ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3922.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3922/2020-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020, č. j. 53 Co 97/2020-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 10. 12. 2019, č. j. 18 C 52/2015-141, odmítl žalobu o zaplacení částky 86 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou odvolacího řízení vedeného Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobce, že otázka aplikace čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie na daňové řízení byla Nejvyšším soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1838/2017, vyřešena nesprávně, a proto by měla být posouzena jinak, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve spojených věcech sp. zn. C- 129/13 a C-130/13, Kamino International Logistics BV (C-129/13) a Datema Hellmann Worldwide Logistics BV (C-130/13) proti Saatssecretaris van Financiën , týkající se dodržování práva na obhajobu a práva být vyslechnut podle Listiny základních práv Evropské unie v celním řízení vedeném u fiskálních autorit členských států. Dosavadní judikaturu SDEU v tom, že ustanovení čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie se nelze dovolávat vůči členským státům, nýbrž výlučně vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie, citované rozhodnutí nepřekonává. Mezi orgány Unie odvolací daňový orgán nepatří. Nejvyšší soud též nepřehlédl, že ve výše uvedených rozhodnutích SDEU nadto výslovně zdůraznil, že Listina základních práv Evropské unie na řízení, v nichž byly vydány jím přezkoumávané celní výměry ze dne 2. a 28. 4. 2005, co do své časové působnosti nevztahuje, neboť vstoupila v platnost dne 1. 12. 2009 (srov. bod 28 rozhodnutí SDEU). Jelikož v rozsahu závěrů shora formulovaných považuje Nejvyšší soud označený článek za acte claire ve smyslu výjimek formulovaných v rozhodnutí SDEU 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, neobrátil se na SDEU postupem podle článku 268 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o zodpovězení předběžné otázky týkající se jeho aplikace na řízení o přeplatku na nadměrném odpočtu DPH.
Námitka žalobce, že daňové řízení spadá pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v žalobcem namítaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, který navazuje na žalobcem citovaný nález Ústavního soudu, totiž vyplývá, že „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.“. Předmětem posuzovaného řízení však nebylo základní právo nebo svoboda garantované Ústavou či Listinou základních práv a svobod, ale v jeho rámci bylo rozhodováno o žalobcem požadovaném převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 14 773 Kč na daň z příjmu fyzických osob.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu