ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.416.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 416/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, 702 00, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41C 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 111/2013 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 111/2013 – 51, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012, č. j. 41 C 10/2012 – 32, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. Ex 118/04 u Exekutorského úřadu Praha 3 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Průtahy či období nečinnosti nebyly v postupu soudní exekutorky JUDr. Havlíkové shledány, a nelze jí tedy nic vytknout. Trvání řízení je zapříčiněno jednak specifickou povahou exekučního řízení, jednak absencí povinného na území České republiky. Délka předmětného řízení nebyla shledána nepřiměřenou, a chybí tedy hned první předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud nad rámec argumentace soudu prvního stupně doplnil, že žalované nelze přičítat na vrub bezvýslednost exekučního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel dále vyjadřuje sedm otázek (uvedených v odst. 3, písm. a. až g. dovolání), které označuje za zásadně právně významné.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že přípustné není pro absenci vyjádření právní otázky dle ust. §237 o. s. ř., a tedy jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelem položené otázky v odst. 3 dovolání nemohou přípustnost založit.
Otázky uvedené pod písm. a. až c. nejsou ničím jiným než variacemi na dotaz, zda soudy ve věci rozhodly správně. Odpovědět na tyto otázky by znamenalo rozhodnout věc samu, tedy nikoliv řešit pouze stránku právní, ale nutně též stránku skutkovou. Otázku pod písm. d. dovolatel zakládá na tvrzení, že exekuce po celou dobu probíhala okrajově a formálně, což je ovšem premisa v rozporu se skutkovými závěry soudů. Jedná se tedy o otázku zcela hypotetickou, na vyřešení které napadené rozhodnutí nezávisí. Pod písm. e. vyjádřená otázka je částečně nesrozumitelnou. Základem otázky se ovšem jeví být dotaz ohledně možnosti exekučního úřadu provést exekuci během jednoho až tří let. Posuzování faktické možnosti rychlosti řízení není otázkou právní. V otázce písm. f. se dovolatel ptá na přiměřenost konkrétní délky exekučního řízení za situace, kdy má povinný majetek v USA. V otázce f. vznáší dotaz na povinnost exekučního úřadu „činit právní kroky“ při zjištění majetku a příjmu povinného v USA. Poslední dvě otázky ukazují na nedostatky v právních vědomostech dovolatele ohledně principů svrchovanosti a suverenity státu, které se projevují mimo jiné při výkonu tzv. cizích rozhodnutí, kdy k nucenému výkonu rozhodnutí v cizině je zapotřebí pomoci orgánů cizího suveréna. Jelikož tedy existence majetku povinného v zahraničí délku exekučního řízení vedeného v tuzemsku jakkoliv neovlivňovala, nemůže na jejich vyřešení napadený rozsudek záviset.
Jestliže dále dovolatel tvrdí rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přičemž dovolání se ve značné části skládá z nahromadění dílčích citací rozhodnutí těchto soudů, neoznačuje dovolatel právní otázku, která by byla soudy v projednávané věci řešena odlišně od těchto citovaných rozhodnutí.
Co se týká rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, které dovolatel cituje předně, nejedná se o rozhodnutí přiléhavá na tuto věc. Citovaná rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, kdy byla zjištěna reálná neúčelnost vedení exekučního řízení. Zjištění soudů v nyní projednávaném případě byla naopak taková, že po převážnou dobu trvání exekuce měl povinný v tuzemsku exekvovatelný majetek a že soudní exekutorka činila úkony průběžně.
Polemika se skutkovými závěry soudů, kdy se dovolatel domnívá, že soudní exekutorka vedla řízení formálně, „na dálku“, subjektivně a nepředvídatelně, nemůže být podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu