ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4067.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4067/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalovanému J. P. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 35 C 2/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2015, č.j. 1 Co 4/2015-150, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů do v olacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který měl spočívat v tom, že žalovaný, pověřený buď manželkou žalobce, nebo o své vlastní vůli, za účasti dalších osob, v době nepřítomnosti žalobce dne 9. května 2011 násilně vnikl do uzamčeného domu žalobce. Téhož dne byly vystěhovány osobní věci a v následujících dnech byl rodinný dům kompletně stržen a zlikvidován. Nemajetkovou újmu žalobce spatřuje zejména v psychických útrapách a ponížení spojených s neoprávněným vystěhováním a bezmocným sledováním demolice obydlí.
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č.j. 35 C 2/2013-117, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Praha 15 bylo vlastníkům stavby rodinného domu v P. (tj. žalobci a jeho tehdejší manželce Y. P.), nařízeno odstranění nepovolené stavby a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 43 E 2612/2009-63, ze dne 25. srpna 2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 38/2010-8, ze dne 5. ledna 2011, byl k vynucení povinnosti odstranit stavbu nařízen výkon rozhodnutí. Manželka (mezitím již bývalá) žalobce objednala u stavební firmy demolici objektu, u níž byl kromě policie, Městské policie Štěrboholy a starosty Štěrbohol, přítomen i žalovaný, a to na základě žádosti zmíněné Y. P.. V řízení však nebylo prokázáno, že by se byl žalovaný aktivně účastnil vynášení věcí žalobce z domu, stejně jako demolice objektu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se při demolici rodinného domu žalobce, která byla nařízena pravomocným soudním rozhodnutím, nemohl dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.zák.“), jakkoliv demolice obydlí nepochybně žalobce zasáhla, protože se jednalo o zákonem dovolené jednání, které bylo nadto úředně vynucováno. Žalovaný byl u demolice přítomen na žádost osoby povinné k odstranění stavby a navíc se na této demolici nijak aktivně nepodílel a do domu žalobce nevstoupil.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. března 2015, č.j. 1 Co 4/2015-150, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a na jeho základě dospěl k zcela správnému závěru, že žaloba je nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejprve sám žalobce, které následně v zastoupení dovolatele sepsal jeho (soudem ustanovený) advokát. V dovolání sepsaném advokátem dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání v ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která jím dosud nebyla řešena. Konkrétně namítá, že správní rozhodnutí, jímž bylo nařízeno odstranění stavby, bylo vydáno již v roce 2004, rozhodnutí vydané ve správním řízení se promlčuje v tříleté prekluzivní lhůtě a výkon rozhodnutí tedy byl právně propadlý dnem 18. července 2010. Soud tak pominul a nerespektoval ustanovení §583 obč. zák. o obligatorní povinnosti přihlížet k zániku práva, a analogicky tedy i k zániku povinnosti. Stavba byla totiž odstraněna až v roce 2011. Dále poukazuje na to, že zásadní úkon týkající se společného jmění manželů, jakým je nepochybně zničení nemovité věci - stavby, ze zákona podléhal, a stále podléhá, souhlasu obou manželů. Soud nevzal v úvahu, že žalovanému byl předběžným opatřením vysloven zákaz vstupu do obydlí žalobce a konečně že v řízení je pasivně legitimován, protože ho nelze pokládat za osobu použitou k činnosti (v daném případě vzhledem k zákazu vstupu), která je zřejmě protiprávní, tedy v takovém případě, je i sama „použitá“ osoba odpovědná za své protiprávní jednání. Tuto otázku dovolatel zřejmě považuje v oblasti civilního práva za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání stručně vyjádřil tak, že s rozsudkem vrchního soudu souhlasí, dovolání proti němu odmítá v plném rozsahu a žádá, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Nejvyšší soud předně připomíná závěry, které učinil např. ve svém usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a to, že z ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, když k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud v posuzované věci nepřihlížel k podání označenému jako dovolání, které sepsal sám dovolatel, nýbrž k dovolání, které v zastoupení dovolatele sepsal jeho advokát.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Ačkoli dovolatel oznamuje dovolací důvod podle §237 o.s.ř. tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí a ani z obsahu dovolání nelze takovou otázku seznat.
Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou dovolatel zřejmě považuje otázku, zda „použitá“ osoba, která se tak dopustila protiprávního jednání, není i sama ve sporu o ochranu osobnosti pasivně legitimována. Je ovšem skutečností, že na takto formulované otázce odvolací soud své rozhodnutí o věci samé nezaložil, když současně vyšel z jiného, než žalobcem v dovolání prezentovaného, skutkového stavu. Podle zjištění, na nichž odvolací soud zbudoval právní posouzení věci, se žalovaný vyklizení a demolice domu aktivně nezúčastnil, a do domu žalobce nevstoupil. Zpochybňuje-li v tomto směru dovolatel skutkové okolnosti případu, respektive poukazuje-li na skutkové okolnosti, k nimž podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování nepřihlédl, jde ve své podstatě o výtku směřující do skutkových zjištění, která však v dovolacím řízení nelze revidovat; v tomto směru je tedy dovolací argumentace dovolatele právně bezpředmětná (k tomu srovnej §241a odst. 1 o.s.ř.) a přípustnost dovolání založit nemohla.
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat správnost pravomocného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (a není ji oprávněn zkoumat ani dovolací soud). Otázku prekluze vykonatelnosti správního rozhodnutí o nařízení odstranění předmětné stavby tedy odvolací soud řešit nemohl a námitky dovolatele, napadající řešení této otázky odvolacím soudem, jsou bezpředmětné. Uvedená námitka mohla být řešena pouze v rámci exekučního řízení, ať už v rámci odvolání proti nařízení exekuce soudem prvního stupně nebo případně návrhem na její zastavení. Nadto tuto výtku nelze z logického důvodu případně vztahovat k osobě žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu