ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3968.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3968/2017-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalovanému Mysliveckému spolku NIMROD Klimkovice , se sídlem v Klimkovicích, Písečná 228, identifikační číslo osoby 476 57 693, zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, Advokátní kancelář Křížková, Parobek a partneři s. r. o., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 215/2016-81, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ilony Křížkové, advokátky, Advokátní kancelář Křížková, Parobek a partneři s. r. o., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 14 C 38/2016-47, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku v katastrálním území K. (dále též „předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že žalovaný sice nabyl předmětný pozemek na základě darovací smlouvy (ze dne 26. ledna 2009) od nevlastníka (města Klimkovice), nicméně s přihlédnutím k označené judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) i Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) je třeba žalovanému – s ohledem na princip právní jistoty a dobré víry – poskytnout ochranu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 215/2016-81, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že město Klimkovice nebylo (původním) vlastníkem předmětného pozemku (odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl skutkové a právní konsekvence tohoto případu), uvedený pozemek ani nevydrželo (vydržet nemohlo), takže následně uzavřená darovací smlouva s žalovaným (jejímž předmětem byl převod označeného pozemku do vlastnictví žalovaného) je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. (pro nemožnost plnění) absolutně neplatná.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně stran originárního nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku, a to na základě jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
V tomto směru odvolací soud reflektoval (především nálezovou) judikaturu Ústavního soudu řešící právní otázku „nemo plus iuris“, a na jejím podkladě a s přihlédnutím k okolnostem daného případu dospěl k závěru, že v posuzované věci je zapotřebí upřednostnit ochranu dobré víry žalovaného jakožto nabyvatele vlastnického práva k předmětnému pozemku před ochranou vlastnického práva žalobkyně jako původní vlastnice nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka. Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že: „(...) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda může subjekt, jenž je doposud evidován v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku na základě bezúplatného převodu (absolutně neplatné darovací smlouvy), nabýt vlastnického práva k takové nemovitosti originárním způsobem, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí od neoprávněného vlastníka, jímž je obec, která si k předmětnému pozemku nechala zapsat vlastnické právo záznamem do katastru nemovitostí, aniž by splnila podmínky pro takový převod vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb.“
Dovolatelka „soudem zdůrazněnou dobrou víru jak žalovaného, tak původního domnělého vlastníka města Klimkovice, nepokládá (...) za titul pro uplatnění výjimky ze zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám.“
Podle dovolatelky „napadené rozhodnutí je pak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (...), když v přítomné věci se nejedná o úplatný převod, a současně nelze dovodit zavinění státu stran chybného zápisu v katastru nemovitostí, jakož i s rozhodnutím ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4369/2007, z něhož vyplývá, že nemovitost může přejít na obec jen ze zákona, jsou-li splněny podmínky, pokud žádná z podmínek naplněna není, výklad vzniklého právního stavu musí být, vzhledem k výjimečnému způsobu nabytí vlastnictví (restitucí) zužující a dobrou víru obce za nyní zjištěného skutkového stavu nelze dovodit.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně, odkázal na ustálenou rozhodovací praxi v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ a zdůraznil, že z předmětné judikatury týkající se dané právní materie nevyplývá, že by se ochrana dobrověrného nabyvatele měla uplatnit jen v případě úplatného převodu. Namítl, že po něm nelze požadovat, aby přezkoumával postup orgánů veřejné správy (státu a obce) při nakládání s majetkem. Kromě toho nepovažuje za přiléhavý závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve vydržecí době. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně je zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) - s přihlédnutím k §3028 odst. 1, 2 o. z. - konstatuje, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace (dovolací důvod a shora vymezená varianta přípustnosti dovolání) se dovolatelce nepodařilo osvědčit přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Je tomu tak z toho důvodu, že shora dovolatelkou vymezená právní otázka byla již vyřešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která reflektovala ustálenou (nálezovou) rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz ), vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud řešením právní otázky „nemu plus iuris“ ve skutkových poměrech jím posuzované věci pečlivě zabýval, a že při rozhodování reflektoval (především) nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která je erga omnes (v nosných důvodech stran judikovaných právních názorů) pro obecné soudy závazná. Správně také odvolací soud řešení otázky dobré víry odvíjel od jednání žalovaného, který v předmětném období neměl žádné pochybnosti o tom, že uvedený pozemek nabyl od města Klimkovice po právu.
Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (nemůže jej v dovolacím řízení nijak revidovat), přičemž tento skutkový stav (jak byl soudy zjištěn) umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Dovolací soud přitom nemá žádného důvodu měnit svou dosavadní judikaturu v předmětné oblasti, respektive rovněž i dovolací soud je vázán zmíněnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při řešení předmětné právní otázky („nemo plus iuris“) rozhodl v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, jakož i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu