ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.396.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 396/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. Ž. , zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 37, proti žalovaným 1) J. B. , a 2) I. B. , zastoupeným JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 208/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 11 Co 313/2010-198, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 11 Co 313/2010-198, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. ledna 2010, č. j. 8 C 208/2006-166, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č. j. 8 C 208/2006-166, uložil žalovaným povinnost „vyklidit dům čp. 1170 na pozemku (p. č.) 1068/1 a rozestavěnou garáž na pozemku (p. č.) 1068/2 a pozemek (p. č.) 1068/1, 1068/2 a 1069, vše zapsáno na listu vlastnictví 94 pro obec a katastrální území R. nad L. (dále též „předmětné nemovitosti“) do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaní kupní smlouvou ze dne 20. dubna 2005 (a po vkladu do katastru nemovitostí) převedli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce, který se nyní po právu domáhá jejich vyklizení žalovanými, kteří tyto nemovitosti užívají bez právního důvodu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu „soud prvního stupně pro své rozhodnutí zjistil skutkový stav náležitě, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, jeho skutková zjištění, jež se týkají skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, mají, podle obsahu spisu, oporu v provedeném dokazování“ , přičemž – jak plyne z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu – odvolací soud z takto učiněných skutkových zjištění při rozhodování vycházel a ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K odvolacím námitkám, jimiž žalovaní zpochybňovali platnost jimi uzavřené kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005, odvolací soud (ve stručnosti shrnuto z jeho obsáhlého odůvodnění rozsudku) uzavřel, že se zde nejednalo o tzv. propadnou zástavu ani o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 obč. zák. V dané věci žalovaní uzavřeli s žalobcem dvě kupní smlouvy stran převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem, přičemž ke vkladu podle prvé smlouvy ze dne 11. února 2005 nedošlo; žalobce nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem až na základě povolení vkladu podle (v pořadí druhé) uzavřené kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005. Uzavření těchto smluv předcházelo uzavření zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem ze dne 7. února 2005, jejímiž účastníky byli Českomoravská hypoteční banka, a. s., jako zástavní věřitel, žalovaní jako zástavci a žalobce a dále Z. Č. jako dlužníci. Podle této smlouvy bylo sjednáno zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem vyplývající ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1.130.000,- Kč, a to k zajištění splácení jistiny úvěru a příslušenství. Dne 10. února 2005 byla uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. (na straně jedné coby s věřitelem) a žalobcem a Z. Č. (na straně druhé coby s dlužníky), jejímž předmětem bylo poskytnutí (hypotečního) úvěru na nákup předmětných nemovitostí. Byl dohodnut splátkový režim tak, že poskytnutý úvěr bude zaplacen do 20 let a 11 měsíců ve splátkách 7.001,40 Kč; tento úvěr byl zajištěn zástavním právem k předmětným nemovitostem. Dne 27. února 2005 byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva, na základě které žalobce jako pronajímatel žalovaným jako nájemcům pronajal nemovitosti – rodinný dům čp. 1170, pozemek p. č. 1069, zahradu. Doba nájmu byla sjednána od 1. 3. 2005 do 1. 4. 2017, nájemné bylo sjednáno za celé období na 1.020.000,- Kč v měsíčních splátkách 7.000,- Kč. Součástí této nájemní smlouvy bylo i ujednání, že se pronajímatel zavazuje šest měsíců před koncem této nájemní smlouvy uzavřít s nájemcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je koupě pronajatých nemovitostí za vzájemně dohodnutou kupní cenu 1.000,- Kč. Posléze tito účastníci uzavřeli dne 20. dubna 2005 kupní smlouvu, dle které žalovaní prodali žalobci předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 1.330.000,- Kč s tím, že žalovaní částku 1.130.000,- Kč obdrželi od kupujícího z hypotečního úvěru od Českomoravské hypoteční banky, a. s. převodem na předmětný bankovní účet, přičemž na základě této smlouvy byl přísl. katastrálním úřadem povolen vklad do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 11. května 2005. Odvolací soud dále vycházel ze zjištění, že dne 19. října 2005 byla mezi rovněž stejnými účastníky uzavřena nájemní smlouva o pronájmu předmětných nemovitostí na dobu určitou od 1. listopadu 2005 do 1. listopadu 2006 za měsíční nájemné ve výši 4.500,- Kč.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že kauzou kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005 (ale i předchozí kupní smlouvy ze dne 11. února 2005, podle které však návrh na vklad do katastru nemovitostí byl katastrálním úřadem zamítnut) bylo nikoliv zajištění závazku žalovaných, ani ujednání o převodu vlastnického práva pro případ nesplnění jiného závazku, nýbrž směna zboží (nemovitostí) za peníze, za sjednanou kupní cenu, jež podle kupní smlouvy měla být žalovaným současně vyplacena, a to zčásti ze shora označeného hypotečního úvěru. Nájemní smlouvu ze dne 27. února 2005 shledal odvolací soud absolutně neplatnou, neboť předmětné nemovitosti nemohl žalobce pronajmout žalovaným, pokud nebyl ještě jejich vlastníkem. Právo žalovaných užívat předmětné nemovitosti bylo proto založeno nájemní smlouvou ze dne 19. října 2005, podle které byl nájem sjednán na dobu od 1. listopadu 2005 do 1. listopadu 2006. Protože doba nájmu uplynula dnem 1. listopadu 2006 a žalobce podal žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí dne 9. listopadu 2006, nedošlo ke konkludentnímu obnovení nájemního vztahu; žalovaní proto předmětné nemovitosti užívají bez právního důvodu. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalovaných o tvrzeném simulovaném jednání při uzavírání předmětné kupní smlouvy. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i z obsahu spisu vyplývá, že vůle žalovaných nedostatkem vážnosti vůle netrpěla. Uzavření kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005 předcházelo smluvní vyjednávání, byla uzavřena již dne 11. února 2005 kupní smlouva v zásadě o stejném obsahu, jako posléze uzavřená kupní smlouvy, přičemž bylo pouze na uvážení a rozhodnutí žalovaných, při respektování principu smluvní autonomie, zda, s kým a jakou smlouvu skutečně uzavřou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z pohledu zákonem předvídaných náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýkají dovolacímu soudu pochybení, pokud opomenul posoudit platnost kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005 ve vazbě na předcházející, byť neplatnou, nájemní smlouvu ze dne 27. února 2005, a to s přihlédnutím k obsahu smlouvy o úvěru ze dne 10. února 2005. Dovolatelé marně poukazovali na nápadnou shodu mezi výší dohodnutého měsíčního nájemného mezi účastníky (7.000,- Kč) a měsíční splátkou úvěru (7.001,40 Kč), kdy v kontextu s jejich původní snahou o získání úvěru je zjevné, že žalobce spolu se svědkem V. iniciovali simulovaný právní úkon, jehož cílem bylo získat finanční prostředky uzavřením simulované kupní smlouvy, přičemž menší část finančních prostředků skutečně získali dovolatelé, větší část finančních prostředků poté využili pro svoji potřebu. Odvolací soud přecenil autonomii vůle dovolatelů v rámci údajné smluvní volnosti, aniž by dostatečně zhodnotil míru ekonomické závislosti dovolatelů na žalobci v průběhu realizace celé záležitosti. Tuto závislost ostatně vylíčila i dovolatelka 2), když v rámci svého účastnického výslechu dne 15. ledna 2007 uvedla, že „kupní a nájemní smlouvy podepsali, neboť svědek V. jim řekl, že jinak peníze nedostanou.“ Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že odvolací soud nepostupoval správně, posuzoval-li platnost kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2005 pouze z hlediska možnosti posouzení celé transakce účastníků jako případné realizace propadné zástavy nebo sjednání zajišťovacího převodu práva, aniž by posuzoval veškeré skutečnosti a jednání účastníků ve vzájemné souvislosti s cílem posoudit jejich jednání jako jednání obcházející zákon. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu shledal ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, a to z následujících důvodů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. prosince 2012, dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že citované ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (toto rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 3/2011, a dostupném – stejně jako další zde citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění, anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci). Judikoval dále, že uvedené nebude platit, bude-li zjevné, že neexistuje žádné pravidlo chování, které by bylo možno aplikovat na případně prokázaná žalobní tvrzení; pak odpadá zjišťování skutkového stavu a žalobu je třeba zamítnout (k tomu dále srov. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 3167/2009, sp. zn. 30 Cdo 4318/2009, sp. zn. 1295/2011, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011).
Nejvyšší soud takovou rozpornost dílčích skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, zaznamenal.
Odvolací soud při rozhodování vycházel zčásti ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neboť v odvolacím řízení přistoupil k zopakování pouze listinných důkazů, které byly předmětem dokazování v prvoinstančním řízení (předmětné kupní a nájemní smlouvy, výpověď nájemní smlouvy a výpis z katastru nemovitostí – viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. července 2009 na č.l. 108 a násl.).
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku, soud prvního stupně na straně jedné:
- „Z výpovědi žalobce zjistil…že se…obrátil na pana V. se žádostí o zajištění koupi nemovitosti….Bylo sjednáno se žalovanými, že v domě budou bydlet a po uplynutí doby nájmu nemovitosti jim bude prodána zpět (nemovitosti jim budou prodány zpět) . Žalovaní ale řádně neplatili sjednané platby nájemného, došlo proto ke změně nájemní smlouvy, a to na dobu určitou, již bez sjednání zpětného odkupu nemovitosti. Dům kupoval jako investici…“;
- „Z výpovědi svědka T. V. zjistil…že jej žalovaní požádali o půjčku 800.000,- Kč…Tehdy se se žalovanými nedohodl na půjčce a za nějakou dobu se na něj obrátili žalovaní znovu. Tehdy se dohodli, že bude prodána nemovitost žalovaných, bude uzavřena smlouva o nájmu nemovitosti s možným odkupem zpět. Nemovitost žalovaných koupil žalobce, pokud jde o kupní cenu, žalovaní obdrželi 348.500,- Kč na svůj účet, částku 380.000,- Kč měli dostat od žalobce jako splátky půjčky a 66.000,- Kč od paní Čížkové rovněž jako splátky půjčky. Smlouvy se žalovanými i se žalobcem a s paní Č. sepisoval on. Ke změně původně sjednané nájemní smlouvy došlo na podnět žalovaných. Říkali, že na splátky nemají peníze. Byla proto uzavřena nová nájemní smlouva a při té příležitosti žalovaní obdrželi od žalobce 375.000,- Kč 6. 10. 2005.“ ;
zatímco na straně druhé z následujících důkazů učinil zase tato dílčí skutková zjištění:
- „Z výpovědi žalované (2) zjistil soud, že se spolu s manželem kontaktovali s panem V. s tím, že si chtěli pořídit úvěr….Podepsali následnou kupní smlouvu se žalobcem i smlouvu o nájmu nemovitosti. Bylo jim řečeno panem V., že jinak peníze nedostanou. Od pana V. obdrželi na účet 348.000,- Kč, od žalobce dostávali 4.200,- Kč měsíčně, od Z. Č. 2.915,- Kč. Tyto peníze dávali na účet ČSOB, k tomu přidávali 7.000,- Kč jako nájemné. Tuto částku ale nezvládali, proto vznikl dluh na nájemném a následně byly dohodnuté platby nájemného nižší než 4.500,- Kč měsíčně. Ani takto smluvené platby nájemného nedodrželi…Částku 200.000,- Kč neobdrželi. Půjčku sháněli proto, že neměli peníze na zaplacení (d) luhů ze svých úvěrových karet, to dělalo celkem 150.000,- Kč ;
- „Z výpovědi svědkyně K. B. (dcery dovolatelů) zjistil soud, že …o tom, že žalovaní potřebují peníze na doplacení dluhů z debetních karet a na dostavbu garáže věděla, věděla i o tom, že se snaží získat půjčku přes inzeráty…Byla přítomna i na schůzce žalovaných s panem V. Jednalo se o sjednání půjčky částky 800.000,- Kč…Pan V. žalovaným řekl, že mají nízký příjem, že na půjčku nedosáhnou…Půjčku, kterou takto (dovolatelé) získali, spláceli na účet pana Ž.“
Takto zjištěné skutečnosti ovšem pro svou vnitřní rozpornost neumožňovaly odvolacímu soudu, resp. oběma soudů spolehlivě učinit závěr o platně uzavřené kupní a nájemní smlouvě. Tedy jinými slovy řečeno, uvedený skutkový defekt znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru a vytěsnit nabízející se úvahu o simulovaném jednání účastníků těchto smluv. Soud prvního stupně totiž z výpovědi nynější dovolatelky 2) vzal za zjištěné, že dovolatelé, resp. účastníci uvedenou kupní smlouvou sledovali půjčení finančních prostředků pro uspokojení jejich potřeb, což potvrzovala ve své výpovědi i jejich dcera K. B., zatímco z výpovědí žalobce či svědka T. V. učinil zase skutková zjištění, že předmětné nemovitosti byly za výše uvedenou kupní cenu prodány žalobci, který je kupoval coby investici a posléze je na sjednané nájemné pronajal dovolatelům.
Poněvadž odvolací soud i při rozpornosti těchto skutkových zjištění přistoupil k věcnému přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, lze v tomto směru uzavřít, že odvolací soud rozhodl rozdílně od připomenuté judikatury Nejvyššího soudu; dovolatelům se tudíž podařilo osvědčit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, již pro uvedenou rozpornost ve skutkových zjištěních nemůže obstát.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. byl pak dovolací soud povinen přihlédnout i k následujícím procesním vadám, jež zatěžovaly odvolací i prvoinstanční řízení.
Předně Nejvyšší soud považuje za žádoucí připomenout konstantně judikovaný právní názor Ústavního soudu, který považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané věci, neboť mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ústavní soud dále judikoval, že spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost (nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12).
Rovněž v nálezu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, Ústavní soud připomenul, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky. Soudy by se proto měly při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. Soudy musejí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.
Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní úpravy tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Zásadě volného hodnocení důkazů však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu, budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, případně nebylo přihlédnuto ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010).
V posuzované věci vskutku jednotlivě (izolovaně) posuzované smlouvy, které byly uzavřeny mezi účastníky tohoto řízení, obsahují informace, které odvolací soud vyložil (zreferoval) v odůvodnění svého rozsudku s připomenutím principu smluvní autonomie, neboť ani dovolatelé existenci uzavřených kupních či nájemních smluv nerozporovaly, pouze se oproti odvolacímu soudu (oběma soudům) lišili v jejich právním posouzení. Ovšem poměřováno optikou logického hodnocení všech v řízení provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, se subjektu interpretujícímu (hodnotícímu) všechny tyto důkazní prostředky nabízí závěr o simulovaném jednání účastníků uvedených smluv, neboť k takovému závěru lze dospět právě za předpokladu, že účastníci – vzhledem k časové souslednosti jimi učiněných (právních) úkonů a tomu, co je k takovému jednání stimulovalo – v předmětném období takto postupovali za účelem realizace svého cíle, a naopak lze vyloučit, že by účastníci v daných poměrech měli postupovat nelogicky, nepředvídatelně, náhodně, pod vlivem zcela jiných okolností, které nemohli ovlivnit. Je tedy zapotřebí na jednání účastníků nahlížet z pohledu jimi sledovaného cíle (cílů), kdy lze presumovat, že za účelem jeho splnění, resp. dosažení odpovídajícím způsobem přizpůsobili své aktivity a především své (formálně navenek vyznívající) právní jednání (zde ve vztahu k uzavření převodní smlouvy vůči půjčkám, tvrzenému solučnímu chování „dlužníků“, to vše s porovnáním se standardní praxí, pokud vlastník chce prodejem své nemovitosti co nejdříve získat finanční prostředky).
Není sporu o tom, že dovolatelé před uzavřením předmětných smluv byli insolventní a poněvadž nebyli schopni zajistit si finanční prostředky prostřednictvím např. hypotečního úvěru, resp. úvěrem u banky, hledali jiné řešení pro získání finančních prostředků. Dovolatelé se tak ke konci roku 2004 dostávají do kontaktu s T. V., s nímž dne 2. prosince 2004 uzavírají smlouvu o zprostředkování (č. l. 33 a násl.), na základě které se T. V. coby zprostředkovatel zavazuje (za „smluvní odměnu ve výši 25 % z realizované prodejní ceny…“ ) dovolatelům, že pro ně bude vyvíjet zprostředkovatelkou činnost za účelem prodeje předmětných nemovitostí. Dovolatelé ve svých procesních vyjádřeních i ve výpovědích ovšem po celou dobu v řízení tvrdili, že neměli v úmyslu tyto nemovitosti prodat, nýbrž v tomto směru (důsledně) reflektovali požadavky svého zprostředkovatele, který je (zhruba vyjádřeno) ujišťoval o tom, že pouze na podkladě jím navrženého způsobu uzavření (níže uvedených) právních úkonů mohou docílit získání jimi požadovaných finančních prostředků (k tomu srov. též protokol o trestním oznámení dovolatelky 2/ ze dne 26. října 2006 podaný u Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Litoměřicích na č. l. 18 a násl., nebo protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. ledna 2007 na č.l. 68, resp. výpověď dovolatelky 2/ na č.l. 70). Pod touto optikou je pak zapotřebí nahlížet (hodnotit) na kupní smlouvu (č.l. 43 a násl.), kterou dovolatelé coby prodávající uzavřeli dne 11. února 2005 s kupujícím J. Ž., podle které měly být předmětné nemovitosti prodány J. Ž. za kupní cenu 1.330.000,- Kč, přičemž dovolatelé při podpisu této smlouvy měli od kupujícího obdržet částku 200.000,- Kč, k čemuž ovšem podle zjištění soudu prvního stupně, učiněného z výpovědi dovolatelky 2), nedošlo. Dne 11. února 2005 byla mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. (věřitel), dovolateli (zástavci) a J. Ž. a Z. Č. (dlužníci) uzavřena zástavní smlouva (č. l. 39 a násl.) k předmětným nemovitostem pro zajištění hypoteční pohledávky ve výši 1.130.000,- Kč na předmětných nemovitostech. Z. Č. s dovolateli žádnou kupní smlouvu, společně s J. Ž., nikdy neuzavřela, avšak již 2. března 2005 s ní dovolatelé uzavírají smlouvu o půjčce (č. l. 48 a násl.), jíž se zavazují jmenované půjčit částku ve výši 66.000,- Kč, kdy k vrácení půjčených peněz mělo dojít „v 36 měsíčních splátkách“ za dále specifikovaných podmínek. V této smlouvě je pak výslovně uvedeno, že zprostředkovatelem v dané záležitosti byl T. V. Ještě předtím, dne 27. února 2005, J. Ž., ač se ještě nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, uzavírá coby „pronajímatel“ s dovolateli coby „nájemci“ nájemní smlouvu (č. l. 51 a násl.), na základě které má dovolatelům pronajmout jejich nemovitosti na dobu určitou od 1. března 2005 do 1. dubna 2017. Nájem se „sjednává na částku ve výši 1.020.000,- Kč splatné v měsíčních částkách ve výši 7.000,- Kč na účet…“ , přičemž účastníci současně uzavírají smlouvu o budoucí kupní smlouvě (předběžná smlouva), ve které se „pronajímatel“ J. Ž.“ zavazuje dovolatelům – „nájemcům“ „šest měsíců před koncem této nájemní smlouvy uzavřít s nájemcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je koupě nemovitosti dle čl. I. této smlouvy za vzájemně dohodnutou symbolickou cenu 1.000,- Kč…splatnou při podpisu kupní smlouvy…“ K tomu je třeba ještě poznamenat, že se dovolatelé na základě písemné smlouvy ze dne 7. března 2005 (č. l. 24 a násl.) zavazují půjčit J. Ž., který v řízení mj. vypověděl, že „dům kupoval jako investici“ (viz dílčí skutkové zjištění soudu prvního stupně), částku 383.000,- Kč s tím, že „půjčka a úroky jsou splatné tímto způsobem, splátka půjčky (jistiny) číslo 1 až 119 ve výši 100,- Kč měsíčně, splátka úroku číslo 1 až 119 ve výši 4.149,- Kč měsíčně, měsíční splátka půjčky a úroku celkem 4.249,- Kč. Splátka číslo 120 ve výši 375.000,- Kč.“ Dne 20. dubna 2005 uzavírají dovolatelé s J. Ž. v pořadí druhou kupní smlouvu (č. l. 57 a násl.), na základě které J. Ž. prodávají předmětné nemovitosti za kupní cenu 1.330.000,- Kč s prohlášením, že částku ve výši 200.000,- Kč „obdrželi…při podpisu smlouvy o budoucí smlouvě kupní“ a dále, že částka ve výši 1.130.000,- Kč bude prodávajícím uhrazena z hypotečního úvěru od „ČMHH a. s.“ na označený bankovní účet; právní účinky vkladu podle této smlouvy nastaly ke dni 20. dubna 2005 (viz výpis z katastru nemovitostí ze dne 10. ledna 2007). Dne 6. října 2005 dovolatelé podepisují „Prohlášení o zániku závazku ze Smlouvy o půjčce“ (č. l. 78), ve kterém potvrzují, že uvedeného dne jim J. Ž. vrátil půjčené peníze, tj. částku 375.000,- Kč. Za zprostředkování T. V. účastníci tohoto řízení uzavírají dne 19. října 2005 nájemní smlouvu (č. l. 5 a násl.), na základě které žalobce pronajímá dovolatelům předmětné nemovitosti na dobu určitou od 1. listopadu 2005 do 1. listopadu 2006 za měsíční nájemné 4.500,- Kč. Dopisem ze dne 24. října 2006 (č. l. 64) žalobce vyzývá dovolatele, aby předmět nájmu vyklidili a vyklizené nemovitosti předali žalobci.
Výše zreferovaný (stručný) výčet okolností a učiněných právních úkonů v předmětném období podle přesvědčení dovolacího soudu zakládá opodstatněnou úvahu o simulovaném jednání právních úkonů mezi dotčenými účastníky, neboť i ve vazbě na dílčí skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně a které odvolací soud v řízení nijak nerozporoval, se zde nabízí závěr, že účastníci jednali zastřeně, kdy za účelem, aby dovolatelům byly poskytnuty určité peněžité prostředky, přistoupili (v souhrnu) ke zcela (s ohledem na skutkové okolnosti případu) nestandardním a (z pohledu běžné praxe naprosto nelogickým) právním úkonům. Tvrzená verze dovolatelů o skutkových okolnostech případu je racionální, má logiku a nepůsobí rozporně s provedenými důkazy, mělo-li by se jednat o „sofistikované“ simulované právní jednání dotčených účastníků s promítnutím příp. faktických peněžitých odměn za podstoupení majetkových transakcí, to vše v situaci, kdy zmíněný „zprostředkoval“ v dané záležitosti zjevně sehrál relevantní úlohu.
Poněvadž odvolací soud nedostál důsledně své povinnosti ve smyslu §132 o. s. ř., a to především s ohledem na zhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v uvedeném směru je odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože stejná vada zatěžuje i prvoinstanční řízení, Nejvyšší soud kromě zrušení rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 1, věta první, o. s. ř.) přistoupil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení (věta druhá cit. par.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i soud prvního stupně právně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu