ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4232.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4232/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. J. J. , proti povinné CENTRUM-OVO, spol. s r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Palackého 243, identifikační číslo osoby 47668016, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Preslova 9, pro 3 500 000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 E 10/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9Co 96/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradu nákladů dovolacího řízení 13 855,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 E 10/2008-105, zastavil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné, zapsaných na listu vlastnictví č. 3882 pro katastrální území V. M. – m., obec V. M., u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 11. 4. 2008, č. j. 15 E 10/2008-32, a zrušil výrok IV. tohoto usnesení o povinnosti povinné zaplatit oprávněnému na nákladech řízení 104 250,- Kč (výrok I). Oprávněnému dále uložil zaplatit povinné na nákladech řízení k rukám jejího zástupce 5 831,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Dospěl k závěru, že námitka promlčení pohledávky je důvodná. Zároveň neshledal, že by vznesená námitka byla v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že úprava v §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“, se od samého začátku účinnosti obchodního zákoníku nezměnila, že oprávněný je advokát a je rovněž zastoupen advokátem a že jednání jednatele povinné nelze považovat za úskočné nebo takové, z něhož by bylo možno vyvozovat, že chtěla oprávněného uvést v omyl.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně a zároveň oprávněnému uložil zaplatit povinné náklady odvolacího řízení 2 737,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce povinné. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán po uplynutí promlčecí doby (§408 odst. 2 obch. zák.) a že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Oprávněný si byl vědom, že exekuční titul nabyl právní moci dne 18. 4. 2007, že motivem jednání s povinnou byla jeho snaha získat takto více než by získal v rámci konkurzu, „snaha sice legitimní, ale záměrně výlučně k vlastnímu prospěchu, nikoli altruisticky, sama o sobě nijak neimplikující užití korektivu dobrých mravů“, že se oprávněný jako advokát a osoba práva znalá nepokusil o případné zajištění pohledávky směnkou, že jednání účastníků ztroskotalo na tom, že povinná nepřijala oprávněným požadované podmínky (finanční doplatek). Naprosto vágní je podle odvolacího soudu tvrzení oprávněného o údajném tvrzení povinné, že nebude činit žádné kroky, jež by mohly znemožnit uspokojení pohledávky oprávněného.
Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci při výkladu ustanovení dobrých mravů (§3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle jeho názoru konkrétní okolnosti případu, zejména informace o nedostatku peněžních prostředků k úhradě pohledávky a avizovanému podání návrhu na insolvenci, bude-li zahájena exekuce, jsou zcela neobvyklé. Oprávněný neměl dostatek informací pro nabídku povinné, že na něho převede nemovitosti v hodnotě podstatně nižší, než byla pohledávka. V době uskutečnění této nabídky byl již návrh na výkon rozhodnutí sepsán, právě v důsledku učiněné nabídky jej oprávněný odvolal. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. 2842/10, s tím, že v daném případě odvolací soud nepřihlédl ke všem individuálním okolnostem případu. Uvedl, že dle jeho názoru je dovolání přípustné, „neboť řešená právní otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v exekučním řízení nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a navíc by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak než soudem odvolacím“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že celé dovolání je postavené na skutkovém tvrzení, že měla poskytnout oprávněnému jakési blíže nespecifikované ujištění, že neučiní žádné kroky, jež by mohly znemožnit uspokojení jeho pohledávky, což však povinná popírá. Námitky jsou skutkového, nikoliv právního charakteru, proto dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Oprávněným nastolená právní otázka, zda byly naplněny důvody pro odepření ochrany výkonu jeho práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., již byla dovolacím soudem vyřešena. Odvolací soud se přidržel ustálené praxe Nejvyššího soudu a ani dovolací soud nemá důvod se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud v této věci zrušujícím usnesením ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněným pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a že ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními okolnostmi její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v dalších svých rozhodnutích mimo jiné uzavřel, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy . Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3019/2013, příp. ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
Protože odvolací soud se shora uvedenými závěry řídil, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a odvolání odmítl; proti usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. května 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D.
předsedkyně senátu