ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4114.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4114/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. J. R. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 203/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č.j. 72 Co 37/2013-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2012, č.j. 12 C 203/2011-57, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 200.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 24. dubna 2013, č.j. 72 Co 37/2013-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož škoda ještě neexistuje a nárok byl uplatněn předčasně a poškozenému navíc nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil v občanskoprávním řízení namísto řízení adhezního.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadal rozsudek odvolacího stupně v celém rozsahu a podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel uvedl několik otázek zásadního právního významu; tou první je, zda škoda spočívá ve zmaření možnosti domoci se pohledávky žalobce vůči primárním škůdcům a zda je tato škoda odlišná od nároku na vymáhání bezdůvodného obohacení uplatňovaného v konkurzním řízení na společnosti Joint Invest Action, k.s. Dovolatel má za to, že v trestním řízení mohlo být o náhradě škody rozhodováno, a tudíž orgány činné v trestním řízení, které zmařily takové rozhodnutí, způsobily zmařením takové pohledávky škodu, ale tato pohledávka však nebude uspokojena v konkurzním řízení proti společnosti Joint Invest Action, k.s., protože jde o subjekt odlišný od škůdců. Dovolatel dále uvádí, že nelze dovolatele nutit k podání žaloby vůči primárním škůdcům, protože zde bylo právo promlčeno a soud je povinen posoudit tuto otázku promlčení jako otázku předběžnou. Dovolatel dále uvedl, že nemohl uplatnit nárok na náhradu škody v civilním řízení, jelikož by takové řízení bylo stiženo překážkou litispendence. Dovolatel nakonec uzavřel, že zde bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, rozhodnutí bylo překvapivé, dokazování proběhlo v minimálním rozsahu, a proto navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
V otázce dovolatele, tj. zda je nárok uplatňovaný proti škůdcům z titulu náhrady škody z deliktu totožný s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, již dovolací soud ve svém usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 736/2013, uvedl, že tuto otázku nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Dovolatel se tímto způsobem domáhá poskytnutí právní informace, kdo je pasivně legitimován při uplatňování jeho nároku na náhradu škody, z jakého titulu a v jakém řízení, k tomu však dovolací řízení neslouží. Skutečnost, že se jedná o identický skutkový základ nároku (vklad žalobce do komanditní společnosti) nevylučuje různé procesní postupy žalobce při vymáhání jeho pohledávky, ať už po společnosti samotné, nebo po jejích společnících, respektive osobách stíhaných v trestním řízení. Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci však může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, a tuto skutečnost musí v řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani pro další dovolatelem vymezené otázky, tj. zda je soud rozhodující v kompenzačním řízení oprávněn sám posoudit případné promlčení práva žalobce, nebo zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno, není dovolání přípustné, neboť vyřešení těchto otázek odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání v těchto otázkách ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustným. Uvedené otázky již byly řešeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 736/2013, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013 či v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013, proti kterému byla podána ústavní stížnost, která byla dne 17. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3724/2013 odmítnuta Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se mu tak uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu