ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3994.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3994/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce I. P. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 298, proti žalované V. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 175/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-87, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 10. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-87, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-96, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. prosince 2012, č. j. 7 C 175/2012-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 17. července 2012 u Okresního soudu Praha-východ proti žalované žalobu, jíž se domáhal určení, že „ideální ½ budovy – objektu k bydlení, stojícího na pozemkového parcele č. 202/2 o výměře 229 m2 zastavěná plocha a nádvoří a ideální ½ pozemku parc. č. 202/2 o výměře 229 m2 zastavěná plocha a nádvoří, a ideální ½ pozemku parc. č. 105/71 o v ýměře 105 m2 – zahrada, katastrální území M. u P., vše zapsáno na listě vlastnictví č. 435 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ (dále též „předmětné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobce.“ V žalobě mj. uvedl, že dne 15. prosince 2010 uzavřel (jako prodávající) s žalovanou (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej ideální poloviny předmětných nemovitostí za kupní cenu 500.000,- Kč. Podle čl. 2 kupní smlouvy byla kupující povinna uhradit kupní cenu do 10 dnů poté, co bude v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. K zápisu vlastnického práva dle kupní smlouvy ve prospěch žalované došlo u příslušného katastrálního úřadu dne 9. března 2012, přičemž kupní cena měla být uhrazena nejpozději do 20. března 2012, k čemuž nedošlo. Proto žalobce zaslal žalované dne 17. dubna 2012 výzvu k uhrazení kupní ceny a žalované poskytl přiměřenou dodatečnou lhůtu k uhrazení kupní ceny. Vzhledem k tomu, že ani poté nedošlo k úhradě kupní ceny, žalobce od kupní smlouvy (dopisem ze dne 2. května 2012, který žalovaná osobně převzala dne 7. května 2012) odstoupil. Následně žalovaná převedla na účet č. 1091272013/0800, vedený u České spořitelny, a. s., k němuž ovšem žalobce neměl dispoziční právo, část kupní ceny. Protože žalovaná odmítla poskytnout žalobci součinnost k zápisu spoluvlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, žalobci nezbylo, než podat předmětnou určovací žalobu.
Žalovaná odmítla žalobní důvody, neboť v daném případě od předmětné smlouvy nebylo možné odstoupit, jelikož se účastníci na takovém odstoupení nedohodli. Kromě toho žalovaná popisem sledu okolností předcházejících odstoupení od smlouvy a následně po tomto odstoupení argumentovala ve prospěch závěru, že ani z žalobcem tvrzených důvodů nebylo možno od této smlouvy odstoupit.
Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2012, č. j. 7 C 175/2012-36, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny budovy a ideální jedné poloviny pozemků par. č. 202/2 a č. 105/71 v k. ú. M. u P.“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nezaplatila kupní cenu ve lhůtě stanovené kupní smlouvou ze dne 15. února 2010 (kterou uzavřela se žalobcem jako prodávající a jejímž předmětem byl prodej ideální poloviny předmětných nemovitostí, tj. do deseti dnů od 9. března 2012). K zaplacení kupní ceny došlo dne 4. května 2012. Ve smlouvě byl zmiňován předpoklad, že kupní cena bude poskytnuta z hypotečního úvěru u GE Money Bank, a. s. V období od 31. března 2010 do 28. února 2012 byl u Okresního soudu Praha–východ pod sp. zn. 11 C 90/2010 veden spor, v němž se žalobce domáhal určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu také nebyl vyřízen původní předpokládaný úvěr k úhradě kupní ceny, když žalobce v důsledku sporu s žalovanou nepodepsal zástavní smlouvu. Banka rovněž trvala na tom, že peněžní prostředky poskytne až poté, kdy se žalovaná stane výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Došlo proto k odstoupení od původně sjednaného hypotečního úvěru u GE Money Bank, a.s. a žalovaná vyřídila úvěr u Raiffeisenbank, a. s. Tento jí byl poskytnut poté, kdy na podkladě exekučního příkazu ze dne 19. března 2012 uhradila pohledávku oprávněného M. L. za žalobcem a uvedený oprávněný potvrdil dne 30. března 2012, že jeho zástavní právo k dotčeným nemovitostem zaniklo. Až poté, dne 3. května 2012, byl žalované poskytnut úvěr k platbě kupní ceny a tato byla dne 4. května 2012 uhrazena. Vzhledem ke zjištěným okolnostem, kdy podle soudu prvního stupně nastaly potíže se zajišťováním předpokládaného úvěru (vedený spor o neplatnost kupní smlouvy, nepodepsání zástavní smlouvy, zatížení nemovitosti zástavním právem v důsledku exekuce) a tyto skutečnosti lze přičítat žalobci a nastaly z větší části až po uzavření kupní smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dodatečná lhůta poskytnutá žalobcem žalované ke splnění jejích povinností nebyla přiměřená, a proto žalobcovo odstoupení od kupní smlouvy není platné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-87, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. července 2013, č. j. 29 Co 242/2013-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, když uzavřel, že v důsledku sporu mezi účastníky ohledně neplatnosti předmětné kupní smlouvy žalobce nebyl ochoten přistoupit k uzavření zástavní smlouvy, jakožto nezbytného předpokladu k poskytnutí úvěru ze strany GE Money Bank, a. s., byla mu známa finanční situace žalované, kterážto byla nucena získat finanční prostředky formou hypotečního úvěru. Za situace, kdy žalovaná musela s ohledem na smluvní ujednání s žalobcem dojednat úvěr u Raiffeisenbank, a. s., a navíc na základě exekučního příkazu uhradit pohledávku oprávněného za žalobcem z důvodu výmazu zástavního práva k nemovitostem, které v důsledku zaplacení dlužné částky za žalobce zaniklo, byla kupní cena uhrazena včas, neboť soud prvního stupně správně za původce průtahů označil žalobce, který žalované neposkytl potřebnou součinnost ke splnění její povinnosti. Odvolací soud navíc zdůraznil, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce je datováno dnem 2. května 2013 a do sféry dispozice žalované se dostalo dne 7. května 2013, tj. v době, kdy kupní cena byla již dne 4. května 2013 připsána na účet – platební místo, které si účastníci v kupní smlouvě sjednali. Žalobce proto odstoupil od kupní smlouvy nedůvodně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a týká se nesprávné aplikace §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které umožňuje věřiteli odstoupit od smlouvy v případě, že dlužník, který je v prodlení, neuhradí svůj dluh ani v dostatečné přiměřené lhůtě. Ve svém obsáhlém dovolání odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, dle nějž dodatečná lhůta ve smyslu §517 obč. zák. ke splnění závazku počíná běžet bez nutnosti učinění jakéhokoliv úkonu ze strany věřitele, a to dnem, od kterého je dlužník v prodlení. Žalované tedy v souladu s výše uvedeným běžela dodatečná lhůta k zaplacení kupní ceny od 20. března 2013 do 3. května 2013. Dovolatel tento svůj závěr podpořil dále také odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, nebo sp. zn. 33 Cdo 2131/2009. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedla, že toto dovolání nepovažuje za přípustné, když se soudy obou stupňů neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vypořádaly se se všemi námitkami dovolatele, který je v dovolání pouze znova opakuje. Navrhla, aby dovolání dovolatele bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože určení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem je závislé na vyřešení otázky, zda dovolatel po právu odstoupil od kupní smlouvy, přičemž k odstoupení od smlouvy mělo dojít dopisem dovolatele ze dne 2. května 2012, který měl být doručen žalované dne 7. května t. r., postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v rozhodném znění.
Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatele, v němž je uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, je založen na závěru, že odstoupení dovolatele od kupní smlouvy je nedůvodné, neboť dovolatel „neposkytl žalované potřebnou součinnost ke splnění smluvní povinnosti žalované, tj. zaplacení kupní ceny, a že tudíž dodatečná lhůta jím poskytnutá nebyla přiměřená.“
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že účastníci dne 15. února 2010 uzavřeli kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, jejíž čl. 2 je tohoto znění:
„Prodávající prodává kupující spoluvlastnický podíl ve výši ½ vzhledem k celku na nemovitostech uvedených v čl. 1 za cenu 500.000,- Kč (slovy pětsettisíc Kč), a kupující tento spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech kupuje. Částka 500.000,- Kč bude prodávajícímu zaslána na účet č. 177089709/0600, vedený u GE Money Bank, do 10 dnů poté, co bude v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí uvedených v čl. 1., částka bude uhrazena prostřednictvím hypotečního úvěru u GE Money Bank. Po té bude na nemovitosti váznout zástavní právo ve prospěch financující banky.“
Dále odvolací soud vycházel ze zjištění, že vklad vlastnického práva dle předmětné smlouvy ve prospěch žalované byl proveden dne 9. března 2012, a to s právními účinky vkladu ke dni 4. března 2010. Dopisem ze dne 17. dubna 2012, který žalovaná obdržela dne 20. dubna 2012, vyzval dovolatel žalovanou k poukázání kupní ceny ve lhůtě do 3 pracovních dnů ode dne převzetí tohoto dopisu na označený bankovní účet. Odvolací soud rovněž vycházel ze zjištění, že dopisem ze dne 2. května 2012, doručeným žalované dne 3. května 2012, dovolatel od kupní smlouvy odstoupil s odůvodněním, že do dne sepsání tohoto dopisu neobdržel od žalované sjednanou kupní cenu. Při rozhodování odvolací soud také zohlednil, že „Z výpisu transakční historie k účtu Ing. A. K., č. 1091272013 ze dne 9. 5. 2012 bylo soudem I. stupně zjištěno, že téhož dne byla na účtu zaúčtována částka ve výši 455.291,- Kč, z účtu č. 0-177089709/0600. Jak je zřejmé ze zobrazení historie účtu, byla tato částka vrácena zpět.“
Podle §517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
Jak vyložil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle citovaného ustanovení je, že dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní ji ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Pokud však věřitel dlužníkovi poté, co nesplnil řádně a včas splatnou pohledávku, neposkytl ke splnění další přiměřenou lhůtu, nemůže od smlouvy pro prodlení dlužníka odstoupit. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu oznámil, může ji dále prodlužovat, avšak nikoliv již zkrátit. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také zdůraznil, že není správný názor, že nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, musí jej věřitel před tím, než od uzavřené smlouvy odstoupí, upomínat (vyzývat) o splnění dluhu či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu, navíc, že věřitel tak musí učinit písemnou formou.
V rozsudku ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, Nejvyšší soud vyložil, že k případům porušení závazku patří prodlení dlužníka (mora debitoris). Vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas nebo vůbec. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, která se řídí hmotným právem. V důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Odstoupením se smlouva od počátku ruší a zanikají všechny práva a povinnosti plynoucí z ní pro obě strany (§48 obč. zák.). Prodlení dlužníka nemůže nastat v případě prodlení věřitele (mora creditoris), které je upraveno v §520 obč. zák. Jeden ze dvou případů, kdy po dobu prodlení věřitele nedochází k prodlení dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být dlužník v prodlení, nastává tehdy, jestliže věřitel neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Takovou součinností se ve smyslu §520 obč. zák. rozumí součinnost potřebná v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky. Zda a popřípadě jaké součinnosti věřitele je třeba ke splnění dluhu dlužníkem v době jeho splatnosti, je nutné posoudit podle obsahu závazku. Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony věřitele, bez nichž nelze závazek splnit.
Z předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky tohoto řízení, nevyplývá, že by podmínkou ke splnění peněžitého závazku žalovanou bylo, že k úhradě kupní ceny dojde jen tehdy, bude-li kupní cena uhrazena žalovanou z hypotečního úvěru u GE Money Bank, a. s., anebo že dovolatel přistoupí k uzavření zástavní smlouvy. Formulace, jíž bylo v již shora citovaném čl. 2 kupní smlouvy užito, představuje totiž pouze doplňující informaci bez jakéhokoliv významu na povinnost žalované uhradit kupní cenu ve výši 500.000,- Kč na označený bankovní účet do 10 dnů „poté, co bude v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí uvedených v čl. I.“ , tedy jinými slovy vyjádřeno, do deseti dnů ode dne zapsání vkladu práva do katastru nemovitostí (zápisu do katastrálních operátů); k tomu srov. §14 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy rozhodném znění, a §38 vyhlášky č. 26/2007 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v tehdy rozhodném znění. Navazující formulace v témže článku smlouvy, že „Po té bude na nemovitostech váznout zástavní právo ve prospěch financující banky“ , je rovněž pouze doplňující informací bez jakékoliv právní relevance vůči dovolateli.
V daném případě součinnost dovolatele spočívala pouze v tom, aby ke dni splatnosti kupní ceny přijal (tedy projevil jednostranný právní úkon) takovéto peněžité plnění poskytnuté žalovanou. Nebylo ani povinností dovolatele písemně vyzývat žalovanou k úhradě kupní ceny a touto formou jí (tedy písemně) poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění peněžitého závazku. Žalovaná měla přitom dle kupní smlouvy zaplatit dovolateli kupní cenu do 20. dubna 2012, což neučinila, a neučinila tak ani ve lhůtě do 3. května 2012, kdy jí byl doručen dopis dovolatele obsahující odstoupení od kupní smlouvy.
Pokud odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze závěru, že za daných skutkových okolností případu dovolatel „neposkytl žalované potřebnou součinnost ke splnění smluvní povinnosti žalované, tj. k zaplacení kupní ceny, a že tudíž dodatečná lhůta jím poskytnutá nebyla přiměřená“ , přičemž v důsledku této ‚nečinnosti‘ a ‚pasivity‘ žalobce se proto žalovaná nemohla dostat do prodlení se splněním své povinnosti uhradit kupní cenu“ , pak je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Z vyloženého vyplývá, že dovolání bylo podáno důvodně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Soud prvního stupně neopomene vést žalobce k precizaci žalobního petitu tak, aby v případě deklarace věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku, příp. (žalobě vyhovující) vydaný rozsudek představoval vkladovou listinu ve smyslu zákona č 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).
Právní názor vyložený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů řízení vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu