ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4094.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4094/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 68/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 64 Co 241/2010 - 78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2009, č. j. 18 C 68/2007 - 56, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.500.000,- Kč. Tu měl žalobce utrpět v důsledku „nesprávného úředního postupu“ v řízení, v němž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu vraždy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr o nesplnění podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu v situaci, kdy jím namítaný postup orgánů činných v trestním řízení doznal odrazu v konečném rozhodnutí ve věci, které nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno, aprobovaný odvolacím soudem globálním poukazem na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Namítá-li žalobce, že se „domáhal náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu“, předkládá tím soudu nikoli skutkové tvrzení, ale vlastní právní hodnocení, nadto nesprávné, kterým soud není vázán.
Obstojí-li jeden ze závěrů odvolacího soudu, který jej vedl k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemůže druhý právní závěr, který vedl k témuž procesnímu výsledku, přiznávat rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se proto námitkami žalobce stran nesprávného posouzení promlčení jeho domnělého nároku nezabýval, neboť tam, kde žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy nemá pro absenci předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, nelze uvažovat o promlčení tohoto neexistujícího nároku. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru jsou proto nadbytečné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu