ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3947.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3947/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 81/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 54 Co 519/2008 - 45, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 54 Co 519/2008 - 45, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 22 C 81/2007 - 28, zamítl pod bodem I. nárok žalobce na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem soudních exekutorů spočívajícím v nečinnosti v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. EX 221/2002 a EX 170/2003, a pod bodem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel na základě provedených důkazů ze skutkových zjištění, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. EX 170/2003 Mgr. Č. B. byl dne 28. 4. 2003 vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí a dále byly zjišťovány údaje k provedení exekuce (dotazy ze dne 12. 3. 2004), z nichž vyplynulo, že povinný L. B. nemá vedeny žádné účty, má ve vlastnictví nemovitost, na kterou je však vedeno několik soudních výkonů rozhodnutí a exekucí. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 31. 3. 2004 z důvodu šetření pobytu povinného, o čemž byl žalobce informován 7. 9. 2004. V období od dubna 2003 do června 2005 byly v řízení prokázány průtahy spočívající v procesní nečinnosti exekutora. Z dalších dotazů učiněných dne 6. 6. 2005 na bankovní ústavy vyplynulo, že povinný u nich nemá vedeny účty. Exekuční řízení dosud trvá.
V řízení vedeném pod sp. zn. EX 221/2002 soudním exekutorem JUDr. J. F. byla nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Opavě dne 22. 11. 2002. V období od prosince 2002 do ledna 2003 byly exekutorem činěny dotazy za účelem zjištění majetku povinného, z nichž vyplynulo, že povinný není registrován jako vlastník motorového vozidla, a že na jeho nemovitost je vedena řada exekucí a výkonů rozhodnutí. V řízení byly prokázány průtahy způsobené nečinností soudního exekutora od února 2003 do července 2004. Z dalších dotazů ze dne 18. 8. 2004 a 7. 10. 2005 vyplynulo, že povinný nemá evidován žádný nemovitý majetek ani vedeny žádné účty. Exekučním příkazem ze dne 27. 6. 2006 byla nařízena exekuce srážkami z jiného příjmu povinného, po jeho zjištění exekutorem. Exekuční řízení dosud trvá.
Obvodní soud pro Prahu 2 na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v obou exekučních řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení, ze strany exekutorů tedy došlo k porušení zásady rychlosti řízení. Soud zohlednil, že průběh obou exekučních řízení se odvíjel zejména od zjišťování majetku povinných, kdy již od počátku exekučních řízení bylo zřejmé, že povinní žádný majetek, ze kterého by mohl být oprávněný uspokojen, nemají. Jejich nemovitý majetek byl již postižen řadou exekucí jiných oprávněných subjektů. Žalobce na předmětných exekučních řízeních nemohl mít velký zájem, neboť již od počátku bylo zřejmé, že povinní žádným majetkem, ze kterého by bylo možné žalobce uspokojit, nedisponují. Pakliže povinný nemá majetek, který by mohl být využit k provedení exekuce, a je exekutory zjišťován, lze jednotlivé průtahy v řízení tolerovat, a to i s ohledem na okolnosti případu, kdy celková délka řízení není zapříčiněna nečinností exekutorů, nýbrž neexistencí majetku povinných. Soud neshledal, že by období nečinnosti exekutorů vážným způsobem zasáhlo do práv žalobce a způsobilo mu vznik nemajetkové újmy. Soud tedy uzavřel, že žalobci nemajetková újma ve smyslu ust. §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze na základě podaného odvolání potvrdil pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně a pod bodem II. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalobce od počátku řízení mohl vědět, že vymožení jeho pohledávek bude obtížné, vzhledem k tomu, že povinní nedisponovali žádným majetkem, popřípadě již byl postižen dříve nařízenými exekucemi. Doba nečinnosti soudu nemohla způsobit vznik nemajetkové újmy na straně žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel namítá, že přiměřená délka exekuce má být 6 měsíců a poukazuje na judikaturu ESLP, která stanoví za základní částku zadostiučinění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Za otázku zásadního právního významu tedy považuje, zda takto stanovenou základní částku je nutno aplikovat také v českém právu. Zplnomocněné osoby dle názoru dovolatele exekuční řízení protahují, což působí u žalobce stavy bezvýchodnosti, stresu a beznaděje. Obvodní soud měl dle názoru žalobce vyjít z rozhodnutí ESLP ve věci Apicella proti Itálii a přezkoumatelným způsobem určit, ze kterých kritérií vycházel. Navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá na vyřešení zcela jiné otázky zásadní pro rozhodnutí ve věci samé, a sice na závěru, že dílčí průtahy v exekučních řízeních nemohly žalobci způsobit nemajetkovou újmu. Na zásadní právní význam položené otázky proto nelze usuzovat už z toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil. Vyřešení dovolatelem předložené otázky se nemůže projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně tak, jak dovolatel domnělou otázku zásadního právního významu staví, se nenabízí žádný prostor právního posuzování, neboť její zadání směřuje jen k právní informaci, která v posuzovaném případě žádný význam nemá.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz ). Dovolatel nadto ani nevymezuje, v čem spatřuje tvrzené vady řízení. U dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam také tehdy, jestliže existenci právní otázky zásadního významu nezahrnují tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. dubna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu