl právní moci dne 26.12. 2004.“ Současně dodal, že „s ohledem na formu rozsudku soudu I. stupně, jímž byl rozsudek pro uznání založený na základě fikce uznání nároku, musela žalobkyně z pohledu danosti její aktivní legitimace prokázat existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla, ke dni učinění právního úkonu, jehož neúčinnosti se předmětnou žalobou domáhala, což se jí však v předmětném řízení po vyčerpání důkazů, provedených soudem I. stupně, nepodařilo.“ Odvolací soud poté uzavřel, že „nebylo-li (nebyla-li) tedy (při absenci písemné podoby smlouvy o půjčce mezi žalobkyní a J. Š.) ve věci provedenými důkazy – výpověďmi svědků prokázána existence tohoto závazku, nebylo lze žalobě vyhovět a soud I. stupně rozhodl věcně správně, pokud tuto (žalobu) zamítl.“
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle jeho obsahu v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku. Má za to, že rozsudek pro uznání, založený na fikci uznání nároku, je exekučním titulem jako jakýkoliv jiný rozsudek a jestliže absence vyjádření podle §114b odst. 1 o.s.ř. má účinky uznání nároku uplatněného žalobou, nemůže být tedy sporu o existenci závazku, z něhož vznikla pohledávka. Proto veškeré další dokazování prováděné v tomto řízení nad rámec citovaného rozsudku pro uznání bylo dle názoru dovolatelky nadbytečné. Kromě toho dovolatelka je přesvědčena o tom, že výslechem svědků byla existence závazku prokázána, pokud pomine důkaz provedený výslechem J. Š., z něhož nebylo možno uznání závazku předpokládat, neboť by se takovou výpovědí dopustil doznání trestného činu poškozování věřitele a je tedy jasné, že jeho výpověď je ryze účelová. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznila, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Jak vyplývá ze spisu zn. 6 C 693/2003 uvedeného soudu, pohledávka dovolatelky vůči J. Š. je založena na procesním právu, exekučním titulem je zde pravomocný rozsudek pro uznání. Z povahy institutu rozsudku pro uznání (a ovšem i rozsudku pro zmeškání) vyplývá, že jimi může být založena pravomocná pohledávka i tam, kde nárok dle hmotného práva neexistuje. Tento stav přitom není v rozporu s právem, ale s ním v souladu; jde o důsledek procesní pasivity žalovaného. Takový rozsudek je však závazný jen mezi účastníky řízení a nezabraňuje třetím osobám, kterou je zde i žalovaná, zpochybňovat či popírat tvrzení, obsažená v žalobě, tedy eventuelně i tvrdit, že tato tvrzení pravdivá nejsou a podle hmotného práva nárok (byť již přisouzený) neexistuje. Dovolatelka navrhla k prokázání existence své pohledávky, která však byla založena na procesním právu, a to rozhodnutím soudů na základě jí podané žaloby (až po uzavření darovací smlouvy ze dne 24. července 2002), výslech svědků, kteří v žádném případě nepotvrdili existenci pohledávky dovolatelky vůči manželu žalované; naopak svědek P. V. uvedl, že nikdy u žádné půjčky ani předání peněz nebyl a že půjčka byla smyšlená. Oba soudy shodně se podrobně zabývaly všemi důležitými skutečnostmi pro svá rozhodnutí a žalovaná má za to, že rozhodly správně. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že podané dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší (níže rozvedenou) právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
K odpůrčí žalobě je aktivně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslem odpůrčí žaloby je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věci nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka se podanou žalobou domáhala určení, že předmětná darovací smlouva, uzavřená dne 23. července 2002 mezi dárcem J. Š. a obdarovanou I. Š., je vůči dovolatelce právně neúčinná. V posuzované věci dovolatelka svou aktivní legitimaci prokázala existencí pohledávky za dlužníkem – J. Š. ve výši 280.000,- Kč s příslušenstvím, a to na základě rozsudku pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. ledna 2003, č.j. 6 C 693/2003-12 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2004, č.j. 38 Co 73/2004-29.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalované zde zákonodárce ukládá obtížnou povinnost, a sice povinnost prokázat negativní tvrzení o neexistenci půjčky“ , když „přísně logicky vzato je takové tvrzení takřka neprokazatelné “, avšak „dle názoru soudu...žalovaná této povinnosti dostála...“ , tedy jinými slovy řečeno zaujal právní názor, že v řízení o odpůrčí žalobě je pouze na druhé (žalované) straně tvrzeného odporovaného právního úkonu, aby zpochybnila existenci vymahatelné pohledávky věřitele (žalobce) a současně připustil, že v uvedeném řízení soud může verifikovat existenci pohledávky podle pravomocného rozsudku s ohledem na dikci §159a odst. 1 o.s.ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se sice ztotožnil s možností verifikovat existenci vymahatelné pohledávky, avšak dospěl k závěru, že v takovém případě se důkazní břemeno přesouvá na žalující stranu (věřitele dlužníka). V souvislostech daného případu zaujal totiž právní názor, že „s ohledem na formu rozsudku soudu I. stupně, jímž byl rozsudek pro uznání založený na základě fikce uznání nároku, musela žalobkyně z pohledu danosti její aktivní legitimace prokázat existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla, ke dni učinění právního úkonu, jehož neúčinnosti se předmětnou žalobou domáhala, což se jí však v předmětném řízení po vyčerpání důkazů, provedených soudem I. stupně nepodařilo.“
Právní názor odvolacího soudu je ve svém důsledku absurdní, neboť je založen na tvrzeném esenciálním předpokladu, že žalobce (věřitel), jemuž byla vůči dlužníku pravomocným rozsudkem pro uznání přiznána peněžitá pohledávka a kdy v poměrech mezi těmito subjekty nastala závaznost rozsudku ve smyslu §159a odst. 1 o.s.ř., v řízení o odpůrčí žalobě musí „s ohledem na formu rozsudku...jímž byl rozsudek pro uznání založený na základě fikce uznání nároku...prokázat existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla“ , a pokud v tomto směru důkazní břemeno neunese, nelze již z tohoto důvodu odpůrčí žalobě vyhovět.
Ve skutečnosti a de lege lata žalující věřitel v řízení o odpůrčí žalobě existenci vymahatelné pohledávky mj. prokáže pravomocným rozsudkem, jímž je žalovanému dlužníku uložena předmětná platební povinnost, která tedy představuje žalobci přisouzenou peněžitou pohledávku za žalovaným. Takovým rozhodnutím jistěže může být i pravomocný rozsudek pro uznání. Účinky předvídané v §159a odst. 1 o.s.ř. (závaznost pravomocného rozsudku), nestanoví-li zákon jinak (což se dané věci netýká), se sice upínají ve vztahu k těm subjektům, které byly účastníky řízení, z nějž vzešel předmětný pravomocný rozsudek, a naopak takové rozhodnutí není závazné vůči tomu, kdo nebyl účastníkem uvedeného soudního řízení ani vůči tomu, kdo podle zákona takovým rozhodnutím není vázán, na druhé straně ovšem také platí, že věřitel, který měl být zkrácen odporovaným právním úkonem, nemá v řízení o odpůrčí žalobě při existenci pravomocného rozsudku, kterým byla věřiteli přiznána předmětná peněžitá pohledávka vůči žalovanému dlužníku, za povinnost opětovně prokazovat „existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla“ , jak nesprávně dovodil v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud. Neumožňuje ovšem ani osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn, jak zase nesprávně dovodil ve svém rozsudku soud prvního stupně, „novým“ dokazováním v řízení o odpůrčí žalobě zpochybňovat věcnou správnost, resp. závaznost rozsudku, jímž byla žalujícímu věřiteli vůči žalovanému dlužníku pravomocně přisouzena peněžitá pohledávka. Je tomu tak z toho důvodu, že osoba, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, neuplatňuje žádné své právo k mezi jinými účastníky již rozsouzené věci, a proto coby třetí osoba nemůže ani zpochybňovat závaznost rozsudku ve vztahu mezi žalujícím věřitelem a žalovaným dlužníkem.
Z vyloženého je zřejmé, že právní názor, který v dovoláním napadeném rozsudku zaujal odvolací soud, není správný. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu